ČERNÍK Karel 21.7.1931-7.5.1986: Porovnání verzí
(ČERNÍK_Karel_21.7.1931-7.5.1986) |
|||
(Není zobrazena jedna mezilehlá verze od stejného uživatele.) | |||
Řádka 5: | Řádka 5: | ||
| místo narození = Pardubice | | místo narození = Pardubice | ||
| datum úmrtí = 7.5.1986 | | datum úmrtí = 7.5.1986 | ||
− | | místo úmrtí = Dolná Lehota u Brezna | + | | místo úmrtí = Dolná Lehota u Brezna (Slovensko) |
| povolání = 17- Veterinář | | povolání = 17- Veterinář | ||
| jiná jména = | | jiná jména = | ||
− | }} | + | | citace = Biografický slovník českých zemí 11, Praha 2009, s. 5-6 |
+ | }} | ||
+ | '''ČERNÍK, Karel''', ''* 21. 7. 1931 Pardubice, † 7. 5. 1986 Dolná Lehota u Brezna (Slovensko), veterinář, virolog, imunolog'' | ||
+ | |||
+ | Pocházel z rodiny pražského právníka JUDr. Karla Č. 1950 | ||
+ | maturoval na gymnáziu, 1950–52 pracoval jako laborant | ||
+ | v Ústředním endokrinologickém ústavu v Praze. Po prezenční | ||
+ | vojenské službě 1954 začal studovat veterinární medicínu | ||
+ | na Slovensku, 1960 ji absolvoval na Vysoké škole zemědělské | ||
+ | v Košicích a později získal titul MVDr. Už během studí pracoval | ||
+ | jako demonstrátor, pomocná vědecká síla a pomocný asistent | ||
+ | na katedře srovnávací anatomie. 1960–63 působil jako | ||
+ | zvěrolékař v městské veterinární stanici v Praze, poté se vrátil | ||
+ | na Slovensko a 1963–86 byl vedoucím Laboratoře virových | ||
+ | onemocnění drůbeže, od 1969 současně zástupcem vedoucího | ||
+ | výzkumného a vývojového pracoviště v podniku Bioveta | ||
+ | v Nitře. 1976–78 absolvoval postgraduální kurs biometriky | ||
+ | na přírodovědecké fakultě brněnské univerzity. Specializoval | ||
+ | se na epizootologii, diagnostiku a imunoprofylaxi virových | ||
+ | onemocnění drůbeže. Popsal výskyt a rozsah rozšíření téměř | ||
+ | všech dosud známých virových infekcí ve velkochovech drůbeže | ||
+ | a jejich dopad na zdravotní stav a hospodářské výsledky chovu. | ||
+ | Jednalo se o průkopnickou práci, která analyzovala vývoj | ||
+ | nutných diagnostických preparátů, popisovala metody vhodné | ||
+ | k hromadnému vyšetření vzorků sér z velkochovů v celé republice | ||
+ | a vědecké, statistickými metodami podložené vyhodnocení | ||
+ | získaných poznatků. Č. vyvinul a vyzkoušel 20 nových očkovacích | ||
+ | látek, např. vakcíny proti pseudomoru (Avipest, Neopest, | ||
+ | Avinak), infekční bronchitidě kuřat (Avibron I a II, Neobron | ||
+ | I a II), ptačí encefalomyelitidě (Aviena), infekční bursitidě | ||
+ | (Fylornis®) a proti mykoplazmóze (Gallivak), dále diagnostické | ||
+ | preparáty (Gallitest, Gamakon, Serobor aj.). Část výsledků | ||
+ | svých výzkumů shrnul do kandidátské disertační práce ''Příprava'' | ||
+ | ''a kontrola živých a inaktivovaných vakcín proti pseudomoru'' | ||
+ | ''drůbeže'', kterou obhájil 1976, a do doktorské disertace ''Rozšíření,'' | ||
+ | ''význam a specifická profylaxe infekční bursitidy (Gumborro)'' | ||
+ | ''ve velkochovech drůbeže v ČSSR'', kterou však už nestihl | ||
+ | obhájit. Předložil několik zlepšovacích návrhů a získal autorská | ||
+ | osvědčení na šest vynálezů (aerosolový přístroj na očkování | ||
+ | zvířat, vakcína proti infekční bursitidě, rozprašovací hlavice | ||
+ | na dávkování kapalin ad.). Publikoval na 160 vědeckých studií | ||
+ | v odborných periodikách (''Folia veterinaria'', ''Imunoprofylaxia'', | ||
+ | ''Veterinární medicína'', ''Veterinářství'', ''Veterinársky časopis''). Podílel | ||
+ | se na publikaci ''20 rokov činnosti Biovety v Nitre'' (1974) a ''25'' | ||
+ | ''rokov činnosti Biovety v Nitre'' (1979). Přednášel na ústavech pro | ||
+ | další vzdělávání veterinárních lékařů, účastnil se odborných zahraničních | ||
+ | kongresů a sympozií. Byl členem Československé | ||
+ | mikrobiologické společnosti ČSAV, výboru Sekce pro chov | ||
+ | a choroby drůbeže Spolku veterinárních lékařů v Brně, Imunologické | ||
+ | sekce Biologické společnosti ČSAV. 1980 získal titul | ||
+ | zasloužilý pracovník veterinární služby. | ||
+ | |||
+ | '''D:''' soupis in: BLS 2, s. 143. | ||
+ | |||
+ | '''L:''' A. Žuffa, MVDr. K. Č., CSc., päťdesiatročný, in: Imunoprofylaxia, 1981, | ||
+ | č. 4, s. 3n.; týž, MVDr. K. Č., CSc., in: tamtéž, 1986, č. 2, s. 3n.; M. Šajgalík, | ||
+ | Za MVDr. K. Č., CSc., in: Veterinářství 36, 1986, č. 8, s. 378n.; BLS | ||
+ | 2, s. 142n. | ||
+ | |||
+ | Ľudmila Ďuranová | ||
+ | |||
[[Kategorie:D]] | [[Kategorie:D]] | ||
[[Kategorie:17- Veterinář]] | [[Kategorie:17- Veterinář]] | ||
Řádka 16: | Řádka 76: | ||
[[Kategorie:Pardubice]] | [[Kategorie:Pardubice]] | ||
[[Kategorie:1986]] | [[Kategorie:1986]] | ||
− | [[Kategorie: | + | [[Kategorie:Dolná Lehota]] |
Aktuální verze z 14. 10. 2019, 13:45
Karel ČERNÍK | |
Narození | 21.7.1931 |
---|---|
Místo narození | Pardubice |
Úmrtí | 7.5.1986 |
Místo úmrtí | Dolná Lehota u Brezna (Slovensko) |
Povolání | 17- Veterinář |
Citace | Biografický slovník českých zemí 11, Praha 2009, s. 5-6 |
Trvalý odkaz | http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=136691 |
ČERNÍK, Karel, * 21. 7. 1931 Pardubice, † 7. 5. 1986 Dolná Lehota u Brezna (Slovensko), veterinář, virolog, imunolog
Pocházel z rodiny pražského právníka JUDr. Karla Č. 1950 maturoval na gymnáziu, 1950–52 pracoval jako laborant v Ústředním endokrinologickém ústavu v Praze. Po prezenční vojenské službě 1954 začal studovat veterinární medicínu na Slovensku, 1960 ji absolvoval na Vysoké škole zemědělské v Košicích a později získal titul MVDr. Už během studí pracoval jako demonstrátor, pomocná vědecká síla a pomocný asistent na katedře srovnávací anatomie. 1960–63 působil jako zvěrolékař v městské veterinární stanici v Praze, poté se vrátil na Slovensko a 1963–86 byl vedoucím Laboratoře virových onemocnění drůbeže, od 1969 současně zástupcem vedoucího výzkumného a vývojového pracoviště v podniku Bioveta v Nitře. 1976–78 absolvoval postgraduální kurs biometriky na přírodovědecké fakultě brněnské univerzity. Specializoval se na epizootologii, diagnostiku a imunoprofylaxi virových onemocnění drůbeže. Popsal výskyt a rozsah rozšíření téměř všech dosud známých virových infekcí ve velkochovech drůbeže a jejich dopad na zdravotní stav a hospodářské výsledky chovu. Jednalo se o průkopnickou práci, která analyzovala vývoj nutných diagnostických preparátů, popisovala metody vhodné k hromadnému vyšetření vzorků sér z velkochovů v celé republice a vědecké, statistickými metodami podložené vyhodnocení získaných poznatků. Č. vyvinul a vyzkoušel 20 nových očkovacích látek, např. vakcíny proti pseudomoru (Avipest, Neopest, Avinak), infekční bronchitidě kuřat (Avibron I a II, Neobron I a II), ptačí encefalomyelitidě (Aviena), infekční bursitidě (Fylornis®) a proti mykoplazmóze (Gallivak), dále diagnostické preparáty (Gallitest, Gamakon, Serobor aj.). Část výsledků svých výzkumů shrnul do kandidátské disertační práce Příprava a kontrola živých a inaktivovaných vakcín proti pseudomoru drůbeže, kterou obhájil 1976, a do doktorské disertace Rozšíření, význam a specifická profylaxe infekční bursitidy (Gumborro) ve velkochovech drůbeže v ČSSR, kterou však už nestihl obhájit. Předložil několik zlepšovacích návrhů a získal autorská osvědčení na šest vynálezů (aerosolový přístroj na očkování zvířat, vakcína proti infekční bursitidě, rozprašovací hlavice na dávkování kapalin ad.). Publikoval na 160 vědeckých studií v odborných periodikách (Folia veterinaria, Imunoprofylaxia, Veterinární medicína, Veterinářství, Veterinársky časopis). Podílel se na publikaci 20 rokov činnosti Biovety v Nitre (1974) a 25 rokov činnosti Biovety v Nitre (1979). Přednášel na ústavech pro další vzdělávání veterinárních lékařů, účastnil se odborných zahraničních kongresů a sympozií. Byl členem Československé mikrobiologické společnosti ČSAV, výboru Sekce pro chov a choroby drůbeže Spolku veterinárních lékařů v Brně, Imunologické sekce Biologické společnosti ČSAV. 1980 získal titul zasloužilý pracovník veterinární služby.
D: soupis in: BLS 2, s. 143.
L: A. Žuffa, MVDr. K. Č., CSc., päťdesiatročný, in: Imunoprofylaxia, 1981, č. 4, s. 3n.; týž, MVDr. K. Č., CSc., in: tamtéž, 1986, č. 2, s. 3n.; M. Šajgalík, Za MVDr. K. Č., CSc., in: Veterinářství 36, 1986, č. 8, s. 378n.; BLS 2, s. 142n.
Ľudmila Ďuranová