ČERVINKA Jaroslav Jan 13.5.1848-9.1.1933: Porovnání verzí

Z Personal
 
Řádka 1: Řádka 1:
 
{{Infobox - osoba
 
{{Infobox - osoba
 
| jméno = Jan Jaroslav ČERVINKA
 
| jméno = Jan Jaroslav ČERVINKA
| obrázek = No male portrait.png
+
| obrázek = Cervinka Jaroslav portret1.JPG
 
| datum narození = 13.5.1848
 
| datum narození = 13.5.1848
 
| místo narození = Ostředek u Benešova
 
| místo narození = Ostředek u Benešova

Aktuální verze z 28. 10. 2019, 15:01

Jan Jaroslav ČERVINKA
Narození 13.5.1848
Místo narození Ostředek u Benešova
Úmrtí 9.1.1933
Místo úmrtí Ráby u Pardubic
Povolání 45- Voják nebo partyzán
Citace Biografický slovník českých zemí 11, Praha 2009, s. 63-64

ČERVINKA, Jaroslav Jan, * 13. 5. 1848 Ostředek u Benešova, † 9. 1. 1933 Ráby u Pardubic, důstojník, účastník 1. odboje, vojenský spisovatel

Narodil se jako čtvrtý syn v rodině politika a velkostatkáře Václava Č. (1807–1870) a Alžběty, roz. Vojáčkové (1819 až 1901). Jeho sourozenci byli velkostatkář Vladimír Č., prozaik a hudebník Václav Č. (1844–1929), manžel Marie Č.-Riegrové (1854–1895), dále básníci Otakar Č. (1846–1915) a Miloš Č. (1856–1891) a Marie Č. (1855–1895), žena právního historika Bohuše Riegra a matka filozofa Ladislava Riegra. Č. byl bratrancem potravinářského podnikatele Josefa Č. Prostřednictvím matky byl spřízněn s rozvětvenou rodinou Vojáčků, k níž patřili vyšší správní úředníci (Jindřich Vojáček), vynálezci (Ladislav Vojáček a Vojtěch Vojáček) a další.

Do kvarty Č. studoval na německém gymnáziu v Litoměřicích, kvintu a sextu navštěvoval na pražském Akademickém gymnáziu v jedné třídě s Josefem V. Sládkem, septimu studoval soukromě, oktávu nedokončil. V lednu 1866 se rozhodl přejít na vojenskou reálku v Hranicích na Moravě, ale nebyl přijat, v březnu se dal dobrovolně naverbovat k VI. pěšímu praporu, s nímž se jako kadet za prusko-rakouské války účastnil bitvy u Vysokova. Na podzim 1866 byl přeložen k jezdectvu a poslán do pražské kadetky, kterou 1869 s vyznamenáním ukončil. Stal se poručíkem 11. hulánského pluku působícího v Uhrách a 1871 s ním odešel do Haliče. Utrpěl zranění, byl povýšen na nadporučíka. Zažádal o přeložení k husarům (zařazen k 11. husarskému pluku). Pro nesouhlas s rakouskou vojenskou doktrínou se dal 1878 z pluku vyřadit s cílem vstoupit do ruské armády, operující na Balkáně proti Turkům. Na podzim 1878 byl s doporučením Františka Ladislava Riegra, tchána svých dvou sourozenců, přijat do stavu 11. hulánského pluku Čugujevského v hodnosti poručíka. Na Volyni měl organizovat pro případ války odpor krajanů proti Rakousku-Uhersku. V květnu 1880 byl převelen k 11. dragounskému pluku Rižskému jako nadporučík, v březnu 1881 povýšil na štábního rytmistra, stal se velitelem eskadrony a ruským občanem, v létě pobočníkem velitele pluku. V dubnu 1882 se oženil s polskou šlechtičnou Helenou Młodzianowskou, s níž měl pět dětí, mezi nimi syna Jaroslava Č. mladšího, rovněž důstojníka. Počátkem 1883 z armády na vlastní žádost odešel, rozčarován poměry v carském vojsku. Pokus podnikat v zemědělství selhal, proto se v říjnu 1885 vrátil do armády, musel se však spokojit místem u pohraniční stráže: v hodnosti kapitána velel sekci Rižské pohraniční brigády, od 1889 byl brigádním důstojníkem pro zvláštní úkoly (mjr.). 1891 s celou rodinou přestoupil na pravoslavnou víru. Od Vánoc 1896 postupně velel sekci, zásahovému jezdeckému oddílu a poddůstojnické škole Rypinské pohraniční brigády na pruských hranicích (pplk.). Brigádu se mu podařilo zkvalitnit, v srpnu 1902 přešel jako zástupce velitele do Kališské pohraniční brigády (plk.). 1905 se podílel na vypracování nových služebních předpisů pro ruské pohraniční útvary, 1906 obdržel jmenování velitelem Čenstochovské pohraniční brigády, 1908 byl povýšen na generálmajora a v lednu 1909 penzionován. Usadil se na svém statku v ruském záboru Polska.

V srpnu 1914 zažádal o reaktivaci, generálnímu štábu předložil plán mobilizace usedlých Čechů a jejich vřazení do ruské armády v samostatné vojenské formaci. Předpokládal její rozšiřování ze zajateckých řad. Jako generál pro zvláštní úkoly byl 20. 9. 1914 vyslán do štábu Kyjevského vojenského okruhu, aby zahájil výstavbu českých jednotek. Mezitím vznikla dobrovolnická Česká družina pro propagační a zpravodajské účely a Č. plán se neuskutečnil, naopak dostal se kvůli němu do vleklého konfliktu s vedením krajanské obce. V Kyjevském vojenském okruhu se proto věnoval organizaci zajateckých táborů a zřídil české oddělení okruhu. Na jaře 1916 pamfletem Slovo pravdy vyzval zajatce k opozici vůči krajanskému hnutí, v létě byl pověřen inspekcí u nově vzniklé Československé střelecké brigády, kde shledal řadu nedostatků, na něž poukázal ve zprávě ruskému velení. Tím znovu otevřel otázku tvorby dobrovolnického vojska. Výbory v zajateckých táborech pod jeho vlivem vesměs vyslovily nedůvěru Svazu krajanských spolků. V srpnu 1916 byl Č. představen carovi a upozornil generální štáb na to, že čeští zajatci odcházejí do srbské armády. V září 1916 se v Kyjevě sešel s Milanem R. Štefánikem a s jeho souhlasem inicioval komisi pro československý formační řád. Představa o velké vojenské síle Čechů a Slováků v ruské armádě však nebyla reálná. Počátkem 1917 spolupracoval s Josefem Dürichem, od něhož se vzápětí distancoval. Formační řád schválil generální štáb až v dubnu 1917 a Č. byl jmenován předsedou Formační komise československého vojska. Zasloužil se o výzbroj, výstroj i doplnění I. a o vznik II. československé divize, v červenci 1917 po úspěchu u Zborova získal důvěru T. G. Masaryka. Když v říjnu 1917 vznikl Č. zásluhou i Československý armádní sbor, převzal velení záložní brigády a brzy inspektorát záložních jednotek. Fakticky zastupoval velitele sboru. Po konfliktu s nekompetentním politickým vedením odboje v Rusku podal 16. 3. 1918 žádost o rezignaci ze všech funkcí a po dramatické cestě Ukrajinou a Polskem se bez majetku v lednu 1919 vrátil do vlasti. Jako brigádní generál a poté i československý občan se od 1919 stal inspektorem chovu vojenských koní, 1921–23 vedl 35. oddělení pro chov koní ministerstva národní obrany, 1923–24 v hodnosti divizního generála předsedal zkušební komisi pro generály a vyšší důstojníky. 1924 byl penzionován. Dožil na přiděleném zbytkovém statku u Pardubic.

Již před 1914 přispíval Č. do Lumíra, kde se uplatňoval jako vojenský teoretik. V ruštině vydal několik vysoce hodnocených spisů. Po válce zpracoval své životní zážitky a polemiky o dějinách odboje v informativně bohatých publikacích Cestou našeho odboje (1920), Až kam? (1923), Bělgorodským k jejich sjezdu (1931) a zvláště v pamětech Trp, kozáče, budeš atamanem (1928). Byl čestným členem Kruhu starodružiníků, do Československé obce legionářské odmítl vstoupit.

L: OSND 1/2, s. 1044; KSN 2, s. 469; J. Fidler, Generálové legionáři, 1999, s. 64n.; týž, Zborov 1917, 2003, s. 102n.; J. Fidler – V. Sluka, Encyklopedie branné moci RČS 1920–1938, 2006, s. 85n.; Tomeš 1, s. 211.

P: SOA Praha, matrika narozených ř. k. f. ú. Kozmice, inv. č. 5 pro léta 1848–1854, sv. V, folio 191.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Martin Kučera