Verze z 14. 10. 2019, 14:24, kterou vytvořil Holoubková (diskuse | příspěvky)

(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

ČERNÝ Josef 3.9.1785-18.12.1834

Z Personal
Josef ČERNÝ
Narození 3.9.1785
Místo narození Hořice u Jičína
Úmrtí 18.12.1834
Místo úmrtí Praha
Povolání 64- Překladatel
63- Spisovatel
49- Náboženský nebo církevní činitel
Citace Biografický slovník českých zemí 11, Praha 2009, s. 37

ČERNÝ, Josef, * 3. 9. 1785 Hořice u Jičína, † 18. 12. 1834 Praha, římskokatolický kněz, překladatel, spisovatel

Pokřtěn byl jako Jozef Waclav Černy (sic). Pocházel z tkalcovské rodiny Jozefa Černyho a Anny, roz. Bidlové. Patrně od druhé poloviny 90. let 18. století studoval na cisterciáckém gymnáziu kláštera Grüssau (Křesobor, nyní Krzeszów, Polsko) v pruském Slezsku, kde se seznámil se stejně starým Antonínem Markem. 1804 odešel za dalším studiem do Prahy (filozofie). Rozhodl se však pro teologii. Po vysvěcení na kněze 1810 působil zprvu jako kaplan v Žehuni, od 1815 v Chlumci nad Cidlinou. 1821 v důsledku onemocnění souchotinami byl nucen požádat o penzionování, od března 1822 pobýval v rodišti, pak jako fundatista v Jičíně. Od září 1823 patřil spolu s básníky F. Vetešníkem, J. Šolcem, s jičínskými profesory S. K. Macháčkem a F. Šírem a s úředníkem J. F. Hollmannem do přátelského kruhu vlastenců soustředěných kolem libuňského faráře a vlastence Antonína Marka. V té době se počal i více zajímat o literaturu. 1824 přispěl do druhého ročníku Almanachu aneb Novoročenky, v němž se po puchmajerovské generaci prezentovala nová vlna autorů 20. let 19. století svou básnickou a prozaickou tvorbou, charakteristickou zejména sentimentalistickými a preromantickými tendencemi. 1826 odešel Č. zpět do Prahy a jako fundatista nastoupil do kláštera anglických panen. Od února působil až do smrti ve funkci administrátora u hradčanských karmelitánek. Pohřben byl na malostranském hřbitově (Praha-Smíchov).

Vedle duchovního poslání se věnoval překladům ponejvíce církevní, náboženské a populárně naučné literatury z němčiny, italštiny a latiny. Jeho nejvýznačnějším převodem se mimo díla Život sv. Františka Xaverského, apoštola indického (1827) a Život sv. panny Terezie s připojenou krátkou historií řádu bosých karmelitánek (1830) stal spis Faedon aneb Sokratesovo poslední rozmlouvání o nesmrtelnosti duše s připojeným životem téhož mudrce (1833) od M. Mendelssohna. Posmrtně byl vydán Č. překlad Silvia Pellica Mentor neboli Šlechetný vůdce k blaženému životu (1835). O Č. činnosti psali v České včele a v Časopisu Českého Musea F. L. Čelakovský i F. Palacký, v Časopise pro katolické duchovenstvo, kam Č. také sám od založení časopisu 1828 přispíval, V. Zahradník. Č. užíval pseudonymy Josefovič Hořický, Přítel. Jeho několik dochovaných dopisů dokládá styky s vlastenci, vedle A. Marka dále s V. K. Klicperou či K. A. Vinařickým.

D: Karla Aloisa Vinařického korespondence a spisy pamětní 1 (ed. V. O. Slavík), 1903–09 (dopisy Vinařickému z 1830–34).

L: M. Sokol, Malostranský hřbitov, 1940, s. 51; sine, Vzpomínka na spisovatele Jos. Č., in: Lumír 4, 1854, č. 36, s. 863–864; A. V. Šembera, Dějiny řeči a literatury československé 1, Vídeň 1868, s. 234; OSN 6, s. 635; RSN 3, s. 515; KSN 2, s. 462; Bibliografie české katolické literatury náboženské od roku 1828… (ed. J. Tumpach – A. Podlaha) 1, 1912, passim; J. Vopravil, Slovník pseudonymů v české a slovenské literatuře, 1973, s. 478; LČL 1, s. 453 (kde chybné datum narození), 3/2, s. 1402 (s opravou).

P: SOA Zámrsk, matrika narozených f. ú. Hořice, sign. 47-5, fol. 24; Biografický archiv ÚČL Praha; LA PNP Praha.

Marcella Husová