Stránka
Diskuse
Zobrazit zdroj
Historie

Zobrazení zdroje stránky ČERVINKA Jaroslav Jan 13.5.1848-9.1.1933

{{Infobox - osoba
| jméno = Jan Jaroslav ČERVINKA
| obrázek = Cervinka Jaroslav portret1.JPG
| datum narození = 13.5.1848
| místo narození = Ostředek u Benešova
| datum úmrtí = 9.1.1933
| místo úmrtí = Ráby u Pardubic
| povolání = 45- Voják nebo partyzán

| jiná jména = 
| citace = Biografický slovník českých zemí 11, Praha 2009, s. 63-64
}}
'''ČERVINKA, Jaroslav Jan''', ''* 13. 5. 1848 Ostředek u Benešova, † 9. 1. 1933 Ráby u Pardubic, důstojník, účastník 1. odboje, vojenský spisovatel''

Narodil se jako čtvrtý syn v rodině politika a velkostatkáře
Václava Č. (1807–1870) a Alžběty, roz. Vojáčkové (1819 až
1901). Jeho sourozenci byli velkostatkář Vladimír Č., prozaik
a hudebník Václav Č. (1844–1929), manžel Marie Č.-Riegrové
(1854–1895), dále básníci Otakar Č. (1846–1915) a Miloš
Č. (1856–1891) a Marie Č. (1855–1895), žena právního
historika Bohuše Riegra a matka filozofa Ladislava Riegra. Č.
byl bratrancem potravinářského podnikatele Josefa Č. Prostřednictvím
matky byl spřízněn s rozvětvenou rodinou Vojáčků,
k níž patřili vyšší správní úředníci (Jindřich Vojáček),
vynálezci (Ladislav Vojáček a Vojtěch Vojáček) a další.

Do kvarty Č. studoval na německém gymnáziu v Litoměřicích,
kvintu a sextu navštěvoval na pražském Akademickém
gymnáziu v jedné třídě s Josefem V. Sládkem, septimu studoval
soukromě, oktávu nedokončil. V lednu 1866 se rozhodl
přejít na vojenskou reálku v Hranicích na Moravě, ale nebyl
přijat, v březnu se dal dobrovolně naverbovat k VI. pěšímu
praporu, s nímž se jako kadet za prusko-rakouské války účastnil
bitvy u Vysokova. Na podzim 1866 byl přeložen k jezdectvu
a poslán do pražské kadetky, kterou 1869 s vyznamenáním
ukončil. Stal se poručíkem 11. hulánského pluku
působícího v Uhrách a 1871 s ním odešel do Haliče. Utrpěl
zranění, byl povýšen na nadporučíka. Zažádal o přeložení
k husarům (zařazen k 11. husarskému pluku). Pro nesouhlas
s rakouskou vojenskou doktrínou se dal 1878 z pluku vyřadit
s cílem vstoupit do ruské armády, operující na Balkáně proti
Turkům. Na podzim 1878 byl s doporučením Františka Ladislava
Riegra, tchána svých dvou sourozenců, přijat do stavu
11. hulánského pluku Čugujevského v hodnosti poručíka.
Na Volyni měl organizovat pro případ války odpor krajanů
proti Rakousku-Uhersku. V květnu 1880 byl převelen k 11.
dragounskému pluku Rižskému jako nadporučík, v březnu
1881 povýšil na štábního rytmistra, stal se velitelem eskadrony
a ruským občanem, v létě pobočníkem velitele pluku.
V dubnu 1882 se oženil s polskou šlechtičnou Helenou
Młodzianowskou, s níž měl pět dětí, mezi nimi syna Jaroslava
Č. mladšího, rovněž důstojníka. Počátkem 1883 z armády
na vlastní žádost odešel, rozčarován poměry v carském vojsku.
Pokus podnikat v zemědělství selhal, proto se v říjnu 1885
vrátil do armády, musel se však spokojit místem u pohraniční
stráže: v hodnosti kapitána velel sekci Rižské pohraniční
brigády, od 1889 byl brigádním důstojníkem pro zvláštní
úkoly (mjr.). 1891 s celou rodinou přestoupil na pravoslavnou
víru. Od Vánoc 1896 postupně velel sekci, zásahovému
jezdeckému oddílu a poddůstojnické škole Rypinské pohraniční
brigády na pruských hranicích (pplk.). Brigádu se mu
podařilo zkvalitnit, v srpnu 1902 přešel jako zástupce velitele
do Kališské pohraniční brigády (plk.). 1905 se podílel na vypracování
nových služebních předpisů pro ruské pohraniční
útvary, 1906 obdržel jmenování velitelem Čenstochovské pohraniční
brigády, 1908 byl povýšen na generálmajora a v lednu
1909 penzionován. Usadil se na svém statku v ruském
záboru Polska.

V srpnu 1914 zažádal o reaktivaci, generálnímu štábu předložil
plán mobilizace usedlých Čechů a jejich vřazení do ruské
armády v samostatné vojenské formaci. Předpokládal její
rozšiřování ze zajateckých řad. Jako generál pro zvláštní úkoly
byl 20. 9. 1914 vyslán do štábu Kyjevského vojenského okruhu,
aby zahájil výstavbu českých jednotek. Mezitím vznikla
dobrovolnická Česká družina pro propagační a zpravodajské
účely a Č. plán se neuskutečnil, naopak dostal se kvůli němu
do vleklého konfliktu s vedením krajanské obce. V Kyjevském
vojenském okruhu se proto věnoval organizaci zajateckých
táborů a zřídil české oddělení okruhu. Na jaře 1916 pamfletem
''Slovo pravdy'' vyzval zajatce k opozici vůči krajanskému
hnutí, v létě byl pověřen inspekcí u nově vzniklé Československé
střelecké brigády, kde shledal řadu nedostatků,
na něž poukázal ve zprávě ruskému velení. Tím znovu otevřel
otázku tvorby dobrovolnického vojska. Výbory v zajateckých
táborech pod jeho vlivem vesměs vyslovily nedůvěru Svazu
krajanských spolků. V srpnu 1916 byl Č. představen carovi
a upozornil generální štáb na to, že čeští zajatci odcházejí
do srbské armády. V září 1916 se v Kyjevě sešel s Milanem
R. Štefánikem a s jeho souhlasem inicioval komisi pro československý
formační řád. Představa o velké vojenské síle Čechů
a Slováků v ruské armádě však nebyla reálná. Počátkem
1917 spolupracoval s Josefem Dürichem, od něhož se vzápětí
distancoval. Formační řád schválil generální štáb až v dubnu
1917 a Č. byl jmenován předsedou Formační komise československého
vojska. Zasloužil se o výzbroj, výstroj i doplnění
I. a o vznik II. československé divize, v červenci 1917 po úspěchu
u Zborova získal důvěru T. G. Masaryka. Když v říjnu
1917 vznikl Č. zásluhou i Československý armádní sbor, převzal
velení záložní brigády a brzy inspektorát záložních jednotek.
Fakticky zastupoval velitele sboru. Po konfliktu s nekompetentním
politickým vedením odboje v Rusku podal 16. 3.
1918 žádost o rezignaci ze všech funkcí a po dramatické cestě
Ukrajinou a Polskem se bez majetku v lednu 1919 vrátil
do vlasti. Jako brigádní generál a poté i československý občan
se od 1919 stal inspektorem chovu vojenských koní, 1921–23
vedl 35. oddělení pro chov koní ministerstva národní obrany,
1923–24 v hodnosti divizního generála předsedal zkušební
komisi pro generály a vyšší důstojníky. 1924 byl penzionován.
Dožil na přiděleném zbytkovém statku u Pardubic.

Již před 1914 přispíval Č. do ''Lumíra'', kde se uplatňoval jako
vojenský teoretik. V ruštině vydal několik vysoce hodnocených
spisů. Po válce zpracoval své životní zážitky a polemiky
o dějinách odboje v informativně bohatých publikacích
''Cestou našeho odboje'' (1920), ''Až kam?'' (1923), ''Bělgorodským''
''k jejich sjezdu'' (1931) a zvláště v pamětech ''Trp, kozáče, budeš''
''atamanem'' (1928). Byl čestným členem Kruhu starodružiníků,
do Československé obce legionářské odmítl vstoupit.

'''L:''' OSND 1/2, s. 1044; KSN 2, s. 469; J. Fidler, Generálové legionáři, 1999,
s. 64n.; týž, Zborov 1917, 2003, s. 102n.; J. Fidler – V. Sluka, Encyklopedie
branné moci RČS 1920–1938, 2006, s. 85n.; Tomeš 1, s. 211.

'''P:''' SOA Praha, matrika narozených ř. k. f. ú. Kozmice, inv. č. 5 pro léta
1848–1854, sv. V, folio 191.

'''Ref:''' [https://biblio.hiu.cas.cz/authorities/68896 Bibliografie dějin Českých zemí]

Martin Kučera

[[Kategorie:D]]
[[Kategorie:45- Voják nebo partyzán]]

[[Kategorie:1848]]
[[Kategorie:Ostředek]]
[[Kategorie:1933]]
[[Kategorie:Ráby]]