ČERNÝ Adolf 19.8.1864-27.12.1952: Porovnání verzí

Z Personal
Řádka 6: Řádka 6:
 
| datum úmrtí = 27.12.1952
 
| datum úmrtí = 27.12.1952
 
| místo úmrtí = Praha
 
| místo úmrtí = Praha
| povolání = 63- Spisovatel
+
| povolání = 63- Spisovatel<br />54- Etnograf<br />42- Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ<br />64- Překladatel<br />65- Literární historik, kritik nebo teoretik<br />68- Redaktor nebo žurnalista<br />
54- Etnograf
+
42- Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ
+
64- Překladatel
+
65- Literární historik, kritik nebo teoretik
+
68- Redaktor nebo žurnalista
+
  
 
| jiná jména =  
 
| jiná jména =  
 +
| citace = Biografický slovník českých zemí 11, Praha 2009, s. 23-24
 
}}
 
}}
 
'''ČERNÝ, Adolf''', ''* 19. 8. 1864 Hradec Králové, † 27. 12. 1952 Praha, básník, překladatel, folklorista, pedagog''
 
'''ČERNÝ, Adolf''', ''* 19. 8. 1864 Hradec Králové, † 27. 12. 1952 Praha, básník, překladatel, folklorista, pedagog''

Verze z 14. 10. 2019, 14:04

Adolf ČERNÝ
Narození 19.8.1864
Místo narození Hradec Králové
Úmrtí 27.12.1952
Místo úmrtí Praha
Povolání 63- Spisovatel
54- Etnograf
42- Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ
64- Překladatel
65- Literární historik, kritik nebo teoretik
68- Redaktor nebo žurnalista
Citace Biografický slovník českých zemí 11, Praha 2009, s. 23-24

ČERNÝ, Adolf, * 19. 8. 1864 Hradec Králové, † 27. 12. 1952 Praha, básník, překladatel, folklorista, pedagog

Syn Stanislava Č., královéhradeckého holiče a hudebníka, a Františky, roz. Kejzlarové. Vystudoval reálku a učitelský ústav v Hradci Králové, 1883 nastoupil jako zatímní podučitel na obecnou školu chlapeckou a až do 1896 byl podučitelem (cvičným učitelem) tamtéž. Od 1896 působil ve cvičné škole při českém učitelském ústavu v Praze. 1900 požádal ze zdravotních důvodů o penzionování, 1901–22 však přednášel na české univerzitě v Praze jako lektor polštiny a první lektor lužické srbštiny, od 1911 též srbochorvatštiny. Znalost jazyků získal samostudiem, neměl žádnou vysokoškolskou odbornou průpravu, stejně tak byl samoukem i v dalších oborech, kterým se věnoval. 1898–1904 byl správcem Národopisného musea českoslovanského v Praze. 1919 se jako člen expertní skupiny československé delegace účastnil mírových jednání v Paříži (s vizí prosadit u dohodových mocností koncepci autonomní Lužice, případně její připojení k ČSR). Následně byl 1919–27 ministerským radou v ministerstvu zahraničních věcí; současně 1922–23 pracoval jako legační rada při československém vyslanectví ve Varšavě, 1923 půl roku sloužil u československého konzulátu ve Splitu, od prosince 1923 v Římě.

Ve své době patřil Č. k nejvýznamnějším pracovníkům slovanské vzájemnosti, navazoval ideově na odkaz E. Jelínka. Uznání odborné veřejnosti si vydobyl jednak časopisem Slovanský přehled. Sborník pro poznávání politického, hospodářského, sociálního a kulturního života slovanských států a národů, který založil a po dlouhá léta (1898–1914, 1925–30) sám redigoval a vydával (do 1932), dále průkopnickou prací na poli sorabistiky. Ta měla počátek v jeho první cestě do Lužice 1884, při níž se Č. seznámil se zástupci lužického kulturního a politického života (poté tam zajížděl takřka každoročně). Postupem času se vypracoval na předního znalce lužické problematiky a prvního systematického badatele v oboru, v Lužici byl považován za jednoho z národních buditelů. Hesla o Lužici psal i pro Ottův slovník naučný. V průběhu let rozšířil zájem na slovanské menšiny (mj. Slovince, Chorvaty, ale i Rusíny a Ukrajince v Haliči) v rakousko-uherské monarchii. Byl též iniciátorem memoranda evropských slavistů, adresovaného 1922 Společnosti národů, žádajícího ochranu národní svébytnosti Lužických Srbů, které podepsalo 97 vědců z jedenácti zemí. O své politické příslušnosti zpravidla nehovořil; otevřeně ale stál na straně T. G. Masaryka a později E. Beneše, které až nekriticky obdivoval.

Čestný doktorát Univerzity Karlovy v Praze získal 1946, v roce následujícím i Jagellonské univerzity v Krakově. Byl vyznamenán řádem sv. Sávy IV. stupně (1922), důstojnickým křížem Za občanské zásluhy bulharského cara Borise III. (1929) a komandérským křížem řádu Obrození Polska (1948).

Od 90. let 19. století pod pseudonymem Jan Rokyta začal ve Světozoru vydávat své básně. 1897 dal jeho první básnické sbírce Když se připozdívá titul I. Herrmann, který pro ni získal také nakladatele. Seznámení s budoucí ženou přivedlo Č. i k psaní milostné lyriky. Reflektoval také národní problematiku a boj za samostatnost, např. v knihách Hradby padají (1905) či Písně osvobozeného otroka (1919), k nimž později přidal sbírky Věrní a odhodlaní (1938) a Nové písně osvobozeného otroka (1946). Ve sbírkách Království ticha a smíru (1907) a Jadranské dojmy (1915) dal prostor spirituální lyrice a přírodě. Už 1911 vydal autobiografické epické dílo Prokop Rybář a v epické formě se následně věnoval velkým tématům české historie, především reformace a pobělohorské době. Č. náboženské cítění vystihla sbírka Za Kristem (1903), v níž se po své konverzi k protestantismu (stal se členem jednoty bratrské) i literárně rozloučil s katolictvím a otevřeně vystupoval coby odpůrce Říma. Významná byla také jeho překladatelská činnost, především z lužické a polské literatury (mj. Handrij Zejler: Výbor písní, 1894; S. S. Krančjevič: Básně I. a II., 1911, 1920; J. Słowacki: Král Duch, 1939). Překládal i dramata, především pro Národní divadlo (J. A. Kisielewski: Karikatury, 1902; W. Perzyński: Lehkomyslná sestra, 1906 aj.), a vydal několik sbírek lužických písní. Zřídka užíval i pseudonymu Antonín Šťovík. Č. dcera Božena se stala druhou manželkou historika Josefa Dobiáše (1888–1972).

D: (výběr) odborné studie: Wobydlenje Łužiskich Serbow, 1889; Lužické obrázky, 1890; Svatba u Lužických Srbů, 1893; Mythiske bytosće Łužiskich Serbow, 1893–98; O slovanské vzájemnosti v době přítomné, 1906; U italských Slovanů, 1906; Dalmatský ostrov Ráb, 1909; Lužice a Lužičtí Srbové, 1911; Lužická otázka, 1918, 2. vyd. 1945; Slovanstvo za světové války: Studie, úvahy a črty z doby válečného převratu, 1919; Masaryk: o jeho životě a práci, 1918; Masaryk a Slovanstvo, 1921; O potřebě mravní a náboženské obrody v našem národě, 1921; literární dílo: Když se připozdívá, 1897; Světla a bludičky, 1898; Lekníny na hlubinách, 1900; Za Kristem, 1903; Hradby padají, 1905; Prokop Rybář, 1911; Balkánské zpěvy, 1913; Jadranské dojmy, 1915; Zpěvník o Janu Husovi, 1915; Lesní pohádka, 1918; Na Staroměstském rynku, 1918; Alžběta Šramínova, 1919; Žižka, náš bratr věrný, 1925; President Osvoboditel, 1937; Věrní a odhodlaní, 1938; Nové písně osvobozeného otroka, 1946; soupis in: R. Hnízdová, A. Č.: bibliografický soupis publikovaných prací, 1998.

L: OSND 1/2, s. 1036; MSN 1, s. 1002; ČsB 1, nestr.; LČL 1, s. 449–451; K. Sedláček – F. Tichý – M. Krječmar – J. Páta, A. Č.: K šedesátinám nadšeného šiřitele slovanského uvědomění, 1924; Slovanský přehled 1914–1924. Sborník statí, dopisů a zpráv ze života slovanského. K šedesátým narozeninám A. Č. (A. Frinta – F. Tichý, ed.), 1925; KSN 2, s. 459; ČBS, s. 95; ČAVU, s. 342; Tomeš 1, s. 201; P. Kaleta, Češi o Lužických Srbech: český vědecký, publicistický a umělecký zájem o Lužické Srby v 19. století a sorabistické dílo A. Č., 2006; Lidová kultura – Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska (S. Brouček – R. Jeřábek, ed.), 2007, s. 40–41, kde další literatura.

P: Masarykův ústav a Archiv AV ČR Praha.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Jan Chodějovský