ČETYNA Bohumír 29.10.1906-11.1.1974: Porovnání verzí

Verze z 7. 12. 2016, 14:49

Bohumír ČETYNA
Narození	29.10.1906
Místo narození	Trojanovice u Frenštátu pod Radhoštěm
Úmrtí	11.1.1974
Místo úmrtí	Čeladná u Frýdlantu nad Ostravicí
Povolání	63- Spisovatel 54- Etnograf
Trvalý odkaz	http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=45094

ČETYNA, Bohumír (vl. jm. Strnadel), * 29. 10. 1906 Trojanovice u Frenštátu pod Radhoštěm, † 11. 1. 1974 Čeladná u Frýdlantu nad Ostravicí, spisovatel, historik, folklorista, vlastivědný pracovník, editor

Nejstarší syn malého zemědělce pasekáře a dřevorubce. Bratr Antonín se stal malířem, grafikem a od 1945 profesorem na Vysoké škole umělecko-průmyslové v Praze, Josef literárním vědcem, spisovatelem, od 1956 ředitelem Slovanské knihovny v Praze, a nejmladší Václav pracoval jako dělník ve frenštátské textilce. Č. sbíral v rodišti od třinácti let pověsti a pohádky. 1918–21 navštěvoval měšťanku ve Frenštátě pod Radhoštěm, pak pracoval s otcem v lese a v hospodářství. Na přání rodiny se měl stát knězem. 1923 vstoupil do Ústavu sv. Cyrila a Metoděje, jezuitské koleje ve Velehradě u Uherského Hradiště. Pro častá onemocnění a nezájem o studium odešel již 1924 na Slovanské reálné gymnázium v Olomouci, kde na něho zapůsobil učitel češtiny a němčiny Bohumil Nypl, který ho přivedl i k prvním veršům a próze. Prvotiny publikoval např. ve Vůdci dorostu, Nivě, Ruchu, Moravskoslezském deníku, Lidových novinách, Moravských novinách a ve Studentském časopisu. Do kvinty nastoupil na Českém státním reálném gymnáziu v Brně. Tam se seznámil se spisovateli Jiřím Mahenem a s Josefem Chaloupkou; živil se kondicemi. Sextu přerušil a studia už nedokončil. 1929–31 konal prezenční vojenskou službu v Brně a v Opavě. Od 1931 pracoval jako sezonní dělník a pomáhal doma v hospodářství. 1936 navštěvoval v Praze přednášky F. X. Šaldy, Miloše Weingarta, Josefa Fischera a Aloise Musila. Díky bratrům Antonínovi a Josefovi poznal některé pražské spisovatele. 1939–41 studoval historické prameny o Valašsku, Frenštátsku a o Trojanovicích v archivech v Brně a v Kroměříži, 1941–42 pracoval jako archivář a správce muzejních sbírek ve Frenštátě pod Radhoštěm. Byl totálně nasazen v obecním úřadě v Trojanovicích, kde po osvobození zastával funkci tajemníka místního národního výboru. 1946–50 spravoval sbírky frenštátského muzea, pak se věnoval jen vlastní literární práci. V Praze se 1955 oženil s Pavlínou Přibylovou z Frenštátu. Manželství zůstalo bezdětné. Od 1955 byl členem Československého svazu spisovatelů, od 1971 vedl jeho ostravskou pobočku, a to až do své smrti. Byl pohřben na frenštátském hřbitově.

Od 1920 používal pseudonym Četyna (nářeční výraz označující suchou chvoj jehličnatého stromu). Vstoupil do literatury básněmi přírodních nálad a krajinných motivů z Valašska (Rybář krásy, 1946, verše z období 1927–34); brzy psal také prozaické žánrové obrázky ze života horalů, salašníků a pasekářů (mj. Povídka o Ferdišovi, Poklad strýca Kulicha a Příhoda jedné noci). Ve třicátých letech byl ovlivněn surrealismem (autobiografická poéma Pomíjejícnost, 1935), pokusil se o detektivní a fantastické povídky (Dvojníci v Orionu, ze souboru Povídky a podpovídky ze starých i nových časů, 1958–59), zajímaly ho osudy nezaměstnaných (Milenci, 1940). Svou nejvlastnější tvůrčí oblast našel ve druhé polovině třicátých let v historické próze. S ní však pozornost vzbudil až v padesátých letech, kdy začala vycházet knižně a přerostla svým uměleckým významem rámec regionální tvorby. Pro volnou tetralogii Hukvaldské rebelie (1950–62, Valašský vojvoda, Jednou za slunovratu, Zbojníci, Živly) čerpal látku z dějů na hukvaldském panství v majetku olomouckého biskupství v 17. a 18. století. Tato díla vystavěl na důkladném studiu jak historických pramenů v archivech, tak poznatků z archeologického výzkumu a literatury. Do nich zakomponoval milostné příběhy a vykresloval postavy a události, občas málo plasticky. Ze zamýšlené trilogie Sága rodu Košárků vydal jen první díl Koliby v soumraku (1959). Přirozenou tendenci k lyrizaci uplatnil v románu Drvaři (1963), mozaikovitém obraze života pasekářů a dřevorubců v okolí Radhoště na počátku samostatné republiky. Několikrát přepracovaný román se stal prvním dílem trilogie Velká ráztoka. Pokračováním Drvařů byla Ráztoka (1964), posledním dílem nedokončený román Sedm let hubených. Osobitou a stylově ucelenou knihu představují Besedy na staré valše, historická próza, na které pracoval usilovně ke konci svého života a která vyšla až po jeho smrti (1974). Jde o promyšleně komponovaný cyklus vážných i humorných příběhů soustředěných kolem osoby Františka Hilšera, posledního trojanovického fojta, lidového šprýmaře a mudrce. Pro děti určil soubor sedmi obrázků zpod Radhoště od nejstarších dob po meziválečné období (Sedmikvítek, 1957).

Věnoval se soustavně historii a národopisu rodného beskydského kraje. Psal a otiskoval pod vlastním jménem odborné studie mj. v časopisech Naše Valašsko (1940–50), Dolina Urgatina (1949–50), Valašsko (od 1952), Radostná země (1952 až 1957), Český lid (od 1946) a Časopis pro etnografii a folkloristiku, jiné rovněž samostatně, jako např. Trojanovice (1943), Hory a lidé (1944) a Založení železných hamrů ve Frenštátě pod Radhoštěm (1945). Spolu s učitelem Josefem Rekem uspořádali a Č. vydal soubor lidových písní Trojanovice zpívají (1944). Sám sestavil sborníky: o osvobození rodné obce Dědina bojuje (1945), Nejstarší kronika města Frenštát pod Radhoštěm (1950) a Paměti Jana Kalusa z Frenštátu pod Radhoštěm (1958).

Od 1934 Č. spolupracoval s ostravským rozhlasem, pro nějž připravoval národopisná pásma, povídky, fejetony a hru Svatební smlouva (1958), a později s televizí. Za války i po ní psal též hry a pásma pro ochotníky (Valašský vojvoda, Valchař se směje, Prorok Benátský ad.) či se věnoval osvětové a kulturně politické činnosti. Proslul jako skvělý vypravěč.

V Trojanovicích byl 1985–89 postaven Památník bratří Strnadelů a Jana Knebla, v Novém Jičíně 2006 uspořádán seminář o Č. životě a díle. Jsou po něm pojmenovány ulice ve Frenštátě pod Radhoštěm a v Ostravě.

D: SČL, s. 59n. (kde výběrový soupis díla a literatury); LČL 1, s. 498n. (kde soupis díla a literatury); L. Knězek, Krajina černá lesem. Čtení o životě a díle spisovatele B. Č., 1998 (kde soupis knižních prací), výběr: povídky a povídkové soubory: Milenci, 1940; Krajina černá lesem, 1944; Přes hranici času, 1946; Valchař se směje aneb Tutlanci a pozorníci, 1958; Zahrádka trněná, 1961; Stíny sedmi rudokopů. Smok na pařezu, 1971; romány: Stříbrný obušek, 1972; Poselství zapomenutých, 1973; edice: Trojanovice v poezii a v próze, 1945 (sborník); ostatní práce: Radhošť v minulosti a přítomnosti, 1966 (kulturněhistorický přehled); Dva staří pamětníci Alois Křoupal a Josef Kokeš, 1972; dramatická pásma: Salašnické družstvo, 1952; Mírová cesta, 1953.

L: R. Havel – J. Opelík (ed.), Slovník českých spisovatelů, 1964, s. 70n. (kde výběrový soupis literatury); SČS 1, s. 115n.; Slezsko 4, s. 29; Tomeš 1, s. 213n.; V. Menclová a kol., Slovník českých spisovatelů, 2005, s. 128n.; M. Rusinský, Epik valašských rebelií (rozmnoženo, 1966); an., Kořeny tvorby bratří Strnadelů (rozmnoženo, 1971); J. Svoboda (ed.), B. Č. Stíny sedmi rudokopů, 1971; V. Martínek, Živné zdroje, 1972, s. 247n.; D. Šajtar, Mýtus domova (B. Č.), 1993 (analytická kritika pozůstalosti B. Č.); Region Valašsko 2. 11. 1994; I. Málková – S. Urbanová, Literární slovník severní Moravy a Slezska (1945–2000), 2001, s. 55n.; M. Mikulcová – M. Graclík, Kulturní toulky Valašskem, 2001, s. 50; F. Všetička, Olomouc literární, 2002, s. 32n.; D. Šajtar, Hledání klíče. Literatura v regionu, 2005, s. 30n.; O. Šuleř, Laskavé podobizny, 2005, s. 42n.; D. Strnadel (ed.), Trojanovský horní konec. Sborník ke 100. výročí narození B. Strnadla-Č. (1906–1974), 2006; Frenštátští na svého barda nezapomněli. Spisovatel B. S.-Č. 100 let od narození, in: Zpravodaj ostravského střediska OS, 2006, č. 31 (prosinec), s. 9 (http:// www.zar.cz/pdf/c31-prosinec06.pdf ).

P: Slezské zemské muzeum Opava; Památník Petra Bezruče Opava, pozůstalost B. Č.

Miroslava Novotná