ČERNOHORSKÝ Bohuslav Matěj ?16.2.1684-?14.2.1742: Porovnání verzí

Z Personal
 
Řádka 1: Řádka 1:
 
{{Infobox - osoba
 
{{Infobox - osoba
 
| jméno = Bohuslav Matěj ČERNOHORSKÝ
 
| jméno = Bohuslav Matěj ČERNOHORSKÝ
| obrázek = No male portrait.png
+
| obrázek = Cernohorsky Bohuslav Matej portret.jpg
 
| datum narození = 16.2.1684 (datum křtu)
 
| datum narození = 16.2.1684 (datum křtu)
 
| místo narození = Nymburk
 
| místo narození = Nymburk

Aktuální verze z 21. 10. 2019, 15:20

Bohuslav Matěj ČERNOHORSKÝ
Narození 16.2.1684 (datum křtu)
Místo narození Nymburk
Úmrtí 14. nebo 15. 2. 1742
Místo úmrtí Štýrský Hradec (Rakousko)
Povolání 78- Hudební interpret
49- Náboženský nebo církevní činitel
Citace Biografický slovník českých zemí 11, Praha 2009, s. 12-13

ČERNOHORSKÝ, Bohuslav Matěj, * 16. 2. 1684 (datum křtu) Nymburk, † 14. nebo 15. 2. 1742 Štýrský Hradec (Rakousko), hudební skladatel, varhaník, římskokatolický kněz

První hudební vzdělání získal nejspíše od otce, Samuela Č. (1654?–1726), který 1677 přišel ze Mšena u Mělníka do Nymburka, kde dostal místo varhaníka. (Na místě Č. rodného domu je umístěna pamětní deska.) Spřízněnost Samuela Č. s rodinami Černohorských ve Mšeně, mezi nimiž byli i hudebníci, lze předpokládat, ale dosud se ji nepodařilo prokázat. Matkou Č. byla Samuelova druhá manželka Regina Sokolová, dcera kantora. Hudební nadání zdědili i někteří jeho sourozenci, z nichž nejznámější byl jezuita Václav Č. (* 1687). Nejpozději 1702 získal Č. bakalářský titul na pražské univerzitě, 1703 vstoupil jako novic do františkánského minoritského konventu u sv. Jakuba, 1704 složil řeholní sliby a 1708 byl vysvěcen na kněze. Současně pokračoval ve studiích filozofie a teologie na řádové vysokoškolské koleji. Skladbu mohl studovat u P. Bernarda Artophaea, významného představitele řádu a známého skladatele. 1710–14 částečně proti vůli pražských představených pobýval v řádovém centru v Assisi jako varhaník a 1712 tam získal další titul bakaláře. Při této příležitosti asi složil i dvojsborové Regina coeli, dnes Č. nejstarší dochovanou skladbu. S výjimkou krátkého pobytu v Benátkách na začátku 1717 působil 1715–20 jako třetí varhaník v padovském konventu u sv. Antonína. Koncem 1720 se vrátil do Prahy, kde nejpozději 1722 získal titul magister musices. 1724 oddal v Benátkách nad Jizerou skladatele Š. Brixiho s B. Fialkovou. 1726 získal funkci vikáře pražského konventu, ale již o rok později byl poslán za trest do Horažďovic (důvodem nejspíše bylo, že nevěnoval řádu celé své dědictví po otci). 1730 se vrátil do Prahy zbaven všech funkcí i hodností, a proto požádal o svolení k odchodu do Itálie. Od 1731 působil opět v Padově, nejprve jako třetí, od 1736 jako první varhaník. V létě 1741 usiloval, snad ze zdravotních důvodů, o uvolnění z funkce a návrat do Čech. Nejpozději v říjnu 1741 přijel do Štýrského Hradce, kde v minoritském klášteře P. Marie zanedlouho zemřel.

Umělecký odkaz, přestože početně skrovný (zahrnující však např. i dosud nevydanou sbírku básní napsanou v Padově), jej zařadil mezi nejvýznamnější domácí skladatele vrcholného baroka. Z díla se dochovalo necelých 20 skladeb, což souviselo nejen s Č. pestrými životními osudy, ale i s tím, že byl především interpretem – vynikajícím varhaníkem (mj. ovládal také hru na pozoun). Žádné z jeho děl se nedochovalo v autografu a mnohé až v pozdějších opisech, což dále komplikuje určení autorství. Pochybnosti zesílily zejména v případě tvorby varhanní. Během třetí čtvrtiny 20. století byly některé skladby, dříve spojované s jeho jménem, identifikovány jako kompozice jiných autorů (G. Muffata, J. Kuhnaua ad.). Ze sedmi varhanních skladeb, dnes připisovaných Č., patří k nejcennějším Toccata C dur a Fuga gis moll. Tato fuga v neobvyklé tónině a se smělým modulačním plánem ústícím do D dur, se společně s Fugou D dur dochovala v Berlíně. Autorsky méně problematická jsou díla vokálně instrumentální. Dodnes uváděná jsou efektní kantáta Regina coeli pro sólový soprán, violoncello a basso continuo a oblíbené sborové dílo moteto Laudetur Jesus Christus, které jako jediné vyšlo tiskem již za skladatelova života. Spolu s Quem lapidaverunt a Quare Domine dokládají Č. vynikající zvládnutí kontrapunktické techniky i tvůrčí originalitu. Naproti tomu nešpory i litanie komponoval v běžném úsporném koncertantním stylu, nepostrádajícím však osobitý půvab. Necelá desítka dalších děl je známa jen z dobových inventářů, což svědčí o jisté popularitě, kterou potvrzovala také Č. pedagogická činnost. K jeho nejslavnějším žákům patřili italský houslista a skladatel Giuseppe Tartini, který se u Č. učil nejspíše kontrapunktu, a Josef Ferdinand Norbert Seeger, později vyhledávaný učitel. Příslušnost dalších skladatelů, zejména Jana Zacha a Františka I. A. Tůmy, k tzv. Černohorského škole je nutno nově přezkoumat. Jeho skladatelský vliv je však patrný v díle mladšího řádového spolubratra Česlava Vaňury. Lze předpokládat, že inspiroval i další minoritské hudebníky.

D: dochované: skladby varhanní: Fuga C dur (jen expozice); Fuga c moll; Fuga D dur; Fuga F dur; Fuga gis moll; Fuga a moll; Toccata C dur; skladby vokálně instrumentální: Hymnus de Sancto Norberto; Laudetur Jesus Christus (mezi 1728–30), Litanie lauretanae de B. V. Maria Victoriosa; Quare Domine (s fugou Memento Abraham); Quem lapidaverunt (dochované jako Offertorium pro utroque Sancti Stephani festo s úvodní a závěrečnou částí od F. X. Brixiho); Regina coeli a 8; Regina coeli (pro soprán, violoncello a basso continuo), Veni sancte spiritus; Vesperae minus solemnae; Vesperae de Domenica; dílo literární: rukopisná básnická sbírka Orpheus somnians.

L: výběr: OSN 6, s. 629; E. Trolda, B. Č., disertace FF UK Praha, 1924; týž, B. Č., in: Cyril 60, 1934, s. 1n.; HS 1, s. 191; Z. Culka, Několik dokladů k životopisu B. M. Č., in: Hudební věda 3, 1966, s. 352n.; týž, Varhanní skladby B. M. Č., in: tamtéž 5, 1968, s. 599n.; L. Frasson, P. M. B. Č. primo maestro di Giuseppe Tartini per la composizione musicale, in: Il Santo 13, 1973, s. 279n.; K. Šulcová, B. M. Č., disertace FF MU Brno, 1980; J. Smolka, Hudba B. M. Č., in: Hudební věda 21, 1984, s. 99n.; S. Bohadlo, Odchod B. M. Č. do Itálie v roce 1710, in: Sborník pedagogické fakulty v Hradci Králové 49, 1987, s. 93n.; M. Plavec, Černohorští a Nymburk, in: Středočeský sborník historický 24, 1998, s. 15n.; Grove 5, 2001, s. 376n. (s uložením původních pramenů); M. Niubo, Emilián Trolda a hudba u sv. Jakuba, in: Hudební věda 37, 2000, s. 279n.; MGG 5, 2001, s. 215n. (s uvedením původních pramenů); S. Bohadlo, Musik in der Böhmischen Minoritenprovinz und die Ursachen des Abgangs B. M. Č.-’s nach Italien, in: Festschrift W. Niemöller (ed. H. Loos), Sinzig 2002, s. 55n.

P: většina skladeb dochována v opisech E. Troldy v NM – Českém muzeu hudby v Praze, Souborný hudební katalog NK ČR Praha.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Marc Niubo