ČERNÝ Jan ?1770-27.12.1845: Porovnání verzí

Aktuální verze z 14. 10. 2019, 15:15

Jan ČERNÝ
Narození	asi 1770
Místo narození	Čechy
Úmrtí	27.12.1845
Místo úmrtí	Skomelno u Rokycan
Povolání	23- Lesník nebo myslivec
Citace	Biografický slovník českých zemí 11, Praha 2009, s. 32
Trvalý odkaz	http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=136694

ČERNÝ, Jan, * ? 1770 ? Čechy, † 27. 12. 1845 Skomelno u Rokycan, lesník, odborný spisovatel

Údaje o datu a místu narození, jeho rodičích a vzdělání se dosud nepodařilo zjistit. Patrně navštěvoval německé školy (hlavní školu a gymnázium) a vyučil se myslivcem a lesníkem na velkostatku Radnice u Rokycan, který od 1808 vlastnil hrabě Kašpar Maria Šternberk, přírodovědec, spoluzakladatel Národního muzea a odborný spisovatel. Tam Č. po celý život působil nejprve jako mládenec či myslivecký pomocník, lesní, dále nadlesní a nakonec do 1839 jako lesmistr. Měl nezvyklý poměr ke Šternberkovi: byl nejen jeho hospodářským úředníkem, ale i blízkým vědeckým spolupracovníkem, seznámil se s přírodovědnou, náboženskou a s jazykovědnou literaturou z jeho knihovny a jezdil s ním na studijní cesty po českých zemích a do ciziny.

Byl vzdělaným a zdatným vedoucím úředníkem a přednostou lesního úřadu. Jako pěstitel sledoval nové snahy a proudy v lesnictví. Radnické velkostatkové lesy 1830 vyměřil, ohraničil a zařídil, takže se postaral o jejich první hospodářskou úpravu. Použil s pomocníky jednoduchou lánovou soustavu a polesí rozdělil na tři díly (hospodářské třídy) s osmdesátiletou, stoletou a čtyřicetiletou obmýtní dobou. Roční paseky a celá situace byly zakresleny do map (1832). Rozšířil lesní školku v Březině u Radnic. Na přání hraběte v ní pěstoval hlavně exoty dovezené z cest po alpských zemích – vejmutovku, douglasku, borovici černou, limbu ad. – a pak vysazoval v březinské oboře do řad a samostatných skupin, takže byl považován i za lesního estetika. V hospodářských lesích dal sít a sázet modříny, borovice a smrky či ojediněle exoty a o zakládání takových zdařilých porostů sepsal pro podřízený lesní personál kulturní návod (1830). Preferoval poloviční zastoupení jehličnanů a listnáčů, buk smíchaný se smrkem, a varoval před čistým smrkovým lesem. Staral se též o zalesňování pustých strání kolem řeky Berounky v polesí Darová a v těchto místech použil také olši zelenou (Alnus viridis), která se udržela až do 1915. Dále doporučoval důsledně dobývat pařezy, dodržovat vhodnost stanovišť pro dřeviny a neořezávat jehličnany. Opatřoval značná kvanta dřevní suroviny a dřevěného uhlí pro důlní podnikání (těžba černého uhlí a železné rudy), železářský a chemický průmysl v režii velkostatku, zúčastnil se měření při sestavování důlních map, dozíral na provoz pil a kolomazných pecí. Byl průkopníkem české lesnické vědy a praxe ve staré empirické etapě vývoje oboru na přelomu 18. a 19. století.

Byl i odborným spisovatelem. Psal delší lesnické úvahy do tzv. úřední knihy měsíčního řízení, vedl si poznámkové sešity. Do nevydaného a nedochovaného spisu Obchodní umění shrnul celoživotní zkušenosti, poznatky z cest a prostudované literatury. V něm např. popisoval především druhy dřeva, pilařský provoz, odbyt a prodej dříví. Kritizoval velkoobchodníky dřevem a jejich nadnárodní spekulace, podpořil tuzemské majitele lesů a pil a zvýšení ceny dříví. V archivu velkostatku se dochoval jím 1791 psaný rukopis Co musí vědět každý myslivec o lese a o umění lesním a myslivectví vůbec. S nejvyšší pravděpodobností se jednalo o opis staré rukopisné knížky neznámého českého lesníka putující od 70. let 18. století po lesních správách některých velkostatků v Čechách, kterou Č. opravil a doplnil. Psal o dřevě, jednotlivých dřevinách a semenech. Druhou část věnoval jen myslivosti.

Oblíbil si ho nejen Šternberk a okolní velkostatkáři, jimž radil, ale i v Radnicích 1805–20 působící katolický kněz P. Antonín Jaroslav Puchmajer, buditel a básník. Spolu překládali z němčiny do češtiny Šternberkovu práci Pojednání o bylinářství v Čechách. Po smrti Šternberka upadl Č. v nemilost u nového vlastníka velkostatku: v zaměstnání nepokračoval ani s ohledem na své tři nezaopatřené děti, dosavadní plat pozbyl, slíbené správcovství zámku a zámecké knihovny v Březině a sociální zaopatření na stáří nedostal. Musel se spokojit s polovinou služného a s bydlením ve starém panském domě ve Skomelně (sídle lesního úřadu) a odejít do výslužby. Oženil se s Eleonorou, roz. Procházkovou, ze Spáleného Poříčí a spolu vychovali nejméně sedm dětí. Byl pohřben v Přívěticích u Rokycan.

L: V. Barchánek, Třicetileté pěstování konifer na velkostatku radnickém u Plzně, in: Československý háj 11, 1934, s. 111n.; týž, Lesopěstitelské a botanické snahy hraběte Kašpara Sternberga, in: Lesnická práce 19, 1940, s. 239n.; týž, Průkopník české lesnické vědy, in: tamtéž 21, 1942, s. 358n.; týž, O ‚forštu‘ a zaniklém průmyslu na panství radnickém u Plzně, in: Les 23, 1943, s. 70n.; týž, Studijní cesta lesmistra J. Č. do lesů okolí Radnic roku 1836, in: tamtéž, s. 390n.; týž, Obchodní a kulturní snahy lesmistra J. Č. 2, in: tamtéž, s. 450n.; týž, Šternberská obora v Březině na Rokycansku, in: Ochrana přírody 2, 1947, č. 4, s. 62; J. Nožička, Přehled vývoje našich lesů, 1957, s. 214, 338, 398; J. Frič a kol., Velké vzory našeho lesnictví, 1958, s. 42n.; J. Majer, Kašpar Šternberk, 1997, passim.

P: SOA Plzeň, matrika zemřelých římskokatolické fary Radnice, sv. 15, fol. 218.

Gustav Novotný