Verze z 15. 10. 2019, 09:27, kterou vytvořil Holoubková (diskuse | příspěvky)

(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

ČIHAŘ Jaromír 13.4.1887-9.8.1971

Z Personal
Jaromír ČIHAŘ
Narození 13.4.1887
Místo narození Soběslav
Úmrtí 9.8.1971
Místo úmrtí Říčany u Prahy
Povolání 44- Právník
47- Představitel stran nebo hnutí po r. 1848
Citace Biografický slovník českých zemí 11, Praha 2009, s. 78

ČIHAŘ, Jaromír, * 13. 4. 1887 Soběslav, † 9. 8. 1971 Říčany u Prahy, právník, úředník

Syn profesora, posléze ředitele učitelského ústavu; v souvislosti se změnami otcových působišť prožil dětství a rané mládí postupně v Soběslavi, Jičíně a Praze, kde 1906 maturoval na Akademickém gymnáziu. 1906–11 studoval práva na české univerzitě v Praze a dosáhl doktorátu práv; poté absolvoval advokátní a soudní praxi. Zároveň se věnoval historii výtvarného umění a podnikl studijní cesty do Mnichova a Paříže; 1913–14 studoval dějiny umění a archeologii na pražské české univerzitě. Za první světové války sloužil v rakousko-uherské armádě, z větší části na balkánské frontě; do civilu se vrátil v prosinci 1918. Od ledna do června 1919 pracoval v Patentním úřadu při ministerstvu obchodu. Počátkem července 1919 nastoupil do Kanceláře prezidenta republiky, kde pak prošel různými referáty (mj. sociálním, školským, ceremoniálním), působil jako tajemník prezidenta T. G. Masaryka a posléze kancléře P. Šámala. 1936–38 byl přednostou sekretariátu prezidenta E. Beneše a 1938–45 prezidenta E. Háchy; 1936 se stal ministerským radou (jmenování sekčním šéfem v době německé okupace odmítl). Významně se podílel na budování Kanceláře prezidenta republiky a po čtvrtstoletí patřil k jejím kmenovým úředníkům. Během druhé světové války spolupracoval s domácím odbojem, kterému poskytoval důvěrné zprávy z okruhu prezidenta Háchy a informace o situaci na Hradě; udržoval kontakty s P. Šámalem i jeho synem Jaromírem, s Vladimírem Grégrem, Veleslavem Wahlem starším i Veleslavem Wahlem mladším (s ním až do května 1945). Koncem války spolu s lesníkem Janem Vejšickým podporoval partyzánskou skupinu v polesí Běleč-Lánská obora. Pro své působení v prezidentské kanceláři za protektorátu byl po osvobození opakovaně prověřován; 29. 8. 1945 mu bylo vydáno osvědčení o národní spolehlivosti. Znechucen poválečnými poměry na Hradě však koncem 1945 požádal o roční neplacenou dovolenou a po dovršení šedesáti let odešel 1947 na vlastní žádost do penze. 1946–48 pracoval jako generální tajemník Ústředního svazu pro cizinecký ruch. Po únoru 1948 se s celou svou rodinou přestěhoval do Senohrab, kde v následujících letech vyvíjel mnohostrannou osvětovou činnost. 1953 mu byl jako činiteli tzv. buržoazního režimu snížen důchod na 210 korun, proto musel znovu nastoupit do zaměstnání a 1953–60 pracoval ve Státní pedagogické knihovně J. A. Komenského v Praze, 1960–65 v Pedagogickém a Archeologickém ústavu ČSAV; 1965 mu byl navrácen plný důchod. V pozůstalosti zanechal memoárové rukopisy Vzpomínky na dětství a mládí, Jak jsem se tam dostal. První léta v kanceláři presidenta T. G. Masaryka a Dr. Emil Hácha a kancelář presidenta republiky a protektorátu v letech 1938–45.

L: OSND 1/2, s. 1017; Padlým hrdinům. Památník obětí Československé sociální demokracie v osvobozeneckém zápase 1939–1945, 1947, s. 45–46; J. Tomeš, Průkopníci a pokračovatelé. Osobnosti v dějinách české sociální demokracie 1878–2005, 2005 (2. vyd.), s. 43.

Josef Tomeš