Stránka
Diskuse
Zobrazit zdroj
Historie

Zobrazení zdroje stránky ČERNUŠÁK Gracian 19.12.1882-13.10.1961

{{Infobox - osoba
| jméno = Gracian ČERNUŠÁK
| obrázek = No male portrait.png
| datum narození = 19.12.1882
| místo narození = Ptení u Prostějova
| datum úmrtí = 13.10.1961
| místo úmrtí = Brno
| povolání = 73- Uměnovědec nebo historik umění
68- Redaktor nebo žurnalista

| jiná jména = 
}}
'''ČERNUŠÁK, Gracian''', ''* 19. 12. 1882 Ptení u Prostějova, † 13. 10. 1961 Brno, hudební historik, lexikograf, kritik, pedagog, redaktor, odborný spisovatel''

Hudebnost se projevovala především v matčině selském rodu
Otrubových. Studia Č. umožnil otec, zámožný obchodník
a hostinský. Během docházky do obecné školy v rodišti
se učil hrát na housle u kaplana Ferdinanda Janů a u učitelů
Vojtěcha Smrčky a Vojtěcha Všetičky. Jako žák účinkoval při
figurálních mších, na dobročinných koncertech a školních
slavnostech. Se základy klavírní hry ho seznámila starší sestra
Bedřiška a hru na varhany procvičoval v místním kostele.
1893–99 studoval na Slovanském gymnáziu v Olomouci.
Viktor Navrátil, tamní klasický filolog a učitel zpěvu, v něm
probudil zájem o hudebně teoretická studia a přivedl ho jako
altistu do pěveckého spolku Žerotín ke sbormistru Antonínu
Petzoldovi. Dále ředitelství školy Č. svěřovalo vedení pěveckých
a hudebních kroužků, dovolilo mu zastupovat varhaníka
v kapucínském kostele a účinkovat na koncertech školního
orchestru. Zažil památné provedení Dvořákova oratoria ''Svatá''
''Ludmila'', které na koncertech Žerotína 18. a 19. 4. 1896 řídil
autor díla. Z Olomouce po roztržce a ukončeném šestém ročníku
přestoupil na gymnázium v Kroměříži. Tam dále rozvíjel
své hudební nadání: působil na něho Ferdinand Vach, jeho
nový učitel zpěvu, pomáhal u klavíru při nácviku skladeb,
zastupoval varhaníka v proboštském chrámu a seznamoval
se s tvorbou Vítězslava Nováka. Byl i na prvním provedení
Janáčkovy kantáty ''Amarus'' (2. 12. 1900), které s pěvecko-hudebním
spolkem Moravan sice Vach nastudoval, avšak provedení
řídit odmítl. Neúplný orchestr, v němž Č. hrál, řídil
Janáček sám.

Po maturitě Č. odešel do Prahy a od 1901 studoval na UK
zeměpis a dějepis. Navštěvoval přednášky mj. Jaroslava Golla,
Josefa Pekaře, Tomáše G. Masaryka, Josefa Šusty a Jana
Gebauera. Hudební teorii studoval u Karla Steckera a estetiku
u Otakara Hostinského. Absolvoval v zimním semestru
1904/05 studijní pobyt na Jagellonské univerzitě v Krakově,
kde poslouchal výklady Wincenta Zakrzewského, Karola Potkańského
a Marjana Zdziechowského. Za studií v Praze sledoval
hudební život a 1901–02 byl sbormistrem Akademického
pěveckého sboru. Studia na UK ukončil 1905, avšak státní
zkoušky složil až 1907, kdy už dva roky působil jako profesor
na Obchodní akademii v Hradci Králové.

Ve východočeské metropoli Č. působil 1905–18. Byl sbormistrem
ženského pěveckého spolku Eliška (1906–12) a Volného
pěveckého sdružení Nepasičtí pěvci (1907–18), s nimiž
studoval sborový repertoár a za spoluúčinkování vojenského
orchestru prováděl i kantátové skladby, dále byl členem klavírního
kvinteta a jako klavírista vystupoval i na večerech Besedy.
1906 nastudoval s ochotnickým spolkem Klicpera Tylova
''Strakonického dudáka'' s hudbou Mořice Angera, největšího
úspěchu však dosáhl uvedením Tylovy a Škroupovy ''Fidlovačky''
(1917). V krajinských listech ''Osvěta lidu'' (1906–12), ''Ratibor''
''a Kraj Královéhradecký'' (1915–18) informoval o hradeckém
kulturním životě i o operních představeních, které tam
uvádělo Divadlo sdružených měst východočeských. Studoval
památky literátských kůrů a hudebněhistorický materiál uložený
ve sbírkách hradeckého městského muzea. Pro potřeby
studentů vydal ''Všeobecný dějepis pro vyšší obchodní školy 1'' a ''2''.
O přeložení do Brna usiloval už 1914, ale jeho žádosti o místo
profesora zeměpisu a dějepisu na obchodní akademii bylo
vyhověno až ve školním roce 1918/19 a Č. na škole působil
do konce 1939. V Brně zanechal praktické hudební činnosti
a soustředil se na práci učitele, referenta, vědce a lexikografa.
Po odchodu Jana Kunce do Prahy převzal na podzim 1918
koncertní rubriku v ''Lidových novinách''. Tehdy zaslalo několik
brněnských signatářů memorandum ministerstvu školství
a národní osvěty, které si vzalo za cíl zabránit Leoši Janáčkovi
v jeho další činnosti pedagoga a odmítalo i jeho skladebné
dílo. Č. zveřejnění s podporou šéfredaktora Arnošta Heinricha
odmítl. Ačkoliv se Janáček o této události nedověděl,
vybral si Č. jako profesora dějin hudby na konzervatoři. Tam
pak působil i v době, kdy vedení konzervatoře 1920 převzal
Kunc.

V Brně se Č. stal jedním z prvních členů konzervátorské rady.
Byl tak u zrodu hudebního archivu Zemského muzea (dnes
oddělení dějin hudby MZM), které vzniklo 1919 z iniciativy
Vladimíra Helferta. Činnost pracoviště sledoval, podporoval
a na počátku okupace zachránil před zrušením intervencí
v pražském Úřadu říšského protektora. Přednášel všeobecné
dějiny (1919–21) a dějiny hudby (1920–39) na konzervatoři.
Po druhé světové válce byl reaktivován a na konzervatoři učil
do 1953 i po odchodu na trvalý odpočinek. Dále přednášel
dějiny hudby na Pedagogické fakultě MU (1946/47), JAMU
(1947/48) a na Filozofické fakultě MU (1954/55).

Dvousvazkový ''Dějepis hudby'' (1923, 1925) vznikal na základě
jeho přednášek na konzervatoři, důkladných znalostí
historického materiálu a nejnovějších výsledků domácího
i zahraničního bádání a byl prvním moderním zpracováním
dějin oboru. Pro nové vydání látku znovu uspořádal, opustil
dělení na starověk, středověk a novověk (v periodizaci se přiklonil
ke slohovým rozdílům, např. hudební renesance a barok),
rozšířil bibliografické údaje, v obšírných samostatných
kapitolách pojednal o české hudbě a věnoval se i menším
hudebním kulturám a dějinám notopisu. Ve třicátých letech
pracoval s Erichem Steinhardem na německém vydání dějin
hudby. Tato učebnice pro německé školy se zmínkami o české
a slovanské hudbě už byla vysázena, ale pod vlivem mnichovských
událostí byl tisk zakázán a sazba rozmetána. Pak Č.
připravil do tisku ''Přehledný dějepis hudby 1'' a ''2'', v němž kladl
důraz na slovanskou hudbu, zejména ruskou a sovětskou. Plánovaný
třetí díl měl být čítankou s pramennými texty a s notovými
příklady. Po únorových událostech byl zbytek výtisků
''Přehledného dějepisu hudby'' stažen z trhu a uvolněn k prodeji
až 1950, třetí díl nakonec nevznikl. 1964 vydalo pražské
nakladatelství Panton ''Dějiny evropské hudby'', čili zrevidovaný
''Přehledný dějepis hudby''. Revizi provedli pracovníci tehdejší
katedry dějin hudby UK pod vedením Františka Mužíka.

Č. byl posledním českým hudebním historikem schopným
napsat sám všeobecné hudební dějiny. Nejširšímu čtenářskému
okruhu Č. určil knihu o Bedřichu Smetanovi. 1945
revidoval a úvodem doplnil publikaci ''Státní hudebně historický''
''ústav'' V. Helferta. Činnost odborného spisovatele uzavřel
překladem díla Johanna Nikolause Forkela ''O životě, umění''
''a uměleckých dílech Johanna Sebastiana Bacha'' (''Über Johann''
''Sebastian Bachs Leben, Kunst und Kunstwerke'', Leipzig 1802)
a edici doplnil studií o J. S. Bachovi.

Po celou dobu brněnského působení Č. referoval v ''Lidových''
(později též ''Svobodných'') ''novinách'', kde 1918–1948 vyšlo
na 3 600 jeho příspěvků. Kritiky uveřejňoval rovněž v ''Listech''
''Hudební Matice-Tempo'' (1924–36) a v Helfertových
''Hudebních rozhledech'' (1924–28). Publicistická činnost byla
rozsáhlá, kritická. Byl kulturním historikem meziválečného
Brna, psal o hudebním dění Čechů i Němců: recenze na knihy
o hudbě, sledoval koncerty, operní a operetní představení.
Největší pozornost věnoval Janáčkovu dílu, byl svědkem
úspěchů jeho komorního díla na mezinárodních hudebních
festivalech v Salcburku (1923) a v Benátkách (1925). Zdrženlivě
však posoudil uvedení opery ''Z mrtvého domu'' (1930).
Odmítl čtvrttónovou hudbu Aloise Háby. Pro brněnský rozhlas
napsal 57 přednášek. V březnu 1948 byl zbaven možnosti
publikovat, následoval dočasný zákaz pedagogické činnosti
a nucený odchod.

Věnoval se také lexikografické činnosti. Do Kočího ''Malého''
''slovníku naučného'' (1925, 1929) napsal všechna hudební hesla
a do ''Kurzgefasstes Tonkünstler-Lexikon'' (1936) všechna česká
a slovanská hesla. Spolupracoval i s ''Ottovým slovníkem naučným''
''nové doby'' (1930–43), kam dodal 385 hesel. Pod jeho
vedením byla vypracována věcná část ''Pazdírkova hudebního''
''slovníku naučného'' (1929), kam přispíval i hesly. Na vydání
osobní části s hesly skladatelů a hudebníků z celého světa
se podílel s V. Helfertem, který se ujal hesel Čechů. Po 1945
práce na tomto slovníku obnoveny nebyly. Č. přispěl třemi
sty hesly do slovníku ''Grove’s Dictionary of Music and Musicians''
(1954). Základní česká hesla (B. Smetana, J. B. Foerster,
V. Novák, J. Suk) však mohl jen zrevidovat a heslo Janáček
doplnit podrobným seznamem skladeb a bibliografií.

Pokračovat v lexikografické práci se Č. rozhodl 1952. Jako
designovaný hlavní redaktor připravil koncepci ''Československého''
''hudebního slovníku osob a institucí''. Ačkoliv se vydání
slovníku nedožil, zasloužil se o vznik významného díla, za něž
mu byla 1965 Svazem československých skladatelů udělena
cena in memoriam. Předtím 1957 obdržel Cenu osvobození
města Brna a 1958 Řád práce. Byl též zkušebním komisařem
pro učitele hudby na středních školách a učitelských ústavech
(1926–39) a pro učitele hudby a pohybového umění (1947 až
1954). S první manželkou Pavlou, roz. Miffkovou, měl syna.
Jako vdovec se oženil znovu v Hradci Králové 1920 s Jiřinou,
roz. Erbenovou, a s ní měl dceru. Byl pohřben do čestného
hrobu na brněnském Ústředním hřbitově.

'''D:''' J. Trojanová, G. Č. Personální bibliografie, 1982; výběr: Všeobecný dějepis
pro vyšší obchodní školy 1, 1910, a 2, 1911, 2. vyd. 1917; Dějepis hudby,
1923 a 1925, 2. vyd. 1930 a 1931; Janáčkův případ, in: Lidové noviny, zvl.
č. 26. 12. 1930; Janáčkova Anna Karenina, in: tamtéž 44, 1936, 9. 8. 1936;
Přehledný dějepis hudby 1, 2, 1946, 1947; Dějiny evropské hudby, 1964,
2. vyd. 1972, 3. vyd. 1974; Osmdesát let Besedy Brněnské, 1940; překlad
a studie in: J. N. Forkel, O životě, umění a uměleckých dílech J. S. Bacha,
1954; lexika: Ottův obchodní slovník, 1914–25; B. Kočího Malý slovník
naučný 1, 2, 1925, 1929; P. Frank – W. Altmann, Kurzgefasstes Tonkünstler-Lexikon, Regensburg 1936; Pazdírkův hudební slovník naučný. Část věcná, 1929; Část osobní, 1933–38; Grove, 1954; HS 1 a 2, 1963 a 1965.

'''L:''' MSN 1, s. 1002; OSND 1/2, s. 1035; KSN 2, s. 459; HS 1, s. 192n.; Tomeš
1, s. 201; MGG, Personenteil 4, 2000, s. 568n.; Grove 5, 2001, s. 378;
K. Kolačný, G. Č. Nástin života i díla, diplomová práce Filozofické fakulty
MU Brno, 1956; A. Sychra, G. Č. (nekrolog), in: Hudební rozhledy 14,
1961, s. 893; F. Ostrý, G. Č. Život a dílo, diplomová práce Filozofické fakulty
Univerzity Palackého Olomouc, 1971; R. Pečman (ed.), G. Č. a otázky
české hudební historiografie, kritiky, lexikografie, pedagogiky a výchovy
hudebního publika, 1983; O. Bednarčík, Z korespondence G. Č. s Josefem
Schreibrem, in: Acta Facultatis paedagogicae Ostraviensis 28, 1991, s. 89n.;
A. Jelínková, Hradecké působení G. Č., diplomová práce Vysoké školy pedagogické
v Hradci Králové, 1993; M. Fránek, G. Č. jako hudební kritik
v Lidových novinách, magisterská diplomová práce Filozofické fakulty MU
Brno, 2004; R. Pečman, Člověk čistého srdce. G. Č. včera a dnes, 2007.

'''P:''' MZM Brno, oddělení dějin hudby, pozůstalost G. Č. (zkatalogizováno,
korespondence osobní a ke slovníkovým dílům, koncepty hesel, hudebních
kalendářů, rozhlasových přednášek, úvodů k programům koncertů, kopie
článků, záznamy porad).

Svatava Přibáňová, Mojmír Sobotka

[[Kategorie:C]]
[[Kategorie:73- Uměnovědec nebo historik umění]]
[[Kategorie:68- Redaktor nebo žurnalista]]

[[Kategorie:1882]]
[[Kategorie:Ptení]]
[[Kategorie:1961]]
[[Kategorie:Brno]]