ČYŽEVSKYJ Dmytro Ivanovič 23.3.1894-18.4.1977: Porovnání verzí

Z Personal
Řádka 6: Řádka 6:
 
| datum úmrtí = 18.4.1977
 
| datum úmrtí = 18.4.1977
 
| místo úmrtí = Heidelberg (Německo)
 
| místo úmrtí = Heidelberg (Německo)
| povolání = 56- Filozof
+
| povolání = 56- Filozof<br />55- Jazykovědec
55- Jazykovědec
+
  
 
| jiná jména =  
 
| jiná jména =  
 +
| citace = Biografický slovník českých zemí 11, Praha 2009, s. 102-103
 
}}
 
}}
 
'''ČYŽEVSKYJ, Dmytro Ivanovič''' ''(též ČIŽEVSKIJ, TSCHIŽEWSKIJ, Dmitrij), * 23. 3. 1894 Oleksandrija (Ukrajina), † 18. 4. 1977 Heidelberg (Německo), filozof, lingvista, literární vědec''
 
'''ČYŽEVSKYJ, Dmytro Ivanovič''' ''(též ČIŽEVSKIJ, TSCHIŽEWSKIJ, Dmitrij), * 23. 3. 1894 Oleksandrija (Ukrajina), † 18. 4. 1977 Heidelberg (Německo), filozof, lingvista, literární vědec''

Verze z 15. 10. 2019, 09:57

Dmytro Ivanovič ČYŽEVSKYJ
Narození 23.3.1894
Místo narození Oleksandrija (Ukrajina)
Úmrtí 18.4.1977
Místo úmrtí Heidelberg (Německo)
Povolání 56- Filozof
55- Jazykovědec
Citace Biografický slovník českých zemí 11, Praha 2009, s. 102-103
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=45237

ČYŽEVSKYJ, Dmytro Ivanovič (též ČIŽEVSKIJ, TSCHIŽEWSKIJ, Dmitrij), * 23. 3. 1894 Oleksandrija (Ukrajina), † 18. 4. 1977 Heidelberg (Německo), filozof, lingvista, literární vědec

Po maturitě studoval 1911–13 přírodní vědy a filozofii na univerzitě v Petrohradě a 1913–17 filozofii a filologii na univerzitě v Kyjevě. 1918 byl zvolen poslancem ukrajinské Centrální rady. 1919 obhájil práci o filozofickém vývoji Friedricha Schillera. 1920 získal docenturu lingvistiky v Institutu A. Žekulinové, 1921 se habilitoval z filozofie na univerzitě v Kyjevě. Pro členství v sociálně demokratické straně (menševik) byl vězněn. Před popravou se zachránil útěkem přes Polsko do Německa. 1921–24 studoval v Heidelbergu u K. Jasperse a ve Freiburgu im Breisgau u E. Husserla a M. Heideggera. 1924–32 žil a působil v Praze, kde se stal významnou postavou ukrajinského kulturního a vědeckého života. 1924–29 získal veniam legendi a později i profesuru filozofie na Ukrajinském pedagogickém ústavu, od 1929 byl docentem, od 1932 profesorem Ukrajinské svobodné univerzity v Praze. Souběžně přednášel na pražské Německé univerzitě a v Ruské filozofické společnosti. Byl členem Slovanského ústavu a Pražského lingvistického kroužku. Převážně se zabýval dějinami ukrajinské a ruské filozofie, dílem H. Skovorody a F. M. Dostojevského. Pro bohemistiku znamenaly velký přínos jeho práce o české středověké literatuře a literárním baroku a studie komeniologické. První objevil pro svět slovanské, především ukrajinské baroko, věnoval se rovněž Hegelovu vlivu na slovanskou vědu a vlivu německé filozofie na ruskou literaturu, zasloužil se o srovnávací dějiny slovanských literatur. 1932 se stal lektorem na univerzitě v Halle, kam ho přilákalo bohatství dosud neprobádaných rukopisů, archiválií a knih. Tam se mu také podařilo objevit rukopis Komenského díla Obecná porada o nápravě věcí lidských, do té doby považovaný za ztracený. Nadále udržoval kontakty s českými vědci a uveřejňoval příspěvky v českém i slovenském periodickém tisku a sbornících (o Husovi, Komenském, Bridelovi, Máchovi aj.). Jako lektor mohl v subalterním postavení přežít nacistické období a vychovat mladou generaci slavistů. Jeho manželka, na kterou se vztahovaly norimberské rasové zákony, působila jako lékařka v Rýmařově a 1939 emigrovala s dcerou do USA. Před příchodem sovětských vojsk Halle opustil a stal se profesorem slovanské filologie na univerzitě v Marburgu. 1946–56 byl hostujícím profesorem na Harvardově univerzitě v USA, po návratu do Německa získal jmenování profesorem a vedoucím katedry slavistiky na univerzitě v Heidelbergu. Používal pseudonymy Fritz Erlenbusch, P. Prokofjev. V Praze se 2002 konala mezinárodní konference věnovaná jeho životu a dílu.

D: Narysy z istoriji filosofiji na Ukrajini, 1931; Gegel v Rossii, Paříž 1939; Štúrova filozofia života, Bratislava 1941; Ukrajinskyj litěraturnyj barok 1–3, 1941–1944; Geschichte der altrussischen Literatur, Frankfurt am Main 1948; Hegel bei den Slaven, Darmstadt 1961; Vergleichende Geschichte der slavischen Literaturen, Berlin 1968; Comparative History of Slavic Literatures, Nashville 1971; Russische Geistesgeschichte, München 1974; Skovoroda. Dichter, Denker, Mystiker, München 1974; bibliografie prací z let 1912–1954 in: Festschrift für D. Č. zum 60. Geburtstag, Berlin 1954.

L: OSND 1/2, s. 1341; Kudělka – Šimeček, s. 78n.; SČF, s. 92n.; Tomeš 1, s. 220; D. Č. Osobnost a dílo, 2004.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Jiří Vacek