ČERNOHORSKÝ Karel Václav 17.9.1896-23.3.1982: Porovnání verzí

Aktuální verze z 21. 10. 2019, 16:44

Karel Václav ČERNOHORSKÝ
Narození	17.9.1896
Místo narození	Přerov
Úmrtí	23.3.1982
Místo úmrtí	Brno
Povolání	73- Uměnovědec nebo historik umění 53- Historik 54- Etnograf
Citace	Biografický slovník českých zemí 11, Praha 2009, s. 14-16
Trvalý odkaz	http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=44830

ČERNOHORSKÝ, Karel Václav, * 17. 9. 1896 Přerov, † 23. 3. 1982 Brno, historik umění, etnograf, muzeolog, odborný spisovatel

Pocházel z rodiny řezbáře. Po nedokončených studiích na přerovském gymnáziu, z nichž byl vyloučen, narukoval na bojiště první světové války. Na východní frontě upadl do ruského zajetí, odkud přešel do československých legií. Po demobilizaci 1920 složil maturitní zkoušku a pracoval jako úředník Obilního ústavu v Opavě. 1921 nastoupil asistentské místo v Slezském zemském muzeu a stal se jeho prvním zaměstnancem české národnosti. Studoval při zaměstnání dějiny umění a estetiku na Filozofické fakultě MUv Brně, kde ho ovlivnil hlavně Eugen Dostál. Studia ukončil dvěma semestry na Filozofické fakultě UK v Praze (PhDr., 1929). Byl ustanoven vědeckým asistentem a 1935–38 ředitelem Slezského zemského muzea, a to po odchodu předchůdce Edmunda Wilhelma Brauna do výslužby. Jedním z prvních počinů v této funkci bylo, že zabránil redukci či zrušení instituce a převezení sbírek do Brna. Pak správu muzejních sbírek předal archiváři Leopoldu Peřichovi. Po záboru Opavy nacisty se tam Č. již vrátit nemohl a instituce přešla znovu pod německé vedení (Reichsgaumuseum). Zemské muzeum v Brně Č. 1939–42 pověřilo správou numismatického oddělení, avšak nacisté ho poslali jako bývalého legionáře ve veřejných službách na nucený odpočinek. Po osvobození byl Revolučním národním výborem v Brně jmenován prozatímním ředitelem zemského muzea. Již 22. 5. 1945 odešel do těžce poškozené Opavy, kde stanul 1945–48 znovu v čele muzea. Podařilo se mu dohledat a zkompletovat zachráněné sbírkové fondy z požárem zničené muzejní budovy a ze zámeckých svozů, získával nové objekty a prostory. Obnovil existenci Slezského zemského muzea a 1948–49 uspořádal několik výstav (mj. Lidová malba na skle ve Slezsku a Umění a lidové umění). 1948 ho přeložili do Brna na místo ředitele zemského muzea a přednosty národopisného oddělení. Zároveň byl pověřen odborným dohledem na muzeum opavské, které bylo 1949 převzato do státní správy jako ústředně řízený ústav s názvem Slezské muzeum v Opavě. V Brně narazil na ambice některých vědeckých pracovníků. Po zákulisních politických zásazích byl již 1949 z funkce ředitele odvolán. Od listopadu 1949 pracoval v brněnské pobočce Archeologického ústavu ČSAV. Tam jako vědecký pracovník studoval vykopávky raně středověkého keramického materiálu, slovanskou keramiku a kamenné žernovy, zapojil se i do diskuse o počátcích feudalismu u nás. Keramice se věnoval opět po odchodu do důchodu (1958) v depozitáři Moravského muzea (dnes MZM) v Brně.

V Opavě Č. usiloval o vytvoření zemského vědeckého ústavu z muzea, instituce s rozsáhlými společenskovědními sbírkami dokumentujícími všestranně život a práci Slezanů, a její záběr rozšířil i na Hlučínsko, Frýdecko a Těšínsko. Je považován za zakladatele muzejního národopisu v českém Slezsku a za pokračovatele odkazu Antonína Vaška a Vincence Praska, organizátorů tamního vědeckého a osvětového života. Pořídil rozsáhlé a cenné soupisy a výpisy ke studiu národopisu, opavská muzejní instituce 1922 získala jeho zásluhou exponáty zrušeného muzea Matice opavské.

Zabýval se slezskou lidovou malbou na skle, opavským lidovým krojem, keramikou a zvláště fajánsí. Přispěl k poznání habánského kulturního dědictví. Pracoval patnáct let na díle Moravská lidová keramika. V práci z pomezí etnografie a dějin umění doplněné bohatým obrazovým materiálem shrnul výsledky studií a seznámil s historií moravských fajánsí od novokřtěnských počátků, tedy se specifickou řemeslnou činností habánů působících na moravských velkostatcích, přes proces zlidovění až k fajánsím lidovým a jejich zániku. Šířit nákladnou publikaci bylo za německé okupace zakázáno a představovala pro autora i nakladatele ztrátu. Dále přispíval do: Nového Bezručova kraje, Národopisného věstníku českoslovanského či československého, Věstníku Matice opavské, Slezského sborníku, Českého lidu, Památek archeologických, Časopisu Slezského muzea (řada B), do sborníků a katalogů výstav či psal články do denního tisku.

Od počátku opavského pobytu se Č. angažoval v českém spolkovém a kulturním životě regionu. Přijal funkci předsedy Divadelní a ochotnické jednoty v Opavě a Moravskoslezského sdružení umělců slezských v Ostravě (1933). Byl rovněž členem výboru Matice opavské. Nepravidelně vydávaný časopis Věstník Matice opavské spolu s jinými pomáhal přeměnit na koncepčně širší Slezský sborník (1935/36), který také 1935–37 redigoval. Spolupodílel se metodicky na budování Muzea památek národního osvobození, otevřeného 1928 a začleněného do správy opavského muzea zemského. 1936 se stal konzervátorem politického okresu Ostrava. Na základě jeho návrhu rozhodla expozitura ZNV v Ostravě zřídit 1948 samostatný Slezský studijní ústav se sídlem v Opavě. Po 1945 byl předsedou Svazu československých muzeí, členem Národní kulturní komise, rady Národopisné společnosti československé, Státní muzejní rady, Slovanského ústavu, archeologické komise při ČSAV či redakční rady časopisu Archeologické rozhledy (1953–59). Byl ženatý a vychoval syna Karla Č., lékaře, který po 1968 s rodinou emigroval do Kanady, a dceru Milenu Č. (* 1933), muzikoložku a janáčkovskou badatelku.

D: výběr: Průvodce výstavou habánských a vyškovských fajansí, 1925 (s E. W. Braunem); Museum Matice opavské a jeho sbírky, in: Památník Matice opavské 1877–1927, 1927, s. 62n.; O hradeckém zámku a jeho sbírkách, 1930; J. W. Wielandovy mapy Slezska jako pramen národopisného studia, in: Věstník Matice opavské 36, 1931, s. 1n.; Dnešní stav otázky habánských fajansí, in: Zprávy Československé keramické společnosti 8, 1932, s. 3n.; Moravská lidová keramika, 1941; Ein Beitrag zur mährischen Produktion von rotverzierten Fayenzen, in: Ethnographica 3–4, 1962, s. 472n.; Pozoruhodný nález válcovitého poháru v Opavě, in: Časopis Slezského muzea-B 13, 1964, s. 118n.; K počátkům numismatického zájmu v opavském Slezsku. Johann Beidtel, in: tamtéž-B 20, 1971, s. 97n.

L: L. Peřich, K sedmdesátinám Dr. K. Č., in: Časopis Slezského muzea-B 15, 1966, s. 97n. (s E. Bittnerem, kde neúplný soupis prací a literatury); Slezsko 10, s. 51 (kde neúplný soupis prací a literatury); Lidová kultura. Národopisná encyklopedie... Biografická část (ed. S. Brouček – R. Jeřábek), 1, 2007, s. 40 (kde neúplný soupis prací a literatury); KSN 2, s. 457; Tomeš 1, s. 200; Životní jubileum (60 let K. Č.), in: AR 8, 1956, s. 848; E. Šefčík, Přehled vývoje opavských muzeí v letech 1814–1938, in: Časopis Slezského muzea-B 33, 1984, s. 1n.; týž, Osobnosti opavských muzeí do konce druhé světové války, in: tamtéž-B 38, 1989, č. 2, s. 164n.; P. Šopák, Opavská léta K. Č., in: AMM. Scientae sociales 91, 2006, s. 155n.; J. Gebauer, Statutární město Opava, historikové – K. V. Č. (www.opava-city.cz/).

P: ZA Opava, pracoviště Olomouc, rodná matrika římskokatolické fary Přerov, sv. XII., inv. č. 7 201, sign. Př I 13, fol. 647; MZM Brno, Archiv Etnografického ústavu, pozůstalost K. V. Č. (neuspořádáno, 25 kartotéčních krabic a 35 složek s výpisky z archivního materiálu, fotografiemi a poznámkami ke studiu lidové keramiky a umění); tamtéž, Archiv numismatického oddělení, materiál o slezském numismatiku Johannu Beidtelovi.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Gustav Novotný