Verze z 9. 10. 2018, 22:27, kterou vytvořil Holoubková (diskuse | příspěvky)

(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

ČERNÝ Václav 26.3.1905-2.7.1987

Z Personal
Václav ČERNÝ
Narození 26.3.1905
Místo narození Jizbice u Náchoda
Úmrtí 2.7.1987
Místo úmrtí Praha
Povolání

65- Literární historik, kritik nebo teoretik

68- Redaktor nebo žurnalista

ČERNÝ, Václav, * 26. 3. 1905 Jizbice u Náchoda, † 2. 7. 1987 Praha, literární historik, kritik, překladatel, editor

Narodil se v rodině pedagoga a literárního historika Václava Č. (1862–1941). Od 1909 žil s rodiči v České Čermné. Studoval na reálném gymnáziu v Náchodě a na Carnotově lyceu v Dijonu ve Francii. Na Filozofické fakultě UK v Praze poslouchal přednášky v oboru čeština a francouzština (1924–29). Doktorát získal 1928. Vyučoval poté 1929/30 na reálce v Brně, kde se zapojil do literárního a kulturního života. 1930–34 působil jako sekretář slavistického institutu ve Švýcarsku v Ženevě (Institut d’études slaves). Na ženevské univerzitě se 1931 habilitoval pro obor srovnávací a obecné literatury a přednášel tam. Po návratu do Prahy vyučoval 1934–37 na středních školách v Praze a na Kladně. 1936–38 redigoval literární přílohu Lidových novin Literární pondělí. 1936 se habilitoval na Filozofické fakultě Karlovy univerzity pro obor románských literatur prací Essai sur le titanisme dans la poésie romantique occidentale entre 1815 et 1850. Na fakultě pak přednášel až do uzavření českých vysokých škol. 1938 byl jmenován mimořádným profesorem romanistiky na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Vyučoval tam jeden akademický rok a současně se podílel na vzniku časopisu Kritický měsíčník, který pak redigoval do 1942, kdy byl zbaven redaktorství a vydávání časopisu bylo zastaveno. Za německé okupace působil na reálném gymnáziu v Dušní ulici v Praze. Účastnil se odbojové činnosti, počátkem 1945 byl zatčen. Po osvobození z pankrácké věznice se stal členem České národní rady, poté byl činný v Zemském národním výboru. Od podzimu 1945 přednášel na Filozofické fakultě Karlovy univerzity jako řádný profesor obecné a srovnávací literatury. Současně redigoval obnovený Kritický měsíčník (1945–48, poté zastaven), soustavně polemizující s kulturní politikou a aktivitami KSČ. Po únoru 1948 byla Č. pedagogická činnost tlumena a od 1950 nesměl přednášet. 1951 přešel do Ústavu lidové písně a ke konci roku 1952 byl zatčen, na jaře 1953 souzen, pro nedostatek důkazů však osvobozen. Poté pracoval v Kabinetu pro moderní filologii ČSAV. 1960–68 byl zaměstnán v Archivu ČSAV, v Komisi pro soupis rukopisů. Při zpracovávání rukopisů z fondů zámeckých a klášterních knihoven objevil neznámé Calderónovo drama El Gran duque de Gandía. 1968–70 opět přednášel na Filozofické fakultě Karlovy univerzity, ale toto krátké období bylo ukončeno penzionováním a znemožněním všech publikačních aktivit. V 70. a 80. letech 20. století zveřejňoval své práce v samizdatu a publikoval v exilových časopisech a nakladatelstvích. Počátkem sedmdesátých let rozpoutal normalizační režim proti Č. kampaň zneužívající odposlechy soukromých rozhovorů, další útoky následovaly po jeho podpisu Charty 77.

Pro Č. rozsáhlé vědecké a kritické dílo byla příznačná mimořádná šíře záběru zahrnujícího evropskou literaturu a kulturu od středověku po moderní dobu a řadu národních literatur, především českou, francouzskou, španělskou, italskou i dalších románských jazyků, ale také německou, ruskou a anglickou. Č. se orientoval na francouzské myšlení, zejména na dílo filozofa a estetika H. Bergsona, které zpřístupnil českému prostředí překladem spisu Dvojí pramen mravnosti a náboženství. Vyzdvihoval autonomii umění, jež nemůže být podřízeno praktickým sociálním, ideologickým a politickým účelům, a jeho spojení s intuicí, životní silou a svobodou člověka. Ze vztahu tvůrčího individua k absolutnu a k lidské společnosti vyplynul podle Č. silný etický rozměr umělecké tvorby. Tyto postuláty uplatňoval ve své literárněkritické praxi, které se věnoval s různou intenzitou od druhé poloviny 20. let 20. století po celý život. Zdůrazňoval rovněž příslušnost české kultury k západnímu okruhu a odmítal úvahy o užších vazbách ke sféře východní a slovanské.

Jeho pojetí umělecké tvorby polemizovalo s programovou modernistickou estetikou tím, že umělecké směry 20. století (dada, poetismus, surrealismus) zasazovalo do širšího rámce uměleckého vývoje a poukazovalo na skutečnost, že umění přítomnosti navazuje na ideje a poetiku umění 18. a 19. století. Klíčovou tendencí byl podle Č. romantismus, na základě jehož opakování a variování vykládal povahu moderní tvorby. Umění 20. století podle této interpretace směřuje v reakci na pozitivismus a mechanicismus ke dvěma vyhroceným protikladným pólům přítomným již v počátcích romantismu – k intuici a k tvarové experimentaci.

Mezi podstatné prvky Č. přístupu k problematice umění a literatury patřil také zájem o dominantní autorské osobnosti, nositele principů individualismu a romantického titánství, o ideografii uměleckého díla a o ideový charakter kompaktních historických period, jakými byly středověk, renesance a baroko.

Literárněhistorický zájem Č. se obracel hlouběji do minulosti a obsáhl středověké drama, poezii a celek středověké kultury v rozměru komparativního studia. Pro studium renesanční a barokní literatury bylo charakteristické prolínání českých témat s románskými a důraz na sepětí české kultury s kulturami západoevropskými. Zkoumáním vztahů mezi vnitřně koherentními uměleckými celky v jednotlivých národních kulturách a literaturách (středověké divadlo, středověká milostná lyrika, barokní duchovní poezie) Č. dospěl k široce pojatým komparatistickým studiím, předkládaným čtenářům působivým rétorickým stylem, jenž korespondoval s autorovým proslulým ústním projevem. V práci Knížka o Babičce se prostřednictvím interpretace dobových dokumentů vrátil k rodnému Náchodsku a k osobnosti Boženy Němcové.

Jako literární kritik oceňoval Č. syntézu estetických a spirituálních kvalit uměleckého díla. V Kritickém měsíčníku vyzdvihoval skupinu básníků soustředěnou kolem Kamila Bednáře (Jiří Orten, Zdeněk Urbánek, Jiří Daniel aj.), ale pozornost věnoval také dalším básníkům, J. Horovi, F. Halasovi, J. Palivcovi a dalším. Po 1945 reagoval na vlnu existencialismu a od 60. let 20. století rovněž na neoavantgardní tendence ve světovém a českém umění, s nimiž se kriticky vyrovnával a zároveň je uváděl do historického kontextu a teoreticky reflektoval.

Ze zamýšlené vzpomínkové tetralogie napsal Č. od druhé poloviny šedesátých let tři díly. Jejich subjektivní perspektiva přešla ve svazku věnovaném období po 1945 do výrazně polemické polohy, která v 80. letech 20. století vyvolala diskusi v domácím i exilovém prostředí.

D: H. Salajková, Soupis díla V. Č., in: V. Č., Tvorba a osobnost 2, 1993, s. 615–684; R. Hamanová, Doplněk k soupisu díla V. Č., in: V. Č., Tvorba a osobnost 2, 1993, s. 685–699; výběr: Ideové kořeny současného umění. Bergson a ideologie současného romantismu, 1929; Essai sur le titanisme dans la poésie romantique occidentale entre 1815 et 1850, 1935; Karel Čapek, 1936; Esej o básnickém baroku, 1937; Rasismus, jeho základy a vývoj, 1939; Meditace o romantickém neklidu. Na paměť M. J. Lermontova, 1941; Polibek na usměvavá ústa. Dantovská studie, 1943; Pozdrav mrtvým, 1945; Zpěv duše. Kritická studie, 1946; Boje a směry socialistické kultury, 1946; Osobnost, tvorba a boj, 1947; Staročeská milostná lyrika, 1948; První sešit o existencialismu, 1948; Il boemo maestro Zavoisio e l’Italia, 1949; Jaroslav Seifert, náčrt k portrétu, 1954; Staročeský Mastičkář, 1955; Emile Verhaeren a jeho místo v dějinách volného verše, 1955; Lid a literatura ve středověku, zvláště v románských zemích, 1958; Knížka o Babičce, 1963; Stredoveká dráma, Bratislava 1964; Dantovský medailón, 1966; Rainer Maria Rilke, Prag, Böhmen und die Tschechen, 1966; Co je kritika, co není a k čemu je na světě, 1968; Studie ze starší světové literatury, 1969; Studie a eseje z moderní světové literatury, 1969; Křik Koruny české. Náš kulturní odboj za války 1938–1940, sešit 1, 1970 (zabaveno); Pláč Koruny české, 1977; O povaze naší kultury, 1981; Paměti 2. Události z let 1921–1938, 1982; Paměti 3 (s titulem Paměti IV), 1983; První a druhý sešit o existencialismu, 1992; Tvorba a osobnost 1, 2, 1992, 1993; Eseje o české a slovenské próze, 1994; Současná francouzská poezie, 1994; V zúženém prostoru, 1994; Skutečnost a svoboda, 1995; Vývoj a zločiny panslavismu, 1995; Soustavný přehled obecných dějin literatury naší vzdělanosti 1, Středověk, 1996; Soustavný přehled dějin literatury naší vzdělanosti 2, Podzim středověku a renesance, 1998; Soustavný přehled dějin literatury naší vzdělanosti 3, Baroko a klasicismus, 2005; Korespondence: František Hrubín, V. Č.: Vzájemná korespondence z let 1945–1953, 2004 (ed. R. Hamanová); překlady výběr: M. de Cervantes, Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha, 1931; J. Ortega y Gasset, Vzpoura davů, 1933; H. Bergson, Dvojí pramen mravnosti a náboženství, 1936; Ch. A. Sainte- Beuve, Studie a kritiky, 1936; F. De Sanctis, Dějiny italské literatury, 1959; Staré francouzské kroniky, 1962; M. de Montaigne, Eseje, 1966; Ch. A. Sainte-Beuve, Podobizny a eseje, 1969; H. Taine, Studie o dějinách a umění, 1978 (pod jménem Vladimír Mikeš); uspořádal a vydal (výběr): Šest básníků. Poezie francouzského odboje, 1947; Dílo Jiřího Ortena 1. Poezie, 1947; P. Calderón, El Gran duque de Gandía, 1963; Vzdálený slavíkův zpěv, 1963; M. V. Lomonosov, L’Apothéose de Pierre le Grand, 1964; G. Azurara, Objevné cesty do Afriky a Asie, 1966; Kéž hoří popel můj, 1967.

L: výběr: J. Fučík, Dva kritické měsíčníky, in: Tvorba 13, 1938, s. 179; O. Králík, Mácha a vplyvologie, in: Řád, 1940, s. 67; týž, Dvanáctero figur zápasu perem, in: tamtéž, s. 278; V. Dostál, Běsové na denním pořádku, in: Kulturní tvorba 5, 1967, č. 45; V. Karfík, Jisté pochybnosti, in: Orientace, 1969, č. 2; J. Kovtun, Pláč Koruny české, in: Svědectví, 1977, č. 54, s. 283; polemika k Pamětem 4: H. Hájek, in: Svědectví, 1983, č. 70–71, s. 583n.; články k 80. narozeninám, in: tamtéž, 1985, č. 74, s. 519n.; K. Pecka, Tvůrce epochy české kultury, in: tamtéž, 1990, č. 1; Z. Urbánek, O V. Č., in: tamtéž, 1990, č. 2; J. Vladislav, V. Č. z dálky i z blízka, in: Tvar, 1990, s. 23; R. Hamanová, Literární fond profesora V. Č. a jeho studie Samota, Svoboda, Hodnota, Bůh, in: Literární archiv, 1991, 1992; LČL 2, s. 1267n.; J. Pechar, V. Č., in: V. Č., Tvorba a osobnost 2, 1993, s. 583–594; V. Č. 26. 3. 1905 – 2. 7. 1987. Sborník z konference konané 4. 11. 1993 na Dobříši, 1994; A. Fetters (ed.), V. Č. v rodném kraji, 1994; Paměti V. Č. v kritickém zrcadle exilu a disentu. 1983–1989, in: Tvar, 1995, č. 6, příloha Tvary; V. Č. – život a dílo, 1996; SDLČ, s. 741; OSND 1/2, s. 1037; SČS 1, s. 109–112; KSN 2, s. 463; ČBS, s. 97; SČF, s. 89; Tomeš 1, s. 207; V. Č. v rodném kraji (sborník k nedožitým 90. narozeninám prof. V. Č.) (ed. A. Fetters), 1994; R. Hamanová, V. Č. (1905–1987): soupis osobního fondu, 1997.

P: Biografický archiv ÚČL Praha; LA PNP Praha.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Zbyněk Sedláček