Verze z 28. 10. 2019, 12:55, kterou vytvořil Holoubková (diskuse | příspěvky)

(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

ČERNÝ Tomáš 16.8.1840-22.2.1909

Z Personal
Tomáš ČERNÝ
Narození 16.8.1840
Místo narození Nymburk
Úmrtí 22.2.1909
Místo úmrtí Praha
Povolání 72- Sportovec nebo činitel tělesné kultury
43- Významný představitel obecní správy
Citace Biografický slovník českých zemí 11, Praha 2009, s. 46
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=44986

ČERNÝ, Tomáš, * 16. 8. 1840 Nymburk, † 22. 2. 1909 Praha, právník, komunální politik, sokolský činovník

Pocházel z české vlastenecké rodiny z Nymburka (rodný dům v Palackého ulici čp. 47/10 je označen pamětní deskou). Z rodiště odešel studovat na pražské Akademické gymnázium a poté na Právnickou fakultu Karlo-Ferdinandovy univerzity (JUDr. 1862). Po studiu nastoupil praxi u dr. Josefa Friče a 1869 si otevřel advokátní kancelář na Václavském náměstí. Specializoval se na trestní právo, ale zastupoval jako advokát též Národní listy a redigoval časopis Právník. Již od studentských let se aktivně zapojil do veřejného života, mj. se účastnil politické manifestace, tzv. poutě na Rus 1867, a od 1871 zasedal v pražské městské radě. Patřil k zakladatelům Sokola pražského, stal se členem jeho výboru (1862) a zaujal místo zapisovatele a od 1863 jednatele. Od října 1863 působil jako náměstek starosty a po smrti prvního starosty J. Fügnera v listopadu 1865 byl zvolen jeho nástupcem. Pomohl podstatným finančním příspěvkem zachovat pro Sokol pražský budovu sokolovny v Mezibranské ulici. Spolu se svým přítelem M. Tyršem (byl svědkem na Tyršově svatbě s Renatou Fügnerovou) zkonsolidoval poměry v jednotě a převedl sokolskou organizaci neklidnou dobou války 1866 a pruské okupace Prahy. V čele Sokola pražského Č. zůstal do září 1882, kdy po rezignaci E. Skramlíka byl zvolen pražským starostou. Jeho instalace na pražské radnici (8. 10. 1882) se stala národní manifestací a po řadu let se citovala Č. slova o Praze „zlaté a slovanské“. Č. se podařilo prosadit češtinu jako jazyk úřední korespondence pražského magistrátu, k Praze byly připojeny Vyšehrad (1883) a Holešovice-Bubny (1884) a do ulic české metropole byla zavedena elektřina, která osvětlila i Staroměstskou radnici. Č. se výrazně zasloužil o opravu řady historických budov (např. radnice, Prašné brány, Bruncvíkovy sochy na Kampě), město do svého majetku zakoupilo Slovanský ostrov (Žofín), ale i Brožíkův obraz Hus před koncilem kostnickým. V neposlední řadě byla za Č. působení zbudována první vodárna v Podolí, založeno UMPRUM a otevřeno městské muzeum (dnešní Muzeum hl. m. Prahy). Vedení radnice vypsalo 1883 soutěž na novou budovu Zemského muzea v místech zbořené Koňské brány. Ve funkci starosty zůstal Č. jen jedno funkční období, další volbu (1885) ze zdravotních důvodů nepřijal a doporučil svého náměstka F. Vališe, po jehož brzké smrti (1887) se starostou stal bývalý Č. koncipient Jindřich Šolc. Další oblastí působení Č. bylo finančnictví: navrhl sněmu založení Zemské banky a po odchodu ze starostenského úřadu v ní působil jako náměstek generálního ředitele. 1896 byl Č. jmenován čestným občanem Prahy, 1902 pak členem panské sněmovny říšské rady.

Pohřben byl na vyšehradském hřbitově, ve společném hrobě se synem Vratislavem (1871–1933) i s básníkem Vítězslavem Hálkem (1835–1874), který byl švagrem Č. manželky a jehož synu Ivanovi byl Č. poručníkem.

L: OSN 6, s. 637n., 28, s. 219, 1144; OSND 1/2, s. 1036; KSN 2, s. 463; MSN 1, s. 1003; ETK 1/1, s. 120, 2/1, s. 106; BL 1, s. 188; Sch., T. Č., in: Památník vydaný na oslavu dvacetiletého trvání tělocvičné jednoty Sokola Pražského, 1883, s. 23–27; R. Barta, Tvůrcové „Sokola“, 1940, s. 7; F. Mašek, JUDr. T. Č., in: Sokol 1940, č. 7–8, s. 149–152; V. Ledvinka – J. Pešek, Praha, 2000, s. 495–500; T. Jelínková, Pražští primátoři, in: Pražský sborník historický 26, 1993, s. 115n.

P: ANM Praha; LA PNP Praha, fragment literární pozůstalosti.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Miloslav Martínek