ČVANČARA Karel 22.4.1882-21.4.1970: Porovnání verzí

Aktuální verze z 15. 10. 2019, 10:56

Karel ČVANČARA
Narození	22.4.1882
Místo narození	Plzeň
Úmrtí	21.4.1970
Místo úmrtí	Praha
Povolání	63- Spisovatel 64- Překladatel 68- Redaktor nebo žurnalista
Citace	Biografický slovník českých zemí 11, Praha 2009, s. 101-102
Trvalý odkaz	http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=45234

ČVANČARA, Karel, * 22. 4. 1882 Plzeň, † 21. 4. 1970 Praha, novinář, redaktor, překladatel, beletrista

Maturoval na reálce. V Praze studoval nejprve stavební inženýrství na technice: 1901–03 jako řádný, 1904–05 jako mimořádný student. 1903 se stal na filozofické fakultě zároveň posluchačem historie, pedagogiky a estetiky. 1906 absolvoval. 1904 se podílel na založení Svazu českého studentstva a 1905–06 řídil krátce jeho orgán Studentský věstník. Vedle studia byl literárně a publicisticky činný, praxi získával mimo jiné v Šimáčkově nakladatelství a jako novinář již od 1902. Členem redakce Hlasu národa se stal 1904 ještě jako student; od 1908 byl dále politickým redaktorem Venkova (do 1942) a současně (1925–34) hudebním referentem a redaktorem listu Večer (spolu s J. Pachmayerem). Později tam působil jako šéfredaktor. 1911–23 redigoval současně rodinný časopis Rozkvět: obrázkový čtrnáctideník (od 1923–26 spolu s P. Fingalem), uplatňoval se jako dlouholetý činoherní kritik a referent Vlčkovy Osvěty (za redakce F. A. Šuberta) a pod pseudonymem Sidi přispíval do ilustrovaného zábavného časopisu Kopřivy. 1942 odešel do důchodu.

Jeho vlastní literární tvorba byla ovlivněna profesionální prací novináře a redaktora, který tematicky upřednostňoval svou zálibu v divadle a v divadelnictví. Organizačně působil mezi ochotníky, psal pro ně komedie se zpěvy (Bandita Mortadelli, 1906 pod pseud. Carlo di Praga), různé divadelní scény, publikace, připravoval scénické adaptace a zábavné pořady. Byl i autorem rozhlasových her. Jedním z Č. posledních divadelních pokusů se stala fraška Honba za dědictvím (1941). Úpravami známých vyprávění o baronu Prášilovi (Dobrodružství barona Prášila, 1929 pod pseudonymem Karel Lužan) a Eulenšpíglovi (Enšpíglova šibalství, b. d., [1929]) se obrátil k mladým čtenářům. Adaptoval i dílo K. Sabiny Šašek Jiříka Poděbradského (1924). Napsal také monografii Bohumil Zahradník-Brodský, jeho význam, dílo a život: jubilejní kytička (1923). Lidovým zvykům a obyčejům se věnoval v knize Selská svatba česká (1931). Publikoval práce kulturně-historické, verše otiskoval ve Zlaté Praze, Máji, Zvonu aj. U nakladatele A. Neuberta pořádal románovou knihovnu Pestré květy, napsal a vydal obsažnou instruktivní brožuru Divadelní příručka (1913/14), spoluredigoval Ottův Divadelní slovník. Pod pseudonymem Karel Lužan vydal antologii recitací a veršů českých básníků Veselá hodinka (1902/04).

Významněji se uplatňoval jako překladatel. Za třicetileté období 1906–36 obohatil českou literaturu o prózy a divadelní hry soudobých, ale i klasických světových autorů (B. Harte, Klášterní schovanka, 1917 pod pseudonymem R. Mráček, F. Herczeg, Román krásné květinářky, 1917, pod J. K. Novák; G. Csiky, Dcerušky Blažejovy, pod L. Rudl, 1918; H. S. Geeth, Pan správce; G. Verga, Tygřice, 1927; P. a V. Margueritte, Jařmo nebo volnost?; M. Hennequin, Miláček dam, 1921; E. Sue, Tajnosti pařížské, 1929). Dále přeložil díla Jürgensena, Krafta, Kronberga, Mendèse, Ohneta, Zoly, Potapenka. A. Dumasovi se věnoval novými převody známých románů Královnin náhrdelník, 1923, Svatební šaty, 1919, Králův šašek, 1920, Tajemný doktor, 1932, V předvečer Bartolomějské noci, 1933. Oblibu získal přetlumočením Bídníků od V. Huga, které připravil pod titulem Ubožáci (1928) s P. Moudrou a J. Novým. Dráhu překladatele zakončil v druhé polovině třicátých let dobrodružnou literaturou, určenou mládeži (J. de la Hire, Tři hoši v Habeši, 1936; G. Ferry, Bělouš prérie, 1938 a Zálesák, 1938). Překládal z velké řady jazyků (angličtiny, francouzštiny, ruštiny, italštiny, maďarštiny, polštiny, srbochorvatštiny, němčiny, švédštiny). V rozsáhlé publikační práci užíval řadu pseudonymů, mj. Cancílek, Čvančara z Hubomel, Cancílek z Hubomel, Carlo di Praga, Drag., J. Pešek, K. Plzeňský, Milada Pilná, Mamert Pavlát, V. Rybák a šifry K. Čv., Č-a, Čvan. Pod překlady figuroval zejména jako: Evžen Fiala, J. K. Novák, J. Toušek, Karel Lužan, Rudolf Mráček, Lad. Rudl (hlavně z maďarštiny).

Bydlel v Praze na Královských Vinohradech, jeho manželkou byla novinářka a prozaička Iška Č.-Posnerová (* 1888 Jaroměř). Působila jako redaktorka ženské a dětské přílohy časopisu Rozkvět, publikovala pod pseudonymem E. Pilná i dívčím jménem Iška Posnerová. Stala se kmenovou autorkou nakladatelství A. Neubert, kde vydávala původní díla: Tajemství ženské krásy: osvědčené rady ženám i dívkám, kterak nabýti krásy, náležitě ji opatrovati a si zachovati (1924), dívčí románek Malá trpitelka (1916) i řadu kuchařek a příruček pro hospodyně: Kuchařská příručka pro rodinu (1924), Kuchařská příručka pro rodinu o třech i více členech (1913). Ty se jako oblíbená literatura dočkaly mnoha dalších vydání.

L: Republikánský přednašeč (ed. P. Fingal), 1921, s. 226; Literární rozhledy 11, 1927, s. 262; OSND 28, s. 1144; Naše kniha 13, 1932, s. 116; K. Tauš, Slovník cizích slov, zkratek, novinářských šifer, pseudonymů a časopisů pro čtenáře novin, 1947, s. 97, 392, 111, 129, 157, 194, 431, 436, 498, 508, 599, 656; nekrolog: sine, Senior českých novinářů, in: Československý novinář 22, 1970, č. 6, s. 201; J. Vopravil, Slovník pseudonymů v české a slovenské literatuře, 1973, s. 486–487; LČL 1, s. 508–509. K Išce Č.: J. Vopravil, c. d., s. 487; MSN 1, s. 166; OSND 1/2, s. 1341; KSN 3, s. 104.

P: Biografický archiv ÚČL Praha.

Marcella Husová