ČTRNÁCTÝ Miloš 24.2.1882-20.4.1970: Porovnání verzí

Z Personal
 
Řádka 1: Řádka 1:
 
{{Infobox - osoba
 
{{Infobox - osoba
 
| jméno = Miloš ČTRNÁCTÝ
 
| jméno = Miloš ČTRNÁCTÝ
| obrázek = No male portrait.png
+
| obrázek = Ctrnacty Milos portret.jpg
 
| datum narození = 24.2.1882
 
| datum narození = 24.2.1882
 
| místo narození = Kralupy nad Vltavou
 
| místo narození = Kralupy nad Vltavou
Řádka 113: Řádka 113:
 
[[Kategorie:1970]]
 
[[Kategorie:1970]]
 
[[Kategorie:Praha]]
 
[[Kategorie:Praha]]
 +
 +
<gallery>
 +
Ctrnacty Milos svatba.jpg|Druhý sňatek M. Čtrnáctého s Růženou Nohejlovou, v pozadí bratr František, 1944
 +
</gallery>

Aktuální verze z 2. 11. 2019, 19:10

Miloš ČTRNÁCTÝ
Narození 24.2.1882
Místo narození Kralupy nad Vltavou
Úmrtí 20.4.1970
Místo úmrtí Praha
Povolání 68- Redaktor nebo žurnalista
63- Spisovatel
81- Divadel. ředitel nebo majitel div. společnosti
Citace Biografický slovník českých zemí 11, Praha 2009, s. 89-90

ČTRNÁCTÝ, Miloš, * 24. 2. 1882 Kralupy nad Vltavou, † 20. 4. 1970 Praha, prozaik, redaktor, překladatel, rozhlasový a divadelní pracovník

Pocházel z rodiny kralupského obvodního lékaře. Studoval nejprve na nižším gymnáziu v Žitné ulici v Praze. Ve třídě vedené spisovatelem a překladatelem Šakuntaly Čeňkem Vyhnisem byli jeho spolužáky Jaroslav Hašek a Jan Klecanda-Havlasa. Havlasův otec, spisovatel a vydavatel časopisu Vyšehrad, poskytl Č. v devadesátých letech první publikační příležitost a otiskl pod pseudonymem Miloš Merten jeho obrázky z přírody. Z kvarty přešel Č. na Českoslovanskou obchodní akademii, aby se podle matčina přání stal bankovním úředníkem. Po maturitě byl praktikantem u smíchovské záložny a současně pravidelně přispíval do Národních listů. Po roční praxi odjel do Berlína na odbornou školu s cílem doučit se německou korespondenci a nastoupit pak v Praze u peněžního ústavu. Přitahovalo jej však divadlo, výtvarné umění a literatura. V Berlíně proto více rozvíjel tyto aktivity: navázal styk s krajinskými časopisy, především s deníkem Plzeňské listy, a v Praze s Herbenovým Časem. Oběma redakcím zasílal zprávy o českých umělcích v Berlíně, psal referáty o divadle. Po návratu vstoupil do redakce Času (1902–04) a přispíval zejména do operní rubriky. Posléze povýšil na šéfredaktora listu. Současně mu místo stálého zpravodaje v Praze nabídly i Plzeňské listy. Pro ně pracoval deset let. 1904 přestoupil z Času do Národní politiky, kde působil osmatřicet let. 1942 odešel ve funkci odpovědného redaktora do předčasného důchodu. U všech listů se redaktorsky angažoval v oblasti kulturního zpravodajství, psal divadelní referáty jako zástupce činoherního referenta M. A. Šimáčka, cestopisné črty, fejetony. Přispíval do čelných beletristických časopisů Lumír, Zlatá Praha, Zvon, Národní osvobození, Národní listy, Divadelní listy, Divadlo, Český Denník (Plzeň), v Osvětě vedl výtvarné rozhledy, byl hudebním referentem časopisu Dalibor.

Uplatňoval se jako beletrista a překladatel. 1910 pro divadlo Urania přeložil z němčiny dvě veselohry módního autora F. Schönthana (spolu s jinými Pletichářka a Dvojí sukno). 1913 debutoval jako prozaik povídkou Pod jižním nebem a románem Hříchy mládí, dějově situovaným do života studentů. Plodnou beletristickou etapou se pro něho stal rok 1919, kdy vydal románová a novelistická díla (Slečna guvernantka a jiná próza, Ženy a milenky, Zlatá pouta), v nichž se představil jako autor konvenčních žánrů s milostnými motivy, jemuž jsou blízké příběhy z pražského života a analýza manželských vztahů. V románu Zlatá pouta čerpal tematicky z prostředí uhlobaronů a horníků.

Vedle povolání žurnalisty se Č. angažoval významně ve veřejném kulturním dění: od 1914 se účastnil jako člen výboru Společnosti Národního divadla v Praze vedení Národního divadla. 1927 byl ředitelem A. Fenclem přizván k spoluřízení revuálního divadla Varieté (do 1928) v Karlíně. 1929 si ho za spolupracovníka zvolil i ředitel B. Jeřábek při zakládání Velké operety v Praze. Č. v ředitelství tohoto největšího operetního divadla zůstal do 1945 (později přeměněno) na Divadlo Jiřího Wolkera. Význačně se uplatnil i v počátcích českého rozhlasu: 1923 spoluzaložil vysílací společnost Radiojournal, stal se prvním vedoucím rozhlasového programu (s E. Svobodou byl zakladatelem i tzv. mluvených novin) a čtyři roky působil jako ředitel (1923–27) programového oddělení Radiojournalu. Poté se funkce sice vzdal, zůstal ale členem jednatelského sboru rozhlasu až do jeho postátnění 1940. Založil a čtyři roky (do 1927) vedl jako redaktor i jeho tiskový orgán, věstník Radio-Journal, a byl vedoucím zpravodajského oddělení. Dlouholetou činnost vyvíjel paralelně také ve výboru Spolku českých žurnalistů, jehož fondy podporoval finančně, např. z výtěžku biografu Sanssouci, později Kapitol, jejž rovněž spoluzaložil. 1939 se stal posledním předsedou Spolku českých žurnalistů a Klubu československých novinářů půl roku před jejich splynutím s Národním svazem novinářů. Bydlel v Praze na Královských Vinohradech. Jeho první ženou byla sólistka opery Národního divadla Růžena Koldovská (1875–1943).

Používal pseudonym Capulet a šifry -ctý, M. Č. Pod jménem Jiří Xaver publikoval spolu se svým mladším bratrem Františkem X. Č. (* 22. 4. 1890 Kralupy nad Vltavou, † po 1969), inženýrem a architektem, stavebním projektantem v Praze, spisovatelem, beletristou, autorem prózy Ptáci na ráhnoví.

L: Naše kniha 13, 1932, s. 80; Kulturní adresář 1936 (pod František Č.); OSND 1/2, s. 1338; K. Tauš, Slovník cizích slov, zkratek, novinářských šifer, pseudonymů a časopisů pro čtenáře novin, 1947, s. 698; M. Č., Činohra v Čs. rozhlase v letech 1923–1926, in: Kapitoly z dějin Čs. rozhlasu, 1965, č. 3, s. 119–129; J. Kunc, Česká literární bibliografie 1945–1966 3, 1967, s. 72; nekrology: Lidová demokracie 23. 4. 1970, s. 4; Československý novinář 12, 1970, č. 6, s. 201; J. Kunc, Kdy zemřeli…, 1967–1970 a 1935– 1936, 1970, s. 31; KSN 3, s. 98; ČBS, s. 101; MSN 1, s. 162; J. Vopravil, Slovník pseudonymů v české a slovenské literatuře, 1973, s. 485; Tomeš 1, s. 217–218; LČL 1, s. 505; M. Pokorný, Báječní muži s mikrofonem, 2008 (medailonek a passim); K F. X. Č.: Architekti, s. 128.

P: Biografický archiv ÚČL Praha.

Marcella Husová