Stránka
Diskuse
Zobrazit zdroj
Historie

Zobrazení zdroje stránky ČERNÝ Jan ?1770-27.12.1845

{{Infobox - osoba
| jméno = Jan ČERNÝ
| obrázek = No male portrait.png
| datum narození = asi 1770
| místo narození = Čechy
| datum úmrtí = 27.12.1845
| místo úmrtí = Skomelno u Rokycan
| povolání = 23- Lesník nebo myslivec

| jiná jména = 
}}
'''ČERNÝ, Jan''', ''* ? 1770 ? Čechy, † 27. 12. 1845 Skomelno u Rokycan, lesník, odborný spisovatel''

Údaje o datu a místu narození, jeho rodičích a vzdělání se dosud
nepodařilo zjistit. Patrně navštěvoval německé školy
(hlavní školu a gymnázium) a vyučil se myslivcem a lesníkem
na velkostatku Radnice u Rokycan, který od 1808 vlastnil
hrabě Kašpar Maria Šternberk, přírodovědec, spoluzakladatel
Národního muzea a odborný spisovatel. Tam Č. po celý život
působil nejprve jako mládenec či myslivecký pomocník, lesní,
dále nadlesní a nakonec do 1839 jako lesmistr. Měl nezvyklý
poměr ke Šternberkovi: byl nejen jeho hospodářským úředníkem,
ale i blízkým vědeckým spolupracovníkem, seznámil
se s přírodovědnou, náboženskou a s jazykovědnou literaturou
z jeho knihovny a jezdil s ním na studijní cesty po českých
zemích a do ciziny.

Byl vzdělaným a zdatným vedoucím úředníkem a přednostou
lesního úřadu. Jako pěstitel sledoval nové snahy a proudy
v lesnictví. Radnické velkostatkové lesy 1830 vyměřil, ohraničil
a zařídil, takže se postaral o jejich první hospodářskou
úpravu. Použil s pomocníky jednoduchou lánovou soustavu
a polesí rozdělil na tři díly (hospodářské třídy) s osmdesátiletou,
stoletou a čtyřicetiletou obmýtní dobou. Roční paseky
a celá situace byly zakresleny do map (1832). Rozšířil lesní
školku v Březině u Radnic. Na přání hraběte v ní pěstoval
hlavně exoty dovezené z cest po alpských zemích – vejmutovku,
douglasku, borovici černou, limbu ad. – a pak vysazoval
v březinské oboře do řad a samostatných skupin, takže
byl považován i za lesního estetika. V hospodářských lesích
dal sít a sázet modříny, borovice a smrky či ojediněle exoty
a o zakládání takových zdařilých porostů sepsal pro podřízený
lesní personál kulturní návod (1830). Preferoval poloviční
zastoupení jehličnanů a listnáčů, buk smíchaný se smrkem,
a varoval před čistým smrkovým lesem. Staral se též o zalesňování
pustých strání kolem řeky Berounky v polesí Darová
a v těchto místech použil také olši zelenou (Alnus viridis), která
se udržela až do 1915. Dále doporučoval důsledně dobývat
pařezy, dodržovat vhodnost stanovišť pro dřeviny a neořezávat
jehličnany. Opatřoval značná kvanta dřevní suroviny a dřevěného
uhlí pro důlní podnikání (těžba černého uhlí a železné
rudy), železářský a chemický průmysl v režii velkostatku, zúčastnil
se měření při sestavování důlních map, dozíral na provoz
pil a kolomazných pecí. Byl průkopníkem české lesnické
vědy a praxe ve staré empirické etapě vývoje oboru na přelomu
18. a 19. století.

Byl i odborným spisovatelem. Psal delší lesnické úvahy do tzv.
úřední knihy měsíčního řízení, vedl si poznámkové sešity.
Do nevydaného a nedochovaného spisu ''Obchodní umění'' shrnul
celoživotní zkušenosti, poznatky z cest a prostudované
literatury. V něm např. popisoval především druhy dřeva, pilařský
provoz, odbyt a prodej dříví. Kritizoval velkoobchodníky
dřevem a jejich nadnárodní spekulace, podpořil tuzemské
majitele lesů a pil a zvýšení ceny dříví. V archivu velkostatku
se dochoval jím 1791 psaný rukopis ''Co musí vědět každý myslivec''
''o lese a o umění lesním a myslivectví vůbec''. S nejvyšší pravděpodobností
se jednalo o opis staré rukopisné knížky neznámého
českého lesníka putující od 70. let 18. století po lesních
správách některých velkostatků v Čechách, kterou Č. opravil
a doplnil. Psal o dřevě, jednotlivých dřevinách a semenech.
Druhou část věnoval jen myslivosti.

Oblíbil si ho nejen Šternberk a okolní velkostatkáři, jimž
radil, ale i v Radnicích 1805–20 působící katolický kněz
P. Antonín Jaroslav Puchmajer, buditel a básník. Spolu překládali
z němčiny do češtiny Šternberkovu práci ''Pojednání o bylinářství''
''v Čechách''. Po smrti Šternberka upadl Č. v nemilost
u nového vlastníka velkostatku: v zaměstnání nepokračoval
ani s ohledem na své tři nezaopatřené děti, dosavadní plat pozbyl,
slíbené správcovství zámku a zámecké knihovny v Březině
a sociální zaopatření na stáří nedostal. Musel se spokojit
s polovinou služného a s bydlením ve starém panském domě
ve Skomelně (sídle lesního úřadu) a odejít do výslužby. Oženil
se s Eleonorou, roz. Procházkovou, ze Spáleného Poříčí a spolu
vychovali nejméně sedm dětí. Byl pohřben v Přívěticích
u Rokycan.

'''L:''' V. Barchánek, Třicetileté pěstování konifer na velkostatku radnickém
u Plzně, in: Československý háj 11, 1934, s. 111n.; týž, Lesopěstitelské
a botanické snahy hraběte Kašpara Sternberga, in: Lesnická práce 19, 1940,
s. 239n.; týž, Průkopník české lesnické vědy, in: tamtéž 21, 1942, s. 358n.;
týž, O ‚forštu‘ a zaniklém průmyslu na panství radnickém u Plzně, in: Les
23, 1943, s. 70n.; týž, Studijní cesta lesmistra J. Č. do lesů okolí Radnic roku
1836, in: tamtéž, s. 390n.; týž, Obchodní a kulturní snahy lesmistra J. Č.
2, in: tamtéž, s. 450n.; týž, Šternberská obora v Březině na Rokycansku, in:
Ochrana přírody 2, 1947, č. 4, s. 62; J. Nožička, Přehled vývoje našich lesů,
1957, s. 214, 338, 398; J. Frič a kol., Velké vzory našeho lesnictví, 1958,
s. 42n.; J. Majer, Kašpar Šternberk, 1997, passim.

'''P:''' SOA Plzeň, matrika zemřelých římskokatolické fary Radnice, sv. 15, fol.
218.

Gustav Novotný

[[Kategorie:D]]
[[Kategorie:23- Lesník nebo myslivec]]

[[Kategorie:1770]]
[[Kategorie:1845]]
[[Kategorie:Skomelno u Rokycan]]