ČYŽEVSKYJ Dmytro Ivanovič 23.3.1894-18.4.1977: Porovnání verzí
(ČYŽEVSKYJ_Dmytro_23.3.1894-18.4.1977) |
|||
Řádka 1: | Řádka 1: | ||
{{Infobox - osoba | {{Infobox - osoba | ||
− | | jméno = Dmytro ČYŽEVSKYJ | + | | jméno = Dmytro Ivanovič ČYŽEVSKYJ |
| obrázek = No male portrait.png | | obrázek = No male portrait.png | ||
| datum narození = 23.3.1894 | | datum narození = 23.3.1894 | ||
− | | místo narození = | + | | místo narození = Oleksandrija (Ukrajina) |
| datum úmrtí = 18.4.1977 | | datum úmrtí = 18.4.1977 | ||
− | | místo úmrtí = Heidelberg | + | | místo úmrtí = Heidelberg (Německo) |
| povolání = 56- Filozof | | povolání = 56- Filozof | ||
55- Jazykovědec | 55- Jazykovědec | ||
| jiná jména = | | jiná jména = | ||
− | }} | + | }} |
+ | '''ČYŽEVSKYJ, Dmytro Ivanovič''' ''(též ČIŽEVSKIJ, TSCHIŽEWSKIJ, Dmitrij), * 23. 3. 1894 Oleksandrija (Ukrajina), † 18. 4. 1977 Heidelberg (Německo), filozof, lingvista, literární vědec'' | ||
+ | |||
+ | Po maturitě studoval 1911–13 přírodní vědy a filozofii na univerzitě | ||
+ | v Petrohradě a 1913–17 filozofii a filologii na univerzitě | ||
+ | v Kyjevě. 1918 byl zvolen poslancem ukrajinské Centrální | ||
+ | rady. 1919 obhájil práci o filozofickém vývoji Friedricha Schillera. | ||
+ | 1920 získal docenturu lingvistiky v Institutu A. Žekulinové, | ||
+ | 1921 se habilitoval z filozofie na univerzitě v Kyjevě. Pro | ||
+ | členství v sociálně demokratické straně (menševik) byl vězněn. | ||
+ | Před popravou se zachránil útěkem přes Polsko do Německa. | ||
+ | 1921–24 studoval v Heidelbergu u K. Jasperse a ve Freiburgu | ||
+ | im Breisgau u E. Husserla a M. Heideggera. 1924–32 žil a působil | ||
+ | v Praze, kde se stal významnou postavou ukrajinského | ||
+ | kulturního a vědeckého života. 1924–29 získal veniam legendi | ||
+ | a později i profesuru filozofie na Ukrajinském pedagogickém | ||
+ | ústavu, od 1929 byl docentem, od 1932 profesorem Ukrajinské | ||
+ | svobodné univerzity v Praze. Souběžně přednášel na pražské | ||
+ | Německé univerzitě a v Ruské filozofické společnosti. Byl | ||
+ | členem Slovanského ústavu a Pražského lingvistického kroužku. | ||
+ | Převážně se zabýval dějinami ukrajinské a ruské filozofie, | ||
+ | dílem H. Skovorody a F. M. Dostojevského. Pro bohemistiku | ||
+ | znamenaly velký přínos jeho práce o české středověké literatuře | ||
+ | a literárním baroku a studie komeniologické. První objevil | ||
+ | pro svět slovanské, především ukrajinské baroko, věnoval | ||
+ | se rovněž Hegelovu vlivu na slovanskou vědu a vlivu německé | ||
+ | filozofie na ruskou literaturu, zasloužil se o srovnávací dějiny | ||
+ | slovanských literatur. 1932 se stal lektorem na univerzitě | ||
+ | v Halle, kam ho přilákalo bohatství dosud neprobádaných rukopisů, | ||
+ | archiválií a knih. Tam se mu také podařilo objevit rukopis | ||
+ | Komenského díla ''Obecná porada o nápravě věcí lidských'', | ||
+ | do té doby považovaný za ztracený. Nadále udržoval kontakty | ||
+ | s českými vědci a uveřejňoval příspěvky v českém i slovenském | ||
+ | periodickém tisku a sbornících (o Husovi, Komenském, Bridelovi, | ||
+ | Máchovi aj.). Jako lektor mohl v subalterním postavení | ||
+ | přežít nacistické období a vychovat mladou generaci slavistů. | ||
+ | Jeho manželka, na kterou se vztahovaly norimberské rasové | ||
+ | zákony, působila jako lékařka v Rýmařově a 1939 emigrovala | ||
+ | s dcerou do USA. Před příchodem sovětských vojsk Halle | ||
+ | opustil a stal se profesorem slovanské filologie na univerzitě | ||
+ | v Marburgu. 1946–56 byl hostujícím profesorem na Harvardově | ||
+ | univerzitě v USA, po návratu do Německa získal jmenování | ||
+ | profesorem a vedoucím katedry slavistiky na univerzitě | ||
+ | v Heidelbergu. Používal pseudonymy Fritz Erlenbusch, | ||
+ | P. Prokofjev. V Praze se 2002 konala mezinárodní konference | ||
+ | věnovaná jeho životu a dílu. | ||
+ | |||
+ | '''D:''' Narysy z istoriji filosofiji na Ukrajini, 1931; Gegel v Rossii, Paříž 1939; | ||
+ | Štúrova filozofia života, Bratislava 1941; Ukrajinskyj litěraturnyj barok 1–3, | ||
+ | 1941–1944; Geschichte der altrussischen Literatur, Frankfurt am Main | ||
+ | 1948; Hegel bei den Slaven, Darmstadt 1961; Vergleichende Geschichte | ||
+ | der slavischen Literaturen, Berlin 1968; Comparative History of Slavic | ||
+ | Literatures, Nashville 1971; Russische Geistesgeschichte, München 1974; | ||
+ | Skovoroda. Dichter, Denker, Mystiker, München 1974; bibliografie prací | ||
+ | z let 1912–1954 in: Festschrift für D. Č. zum 60. Geburtstag, Berlin 1954. | ||
+ | |||
+ | '''L:''' OSND 1/2, s. 1341; Kudělka – Šimeček, s. 78n.; SČF, s. 92n.; Tomeš 1, | ||
+ | s. 220; D. Č. Osobnost a dílo, 2004. | ||
+ | |||
+ | Jiří Vacek | ||
− | |||
− | |||
[[Kategorie:D]] | [[Kategorie:D]] | ||
[[Kategorie:56- Filozof]] | [[Kategorie:56- Filozof]] |
Verze z 9. 12. 2016, 19:56
Dmytro Ivanovič ČYŽEVSKYJ | |
Narození | 23.3.1894 |
---|---|
Místo narození | Oleksandrija (Ukrajina) |
Úmrtí | 18.4.1977 |
Místo úmrtí | Heidelberg (Německo) |
Povolání |
56- Filozof 55- Jazykovědec |
Trvalý odkaz | http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=45237 |
ČYŽEVSKYJ, Dmytro Ivanovič (též ČIŽEVSKIJ, TSCHIŽEWSKIJ, Dmitrij), * 23. 3. 1894 Oleksandrija (Ukrajina), † 18. 4. 1977 Heidelberg (Německo), filozof, lingvista, literární vědec
Po maturitě studoval 1911–13 přírodní vědy a filozofii na univerzitě v Petrohradě a 1913–17 filozofii a filologii na univerzitě v Kyjevě. 1918 byl zvolen poslancem ukrajinské Centrální rady. 1919 obhájil práci o filozofickém vývoji Friedricha Schillera. 1920 získal docenturu lingvistiky v Institutu A. Žekulinové, 1921 se habilitoval z filozofie na univerzitě v Kyjevě. Pro členství v sociálně demokratické straně (menševik) byl vězněn. Před popravou se zachránil útěkem přes Polsko do Německa. 1921–24 studoval v Heidelbergu u K. Jasperse a ve Freiburgu im Breisgau u E. Husserla a M. Heideggera. 1924–32 žil a působil v Praze, kde se stal významnou postavou ukrajinského kulturního a vědeckého života. 1924–29 získal veniam legendi a později i profesuru filozofie na Ukrajinském pedagogickém ústavu, od 1929 byl docentem, od 1932 profesorem Ukrajinské svobodné univerzity v Praze. Souběžně přednášel na pražské Německé univerzitě a v Ruské filozofické společnosti. Byl členem Slovanského ústavu a Pražského lingvistického kroužku. Převážně se zabýval dějinami ukrajinské a ruské filozofie, dílem H. Skovorody a F. M. Dostojevského. Pro bohemistiku znamenaly velký přínos jeho práce o české středověké literatuře a literárním baroku a studie komeniologické. První objevil pro svět slovanské, především ukrajinské baroko, věnoval se rovněž Hegelovu vlivu na slovanskou vědu a vlivu německé filozofie na ruskou literaturu, zasloužil se o srovnávací dějiny slovanských literatur. 1932 se stal lektorem na univerzitě v Halle, kam ho přilákalo bohatství dosud neprobádaných rukopisů, archiválií a knih. Tam se mu také podařilo objevit rukopis Komenského díla Obecná porada o nápravě věcí lidských, do té doby považovaný za ztracený. Nadále udržoval kontakty s českými vědci a uveřejňoval příspěvky v českém i slovenském periodickém tisku a sbornících (o Husovi, Komenském, Bridelovi, Máchovi aj.). Jako lektor mohl v subalterním postavení přežít nacistické období a vychovat mladou generaci slavistů. Jeho manželka, na kterou se vztahovaly norimberské rasové zákony, působila jako lékařka v Rýmařově a 1939 emigrovala s dcerou do USA. Před příchodem sovětských vojsk Halle opustil a stal se profesorem slovanské filologie na univerzitě v Marburgu. 1946–56 byl hostujícím profesorem na Harvardově univerzitě v USA, po návratu do Německa získal jmenování profesorem a vedoucím katedry slavistiky na univerzitě v Heidelbergu. Používal pseudonymy Fritz Erlenbusch, P. Prokofjev. V Praze se 2002 konala mezinárodní konference věnovaná jeho životu a dílu.
D: Narysy z istoriji filosofiji na Ukrajini, 1931; Gegel v Rossii, Paříž 1939; Štúrova filozofia života, Bratislava 1941; Ukrajinskyj litěraturnyj barok 1–3, 1941–1944; Geschichte der altrussischen Literatur, Frankfurt am Main 1948; Hegel bei den Slaven, Darmstadt 1961; Vergleichende Geschichte der slavischen Literaturen, Berlin 1968; Comparative History of Slavic Literatures, Nashville 1971; Russische Geistesgeschichte, München 1974; Skovoroda. Dichter, Denker, Mystiker, München 1974; bibliografie prací z let 1912–1954 in: Festschrift für D. Č. zum 60. Geburtstag, Berlin 1954.
L: OSND 1/2, s. 1341; Kudělka – Šimeček, s. 78n.; SČF, s. 92n.; Tomeš 1, s. 220; D. Č. Osobnost a dílo, 2004.
Jiří Vacek