ČERVINKA Jaroslav 24.6.1889-3.4.1985: Porovnání verzí
(ČERVINKA_Jaroslav_25.6.1889-3.4.1985) |
|||
(Nejsou zobrazeny 4 mezilehlé verze od stejného uživatele.) | |||
Řádka 1: | Řádka 1: | ||
{{Infobox - osoba | {{Infobox - osoba | ||
| jméno = Jaroslav ČERVINKA | | jméno = Jaroslav ČERVINKA | ||
− | | obrázek = | + | | obrázek = Cervinka Jaroslav portret.jpg |
− | | datum narození = | + | | datum narození = 24.6.1889 |
− | | místo narození = Riga | + | | místo narození = Riga (Lotyšsko) |
| datum úmrtí = 3.4.1985 | | datum úmrtí = 3.4.1985 | ||
| místo úmrtí = Praha | | místo úmrtí = Praha | ||
Řádka 9: | Řádka 9: | ||
| jiná jména = | | jiná jména = | ||
− | }} | + | | citace = Biografický slovník českých zemí 11, Praha 2009, s. 63 |
+ | }} | ||
+ | '''ČERVINKA, Jaroslav''', ''* 24. 6. 1889 Riga (Lotyšsko), † 3. 4. 1985 Praha, účastník 1. odboje, důstojník'' | ||
+ | |||
+ | Byl synem generála ruské carské armády Jaroslava Jana Č. | ||
+ | (1848–1933), vnukem politika a velkostatkáře Václava Č. | ||
+ | (1807–1870). Č. maturoval 1907 na kadetce ve Pskově, | ||
+ | za dva roky poté absolvoval Pavlovské pěchotní učiliště v Petrohradě. | ||
+ | V hodnosti podporučíka byl na zkušební dobu | ||
+ | v srpnu 1909 přidělen k 151. Pjatigorskému pěšímu pluku, | ||
+ | v srpnu 1912 zařazen k Petrohradskému gardovému pluku | ||
+ | ve Varšavě. Jako gardový poručík prošel střeleckým a jezdeckým | ||
+ | kursem a v březnu 1914 složil zkoušky na Nikolajevskou | ||
+ | akademii generálního štábu. Se svým plukem bojoval od 1. 8. | ||
+ | 1914 na protiněmecké frontě (npor.), kde byl v říjnu téhož | ||
+ | roku u Varšavy těžce raněn. Za statečnost obdržel dvě vyznamenání. | ||
+ | V dubnu 1915 nastoupil ve štábu 2. ruské armády | ||
+ | (kpt.) a od května 1916 se stal velitelem poddůstojnické školy | ||
+ | 3. gardové divize (gardový kpt.). Za vzornou službu ho velení | ||
+ | vyznamenalo dalšími řády. Na žádost svého otce byl v květnu | ||
+ | 1917 přidělen Formační komisi československých vojenských | ||
+ | jednotek v Kyjevě jako zástupce předsedy, v srpnu 1917 komisi | ||
+ | dočasně předsedal. Teprve po ruské březnové revoluci | ||
+ | se začal vážněji zajímat o otázku československých dobrovolníků, | ||
+ | rychlým vyzbrojením Československé brigády se zasloužil | ||
+ | o úspěch u Zborova a během léta 1917 se rozhodl zůstat | ||
+ | v jejích řadách. Koncem srpna 1917 převzal velení 6. střeleckého | ||
+ | pluku Hanáckého a v září obdržel hodnost majora. | ||
+ | Vyznamenal se v bitvě u Bachmače. V dubnu 1918 ho generál | ||
+ | Šokorov určil náčelníkem operačního oddělení Československého | ||
+ | armádního sboru, krátce nato generálním ubytovatelem | ||
+ | sboru, v říjnu 1918 ho velení povýšilo na podplukovníka | ||
+ | a ustavilo velitelem nedlouho předtím zřízeného 2. jezdeckého | ||
+ | pluku. Č. současně velel československému jezdeckému | ||
+ | divizionu (tvořil jej 1. a 2. pluk s baterií Kulikovského). | ||
+ | V období sibiřského tažení patřil Č. k nejakceschopnějším | ||
+ | československým důstojníkům, velel mansko-kanskému úseku | ||
+ | magistrály a čestné jízdní gardě. V červnu 1920 se stal velitelem | ||
+ | 27. transportu československého vojska z Vladivostoku | ||
+ | do vlasti a 9. 7. přivedl svůj pluk do Olomouce. Jeho velitelem | ||
+ | (plk.) zůstal do března 1921, poté vedl jezdecké oddělení | ||
+ | Hlavního štábu československé armády (plk. generálního | ||
+ | štábu). Od 1923 velel 9. jezdecké brigádě v Českých Budějovicích, | ||
+ | od 1925 pak 3. jezdecké brigádě v Bratislavě. 1928 | ||
+ | obdržel vojenskou hodnost brigádního generála, 1936–38 | ||
+ | byl posádkovým velitelem města Brna, 1938–39 posádkovým | ||
+ | velitelem Velké Prahy. K 1. 1. 1940 odešel do nuceného | ||
+ | důchodu. Za protektorátu navázal zpravodajské kontakty | ||
+ | s organizací Obec sokolská v odboji, ilegálně však nepracoval | ||
+ | a po osvobození nebyl aktivován. Do znárodnění žil na rodinném | ||
+ | velkostatku v Rábech u Pardubic, potom v Černošicích | ||
+ | u Prahy. Aktivně se účastnil činnosti Kruhu starodružiníků | ||
+ | a Československé obce legionářské, za normalizace Historické | ||
+ | komise legionářů a účastníků 1. odboje. S ženou Margaritou | ||
+ | Putolovou měl dcery Helenu a Věru, u které zemřel. | ||
+ | |||
+ | '''L:''' J. Fidler, Generálové legionáři, 1999, s. 78n.; J. Fidler – V. Sluka, Encyklopedie | ||
+ | branné moci RČS 1920–1938, 2006, s. 86; OSND 1/2, s. 1045; | ||
+ | Tomeš 1, s. 211–212. | ||
+ | |||
+ | '''Ref:''' [https://biblio.hiu.cas.cz/authorities/137789 Bibliografie dějin Českých zemí] | ||
+ | |||
+ | Martin Kučera | ||
− | |||
− | |||
[[Kategorie:D]] | [[Kategorie:D]] | ||
[[Kategorie:45- Voják nebo partyzán]] | [[Kategorie:45- Voják nebo partyzán]] |
Aktuální verze z 28. 10. 2019, 15:57
Jaroslav ČERVINKA | |
Narození | 24.6.1889 |
---|---|
Místo narození | Riga (Lotyšsko) |
Úmrtí | 3.4.1985 |
Místo úmrtí | Praha |
Povolání | 45- Voják nebo partyzán |
Citace | Biografický slovník českých zemí 11, Praha 2009, s. 63 |
Trvalý odkaz | http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=50021 |
ČERVINKA, Jaroslav, * 24. 6. 1889 Riga (Lotyšsko), † 3. 4. 1985 Praha, účastník 1. odboje, důstojník
Byl synem generála ruské carské armády Jaroslava Jana Č. (1848–1933), vnukem politika a velkostatkáře Václava Č. (1807–1870). Č. maturoval 1907 na kadetce ve Pskově, za dva roky poté absolvoval Pavlovské pěchotní učiliště v Petrohradě. V hodnosti podporučíka byl na zkušební dobu v srpnu 1909 přidělen k 151. Pjatigorskému pěšímu pluku, v srpnu 1912 zařazen k Petrohradskému gardovému pluku ve Varšavě. Jako gardový poručík prošel střeleckým a jezdeckým kursem a v březnu 1914 složil zkoušky na Nikolajevskou akademii generálního štábu. Se svým plukem bojoval od 1. 8. 1914 na protiněmecké frontě (npor.), kde byl v říjnu téhož roku u Varšavy těžce raněn. Za statečnost obdržel dvě vyznamenání. V dubnu 1915 nastoupil ve štábu 2. ruské armády (kpt.) a od května 1916 se stal velitelem poddůstojnické školy 3. gardové divize (gardový kpt.). Za vzornou službu ho velení vyznamenalo dalšími řády. Na žádost svého otce byl v květnu 1917 přidělen Formační komisi československých vojenských jednotek v Kyjevě jako zástupce předsedy, v srpnu 1917 komisi dočasně předsedal. Teprve po ruské březnové revoluci se začal vážněji zajímat o otázku československých dobrovolníků, rychlým vyzbrojením Československé brigády se zasloužil o úspěch u Zborova a během léta 1917 se rozhodl zůstat v jejích řadách. Koncem srpna 1917 převzal velení 6. střeleckého pluku Hanáckého a v září obdržel hodnost majora. Vyznamenal se v bitvě u Bachmače. V dubnu 1918 ho generál Šokorov určil náčelníkem operačního oddělení Československého armádního sboru, krátce nato generálním ubytovatelem sboru, v říjnu 1918 ho velení povýšilo na podplukovníka a ustavilo velitelem nedlouho předtím zřízeného 2. jezdeckého pluku. Č. současně velel československému jezdeckému divizionu (tvořil jej 1. a 2. pluk s baterií Kulikovského). V období sibiřského tažení patřil Č. k nejakceschopnějším československým důstojníkům, velel mansko-kanskému úseku magistrály a čestné jízdní gardě. V červnu 1920 se stal velitelem 27. transportu československého vojska z Vladivostoku do vlasti a 9. 7. přivedl svůj pluk do Olomouce. Jeho velitelem (plk.) zůstal do března 1921, poté vedl jezdecké oddělení Hlavního štábu československé armády (plk. generálního štábu). Od 1923 velel 9. jezdecké brigádě v Českých Budějovicích, od 1925 pak 3. jezdecké brigádě v Bratislavě. 1928 obdržel vojenskou hodnost brigádního generála, 1936–38 byl posádkovým velitelem města Brna, 1938–39 posádkovým velitelem Velké Prahy. K 1. 1. 1940 odešel do nuceného důchodu. Za protektorátu navázal zpravodajské kontakty s organizací Obec sokolská v odboji, ilegálně však nepracoval a po osvobození nebyl aktivován. Do znárodnění žil na rodinném velkostatku v Rábech u Pardubic, potom v Černošicích u Prahy. Aktivně se účastnil činnosti Kruhu starodružiníků a Československé obce legionářské, za normalizace Historické komise legionářů a účastníků 1. odboje. S ženou Margaritou Putolovou měl dcery Helenu a Věru, u které zemřel.
L: J. Fidler, Generálové legionáři, 1999, s. 78n.; J. Fidler – V. Sluka, Encyklopedie branné moci RČS 1920–1938, 2006, s. 86; OSND 1/2, s. 1045; Tomeš 1, s. 211–212.
Ref: Bibliografie dějin Českých zemí
Martin Kučera