ČIHAŘ Jaromír 13.4.1887-9.8.1971: Porovnání verzí
(ČIHAŘ_Jaromír_13.3.1887-9.8.1971) |
|||
(Nejsou zobrazeny 3 mezilehlé verze od stejného uživatele.) | |||
Řádka 2: | Řádka 2: | ||
| jméno = Jaromír ČIHAŘ | | jméno = Jaromír ČIHAŘ | ||
| obrázek = No male portrait.png | | obrázek = No male portrait.png | ||
− | | datum narození = 13. | + | | datum narození = 13.4.1887 |
− | | místo narození = Soběslav | + | | místo narození = Soběslav |
| datum úmrtí = 9.8.1971 | | datum úmrtí = 9.8.1971 | ||
− | | místo úmrtí = Říčany | + | | místo úmrtí = Říčany u Prahy |
− | | povolání = 44- Právník | + | | povolání = 44- Právník<br />47- Představitel stran nebo hnutí po r. 1848<br /> |
− | 47- Představitel stran nebo hnutí po r. 1848 | + | |
− | + | ||
| jiná jména = | | jiná jména = | ||
− | }} | + | | citace = Biografický slovník českých zemí 11, Praha 2009, s. 78 |
+ | }} | ||
+ | '''ČIHAŘ, Jaromír''', ''* 13. 4. 1887 Soběslav, † 9. 8. 1971 Říčany u Prahy, právník, úředník'' | ||
+ | |||
+ | Syn profesora, posléze ředitele učitelského ústavu; v souvislosti | ||
+ | se změnami otcových působišť prožil dětství a rané mládí | ||
+ | postupně v Soběslavi, Jičíně a Praze, kde 1906 maturoval | ||
+ | na Akademickém gymnáziu. 1906–11 studoval práva na české | ||
+ | univerzitě v Praze a dosáhl doktorátu práv; poté absolvoval | ||
+ | advokátní a soudní praxi. Zároveň se věnoval historii výtvarného | ||
+ | umění a podnikl studijní cesty do Mnichova a Paříže; | ||
+ | 1913–14 studoval dějiny umění a archeologii na pražské české | ||
+ | univerzitě. Za první světové války sloužil v rakousko-uherské | ||
+ | armádě, z větší části na balkánské frontě; do civilu se vrátil | ||
+ | v prosinci 1918. Od ledna do června 1919 pracoval v Patentním | ||
+ | úřadu při ministerstvu obchodu. Počátkem července | ||
+ | 1919 nastoupil do Kanceláře prezidenta republiky, kde pak | ||
+ | prošel různými referáty (mj. sociálním, školským, ceremoniálním), | ||
+ | působil jako tajemník prezidenta T. G. Masaryka | ||
+ | a posléze kancléře P. Šámala. 1936–38 byl přednostou sekretariátu | ||
+ | prezidenta E. Beneše a 1938–45 prezidenta E. Háchy; | ||
+ | 1936 se stal ministerským radou (jmenování sekčním | ||
+ | šéfem v době německé okupace odmítl). Významně se podílel | ||
+ | na budování Kanceláře prezidenta republiky a po čtvrtstoletí | ||
+ | patřil k jejím kmenovým úředníkům. Během druhé světové | ||
+ | války spolupracoval s domácím odbojem, kterému poskytoval | ||
+ | důvěrné zprávy z okruhu prezidenta Háchy a informace | ||
+ | o situaci na Hradě; udržoval kontakty s P. Šámalem i jeho synem | ||
+ | Jaromírem, s Vladimírem Grégrem, Veleslavem Wahlem | ||
+ | starším i Veleslavem Wahlem mladším (s ním až do května | ||
+ | 1945). Koncem války spolu s lesníkem Janem Vejšickým podporoval | ||
+ | partyzánskou skupinu v polesí Běleč-Lánská obora. | ||
+ | Pro své působení v prezidentské kanceláři za protektorátu byl | ||
+ | po osvobození opakovaně prověřován; 29. 8. 1945 mu bylo | ||
+ | vydáno osvědčení o národní spolehlivosti. Znechucen poválečnými | ||
+ | poměry na Hradě však koncem 1945 požádal o roční | ||
+ | neplacenou dovolenou a po dovršení šedesáti let odešel 1947 | ||
+ | na vlastní žádost do penze. 1946–48 pracoval jako generální | ||
+ | tajemník Ústředního svazu pro cizinecký ruch. Po únoru | ||
+ | 1948 se s celou svou rodinou přestěhoval do Senohrab, | ||
+ | kde v následujících letech vyvíjel mnohostrannou osvětovou | ||
+ | činnost. 1953 mu byl jako činiteli tzv. buržoazního režimu | ||
+ | snížen důchod na 210 korun, proto musel znovu nastoupit | ||
+ | do zaměstnání a 1953–60 pracoval ve Státní pedagogické | ||
+ | knihovně J. A. Komenského v Praze, 1960–65 v Pedagogickém | ||
+ | a Archeologickém ústavu ČSAV; 1965 mu byl navrácen | ||
+ | plný důchod. V pozůstalosti zanechal memoárové rukopisy | ||
+ | ''Vzpomínky na dětství a mládí'', ''Jak jsem se tam dostal''. ''První'' | ||
+ | ''léta v kanceláři presidenta T. G. Masaryka'' a ''Dr. Emil Hácha'' | ||
+ | ''a kancelář presidenta republiky a protektorátu v letech 1938–45''. | ||
+ | |||
+ | '''L:''' OSND 1/2, s. 1017; Padlým hrdinům. Památník obětí Československé | ||
+ | sociální demokracie v osvobozeneckém zápase 1939–1945, 1947, s. 45–46; | ||
+ | J. Tomeš, Průkopníci a pokračovatelé. Osobnosti v dějinách české sociální | ||
+ | demokracie 1878–2005, 2005 (2. vyd.), s. 43. | ||
+ | |||
+ | Josef Tomeš | ||
+ | |||
[[Kategorie:D]] | [[Kategorie:D]] | ||
[[Kategorie:44- Právník]] | [[Kategorie:44- Právník]] |
Aktuální verze z 15. 10. 2019, 09:27
Jaromír ČIHAŘ | |
Narození | 13.4.1887 |
---|---|
Místo narození | Soběslav |
Úmrtí | 9.8.1971 |
Místo úmrtí | Říčany u Prahy |
Povolání |
44- Právník 47- Představitel stran nebo hnutí po r. 1848 |
Citace | Biografický slovník českých zemí 11, Praha 2009, s. 78 |
Trvalý odkaz | http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=136699 |
ČIHAŘ, Jaromír, * 13. 4. 1887 Soběslav, † 9. 8. 1971 Říčany u Prahy, právník, úředník
Syn profesora, posléze ředitele učitelského ústavu; v souvislosti se změnami otcových působišť prožil dětství a rané mládí postupně v Soběslavi, Jičíně a Praze, kde 1906 maturoval na Akademickém gymnáziu. 1906–11 studoval práva na české univerzitě v Praze a dosáhl doktorátu práv; poté absolvoval advokátní a soudní praxi. Zároveň se věnoval historii výtvarného umění a podnikl studijní cesty do Mnichova a Paříže; 1913–14 studoval dějiny umění a archeologii na pražské české univerzitě. Za první světové války sloužil v rakousko-uherské armádě, z větší části na balkánské frontě; do civilu se vrátil v prosinci 1918. Od ledna do června 1919 pracoval v Patentním úřadu při ministerstvu obchodu. Počátkem července 1919 nastoupil do Kanceláře prezidenta republiky, kde pak prošel různými referáty (mj. sociálním, školským, ceremoniálním), působil jako tajemník prezidenta T. G. Masaryka a posléze kancléře P. Šámala. 1936–38 byl přednostou sekretariátu prezidenta E. Beneše a 1938–45 prezidenta E. Háchy; 1936 se stal ministerským radou (jmenování sekčním šéfem v době německé okupace odmítl). Významně se podílel na budování Kanceláře prezidenta republiky a po čtvrtstoletí patřil k jejím kmenovým úředníkům. Během druhé světové války spolupracoval s domácím odbojem, kterému poskytoval důvěrné zprávy z okruhu prezidenta Háchy a informace o situaci na Hradě; udržoval kontakty s P. Šámalem i jeho synem Jaromírem, s Vladimírem Grégrem, Veleslavem Wahlem starším i Veleslavem Wahlem mladším (s ním až do května 1945). Koncem války spolu s lesníkem Janem Vejšickým podporoval partyzánskou skupinu v polesí Běleč-Lánská obora. Pro své působení v prezidentské kanceláři za protektorátu byl po osvobození opakovaně prověřován; 29. 8. 1945 mu bylo vydáno osvědčení o národní spolehlivosti. Znechucen poválečnými poměry na Hradě však koncem 1945 požádal o roční neplacenou dovolenou a po dovršení šedesáti let odešel 1947 na vlastní žádost do penze. 1946–48 pracoval jako generální tajemník Ústředního svazu pro cizinecký ruch. Po únoru 1948 se s celou svou rodinou přestěhoval do Senohrab, kde v následujících letech vyvíjel mnohostrannou osvětovou činnost. 1953 mu byl jako činiteli tzv. buržoazního režimu snížen důchod na 210 korun, proto musel znovu nastoupit do zaměstnání a 1953–60 pracoval ve Státní pedagogické knihovně J. A. Komenského v Praze, 1960–65 v Pedagogickém a Archeologickém ústavu ČSAV; 1965 mu byl navrácen plný důchod. V pozůstalosti zanechal memoárové rukopisy Vzpomínky na dětství a mládí, Jak jsem se tam dostal. První léta v kanceláři presidenta T. G. Masaryka a Dr. Emil Hácha a kancelář presidenta republiky a protektorátu v letech 1938–45.
L: OSND 1/2, s. 1017; Padlým hrdinům. Památník obětí Československé sociální demokracie v osvobozeneckém zápase 1939–1945, 1947, s. 45–46; J. Tomeš, Průkopníci a pokračovatelé. Osobnosti v dějinách české sociální demokracie 1878–2005, 2005 (2. vyd.), s. 43.
Josef Tomeš