ČERVINKA Karel Antonín 19.5.1872-5.3.1949: Porovnání verzí
(ČERVINKA_Karel_19.5.1872-5.3.1949) |
|||
Řádka 1: | Řádka 1: | ||
{{Infobox - osoba | {{Infobox - osoba | ||
− | | jméno = Karel ČERVINKA | + | | jméno = Karel Antonín ČERVINKA |
| obrázek = No male portrait.png | | obrázek = No male portrait.png | ||
| datum narození = 19.5.1872 | | datum narození = 19.5.1872 | ||
− | | místo narození = | + | | místo narození = Albrechtice u Týniště nad Orlicí |
| datum úmrtí = 5.3.1949 | | datum úmrtí = 5.3.1949 | ||
− | | místo úmrtí = | + | | místo úmrtí = Výrov (č. o. Břehy u Přelouče) |
| povolání = 63- Spisovatel | | povolání = 63- Spisovatel | ||
| jiná jména = | | jiná jména = | ||
− | }} | + | }} |
+ | '''ČERVINKA, Karel Antonín''', ''* 19. 5. 1872 Albrechtice u Týniště nad Orlicí, † 5. 3. 1949 Výrov (č. o. Břehy u Přelouče), soudce, spisovatel, dramatik'' | ||
+ | |||
+ | Narodil se v rodině lesníka Antonína Č. Jako místo jeho narození | ||
+ | bývá v literatuře uváděna i Nová Ves u Holic. Měl mladšího | ||
+ | bratra Adolfa Č. (1875–1936), rovněž básníka, prozaika, | ||
+ | dramatika, překladatele a advokáta. Gymnázium navštěvoval | ||
+ | Č. v Hradci Králové (1881–89). Studiu práv se věnoval | ||
+ | ve Štýrském Hradci a v Praze (JUDr. 1893). Absolvoval jednoroční | ||
+ | vojenskou službu v Itálii a od 1894 pracoval v soudních | ||
+ | službách v Praze, Hradci Králové. 1897 nastoupil jako | ||
+ | soudní adjunkt do Veselí nad Lužnicí, odkud byl přeložen | ||
+ | do Broumova, 1902 do Městce Králové a 1907 do Karlína | ||
+ | (Praha). 1917 podepsal manifest českých spisovatelů adresovaný | ||
+ | českým poslancům na říšské radě, ve kterém se požadovalo | ||
+ | důsledné hájení zájmů českého národa a jeho práva | ||
+ | na samostatný život. Po vzniku republiky se 1918 z vrchního | ||
+ | rady zemského soudu v Praze stal soudním radou u nejvyššího | ||
+ | soudu v Brně. Na Moravě byl členem Moravské obce | ||
+ | spisovatelů. Penzi trávil v Praze, kde se ještě několik let věnoval | ||
+ | advokacii. Počátkem druhé světové války se odstěhoval | ||
+ | do Výrova, žil tam se svou ženou a zabýval se psaním memoárů. | ||
+ | Po 1945 se stal přesvědčeným rusofilem. Zemřel ve své | ||
+ | vile ve Výrově, za oficiální místo úmrtí jsou proto udávány | ||
+ | Břehy u Přelouče nebo chybně Mělník. Pohřben byl do rodinné | ||
+ | hrobky na hřbitově v Pardubicích. | ||
+ | |||
+ | Do literatury vstoupil 1891 časopiseckými příspěvky. | ||
+ | Od konce století byl ve styku s literárními přáteli (Arbes, Jirásek, | ||
+ | Herrmann, Šípek, Šimáček aj.), v poslední dekádě 19. | ||
+ | století se zařadil do okruhu mladých spisovatelů tzv. pokrokového | ||
+ | hnutí devadesátých let, odštěpujícího se od mladočeské | ||
+ | strany, a 1893 přispěl do jeho politického a kulturního čtrnáctideníku | ||
+ | ''Nové proudy''. Od 1892 vydával knižně impresionistické | ||
+ | sbírky nenáročné přírodní a krajinářské lyriky (''Zápisník'', | ||
+ | 1892, ''Krajiny a nálady'', 1894, ''Hledání samoty'', 1897, | ||
+ | ''Slunce v mlhách'', 1901, ''Ptáci na stromech a květiny v dešti'', | ||
+ | 1903), v nichž melancholickými symbolistními verši navozoval | ||
+ | idylické obrázky putování rodným krajem, lesy a loukami, | ||
+ | i stesku po domově za vojenské služby v Itálii. Záhy se pokusil | ||
+ | o drobnou povídkovou prózu (''Zhaslé oči a několik drobných'' | ||
+ | ''studií prózou'', 1895). Těžil ze dvou dobře známých prostředí: | ||
+ | soudních síní (humoresky psané na podkladě soudních akt | ||
+ | ''Bez taláru'', 1903, čtyři kriminální příběhy ''Ejhle člověk'', 1905) | ||
+ | a přírody a myslivosti (humoresky ''Zelená krev'', 1907, trojice | ||
+ | novel ''Zahučaly lesy'', 1908). Z mysliveckého života čerpal | ||
+ | také rodovou románovou trilogii (''Rodina'', 1909, ''Dědicové'', | ||
+ | 1910, ''Země'', 1911). Jejím ústředním motivem se stala myšlenka | ||
+ | o věrné rodinné lásce jako záruce síly rodů a o niterném | ||
+ | poměru člověka k půdě. Zachycena byla na osudech | ||
+ | staré lesnické rodiny a potomků toužících po vlastním kusu | ||
+ | půdy ve středním Polabí. Děj zpestřovaly motivy ze soudní | ||
+ | síně. V burleskním humoristickém románku ''Rusalka'' (1914), | ||
+ | založeném na metempsychose (úřednická dušička utopeného | ||
+ | soudního kancelisty se dostane mezi lesní žínky, kde je konfrontována | ||
+ | s ovzduším rusalčí říše i s byrokratickým měšťáctvím, | ||
+ | které se tam za úředníkem přestěhuje), parodoval Č. | ||
+ | svět lidí. Tragikomicky a rezignovaně vyzněly romány ''Vysušený'' | ||
+ | ''močál'' (1915) o marnosti lidského snažení a ''Domov'' (1919), | ||
+ | beznadějné úsilí gymnaziálního ředitele strávit penzi v poklidu | ||
+ | rodné vsi. Autorova skepse vyvrcholila ve dvacátých letech | ||
+ | v rodinné kronice ''Zmítání'' (1920). Své dílo vydal 1919–21 | ||
+ | v sebraných spisech (''Knihy 1–6'') a zakončil humoreskami | ||
+ | ''Starší škraloupy'' (1921), které s podtitulem ''Veselé čtení nedělní'' | ||
+ | přinesly drobné, většinou milostné osudy mladých adjunktů, | ||
+ | učitelů, herců, advokátů i písařů umístěné do lesních scenérií | ||
+ | vsí, polí a lesů, i do letních bytů a velkoměstských ulic | ||
+ | a do zaprášených a začazených soudních úřadoven. Č. psal | ||
+ | pod rozličnými pseudonymy (erv. Činka, Emil Horký, Karel | ||
+ | Jasan, Václav Štika, V. Štika, J. Kapr). Řadu let byl spolupracovníkem | ||
+ | ''Světozoru'', kmenovým přispěvatelem ''Rajské zahrádky'' | ||
+ | a mnoha dalších časopisů a novin (''Zvon'', odpoledník | ||
+ | ''Národních listů'', ''Kopřivy'', ''Květy''). Spolu se svým bratrem patřil | ||
+ | také k významným českým prozaikům revue ''Rozhledy''. | ||
+ | |||
+ | '''L:''' J. Adámek: Hlinecko v naší literatuře, in: Hlinecko. Kniha vzpomínek | ||
+ | (ed. K. V. Adámek), 1914, passim; MSN 1, s. 1007; F. Bačkovský, Přehled | ||
+ | písemnictví českého doby nejnovější, 1898–99, s. 64, 104; OSN 28, s. 222– | ||
+ | 223; OSND 1/2, s. 1004; MČE 1, s. 783; KSN 2, s. 470; Naše kniha 3, | ||
+ | 1922, s. 86–87, 13, 1933, s. 156; F. Bačkovský, Vzpomínkový sborník, 1928, | ||
+ | s. 168; AČP, s. 66; České slovo 19. 5. 1932; B. Vavroušek, Literární atlas | ||
+ | československý 2, 1938, s. 32; Památník Rašínova československého státního | ||
+ | gymnázia v Hradci Králové, 1936, s. 88; O. Pospíšil, Spisovatelé beletristé | ||
+ | Pardubic a pardubického kraje, 1941, s. 17; K. Sezima, Z mého života 1, | ||
+ | 1945, s. 284–285; FH, K. Č., in: Práce 18. 5. 1947, s. 4; K. Tauš, Slovník | ||
+ | cizích slov, zkratek, novinářských šifer, pseudonymů a časopisů pro čtenáře | ||
+ | novin, 1947, s. 323, 638; J. Kunc, Kdy zemřeli… 1967–1970 a 1935–1936, | ||
+ | 1970, s. 31; J. Vopravil, Slovník pseudonymů v české a slovenské literatuře, | ||
+ | 1973, s. 481; LČL 1, s. 462–463; J. Kovařík, O mysliveckých spisovatelích, | ||
+ | in: Myslivost, 1982, č. 5, s. 117; Literární Hradec Králové (ed. J. Benýšková | ||
+ | – F. Vích), 1994, s. 23; J. Tříška (ed.), Kraj Podorlicka a Kladska, 1996, | ||
+ | s. 36; Významné osobnosti okresu Rychnov nad Kněžnou (ed. J. Juza), 2001, | ||
+ | s. 77. | ||
+ | |||
+ | '''P:''' Biografický archiv ÚČL Praha. | ||
+ | |||
+ | Marcella Husová | ||
+ | |||
[[Kategorie:C]] | [[Kategorie:C]] | ||
[[Kategorie:63- Spisovatel]] | [[Kategorie:63- Spisovatel]] | ||
[[Kategorie:1872]] | [[Kategorie:1872]] | ||
+ | [[Kategorie:Výrov]] | ||
[[Kategorie:1949]] | [[Kategorie:1949]] | ||
+ | [[Kategorie:Albrechtice]] |
Verze z 6. 12. 2016, 18:14
Karel Antonín ČERVINKA | |
Narození | 19.5.1872 |
---|---|
Místo narození | Albrechtice u Týniště nad Orlicí |
Úmrtí | 5.3.1949 |
Místo úmrtí | Výrov (č. o. Břehy u Přelouče) |
Povolání | 63- Spisovatel |
Trvalý odkaz | http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=45064 |
ČERVINKA, Karel Antonín, * 19. 5. 1872 Albrechtice u Týniště nad Orlicí, † 5. 3. 1949 Výrov (č. o. Břehy u Přelouče), soudce, spisovatel, dramatik
Narodil se v rodině lesníka Antonína Č. Jako místo jeho narození bývá v literatuře uváděna i Nová Ves u Holic. Měl mladšího bratra Adolfa Č. (1875–1936), rovněž básníka, prozaika, dramatika, překladatele a advokáta. Gymnázium navštěvoval Č. v Hradci Králové (1881–89). Studiu práv se věnoval ve Štýrském Hradci a v Praze (JUDr. 1893). Absolvoval jednoroční vojenskou službu v Itálii a od 1894 pracoval v soudních službách v Praze, Hradci Králové. 1897 nastoupil jako soudní adjunkt do Veselí nad Lužnicí, odkud byl přeložen do Broumova, 1902 do Městce Králové a 1907 do Karlína (Praha). 1917 podepsal manifest českých spisovatelů adresovaný českým poslancům na říšské radě, ve kterém se požadovalo důsledné hájení zájmů českého národa a jeho práva na samostatný život. Po vzniku republiky se 1918 z vrchního rady zemského soudu v Praze stal soudním radou u nejvyššího soudu v Brně. Na Moravě byl členem Moravské obce spisovatelů. Penzi trávil v Praze, kde se ještě několik let věnoval advokacii. Počátkem druhé světové války se odstěhoval do Výrova, žil tam se svou ženou a zabýval se psaním memoárů. Po 1945 se stal přesvědčeným rusofilem. Zemřel ve své vile ve Výrově, za oficiální místo úmrtí jsou proto udávány Břehy u Přelouče nebo chybně Mělník. Pohřben byl do rodinné hrobky na hřbitově v Pardubicích.
Do literatury vstoupil 1891 časopiseckými příspěvky. Od konce století byl ve styku s literárními přáteli (Arbes, Jirásek, Herrmann, Šípek, Šimáček aj.), v poslední dekádě 19. století se zařadil do okruhu mladých spisovatelů tzv. pokrokového hnutí devadesátých let, odštěpujícího se od mladočeské strany, a 1893 přispěl do jeho politického a kulturního čtrnáctideníku Nové proudy. Od 1892 vydával knižně impresionistické sbírky nenáročné přírodní a krajinářské lyriky (Zápisník, 1892, Krajiny a nálady, 1894, Hledání samoty, 1897, Slunce v mlhách, 1901, Ptáci na stromech a květiny v dešti, 1903), v nichž melancholickými symbolistními verši navozoval idylické obrázky putování rodným krajem, lesy a loukami, i stesku po domově za vojenské služby v Itálii. Záhy se pokusil o drobnou povídkovou prózu (Zhaslé oči a několik drobných studií prózou, 1895). Těžil ze dvou dobře známých prostředí: soudních síní (humoresky psané na podkladě soudních akt Bez taláru, 1903, čtyři kriminální příběhy Ejhle člověk, 1905) a přírody a myslivosti (humoresky Zelená krev, 1907, trojice novel Zahučaly lesy, 1908). Z mysliveckého života čerpal také rodovou románovou trilogii (Rodina, 1909, Dědicové, 1910, Země, 1911). Jejím ústředním motivem se stala myšlenka o věrné rodinné lásce jako záruce síly rodů a o niterném poměru člověka k půdě. Zachycena byla na osudech staré lesnické rodiny a potomků toužících po vlastním kusu půdy ve středním Polabí. Děj zpestřovaly motivy ze soudní síně. V burleskním humoristickém románku Rusalka (1914), založeném na metempsychose (úřednická dušička utopeného soudního kancelisty se dostane mezi lesní žínky, kde je konfrontována s ovzduším rusalčí říše i s byrokratickým měšťáctvím, které se tam za úředníkem přestěhuje), parodoval Č. svět lidí. Tragikomicky a rezignovaně vyzněly romány Vysušený močál (1915) o marnosti lidského snažení a Domov (1919), beznadějné úsilí gymnaziálního ředitele strávit penzi v poklidu rodné vsi. Autorova skepse vyvrcholila ve dvacátých letech v rodinné kronice Zmítání (1920). Své dílo vydal 1919–21 v sebraných spisech (Knihy 1–6) a zakončil humoreskami Starší škraloupy (1921), které s podtitulem Veselé čtení nedělní přinesly drobné, většinou milostné osudy mladých adjunktů, učitelů, herců, advokátů i písařů umístěné do lesních scenérií vsí, polí a lesů, i do letních bytů a velkoměstských ulic a do zaprášených a začazených soudních úřadoven. Č. psal pod rozličnými pseudonymy (erv. Činka, Emil Horký, Karel Jasan, Václav Štika, V. Štika, J. Kapr). Řadu let byl spolupracovníkem Světozoru, kmenovým přispěvatelem Rajské zahrádky a mnoha dalších časopisů a novin (Zvon, odpoledník Národních listů, Kopřivy, Květy). Spolu se svým bratrem patřil také k významným českým prozaikům revue Rozhledy.
L: J. Adámek: Hlinecko v naší literatuře, in: Hlinecko. Kniha vzpomínek (ed. K. V. Adámek), 1914, passim; MSN 1, s. 1007; F. Bačkovský, Přehled písemnictví českého doby nejnovější, 1898–99, s. 64, 104; OSN 28, s. 222– 223; OSND 1/2, s. 1004; MČE 1, s. 783; KSN 2, s. 470; Naše kniha 3, 1922, s. 86–87, 13, 1933, s. 156; F. Bačkovský, Vzpomínkový sborník, 1928, s. 168; AČP, s. 66; České slovo 19. 5. 1932; B. Vavroušek, Literární atlas československý 2, 1938, s. 32; Památník Rašínova československého státního gymnázia v Hradci Králové, 1936, s. 88; O. Pospíšil, Spisovatelé beletristé Pardubic a pardubického kraje, 1941, s. 17; K. Sezima, Z mého života 1, 1945, s. 284–285; FH, K. Č., in: Práce 18. 5. 1947, s. 4; K. Tauš, Slovník cizích slov, zkratek, novinářských šifer, pseudonymů a časopisů pro čtenáře novin, 1947, s. 323, 638; J. Kunc, Kdy zemřeli… 1967–1970 a 1935–1936, 1970, s. 31; J. Vopravil, Slovník pseudonymů v české a slovenské literatuře, 1973, s. 481; LČL 1, s. 462–463; J. Kovařík, O mysliveckých spisovatelích, in: Myslivost, 1982, č. 5, s. 117; Literární Hradec Králové (ed. J. Benýšková – F. Vích), 1994, s. 23; J. Tříška (ed.), Kraj Podorlicka a Kladska, 1996, s. 36; Významné osobnosti okresu Rychnov nad Kněžnou (ed. J. Juza), 2001, s. 77.
P: Biografický archiv ÚČL Praha.
Marcella Husová