ŘÍHA Oldřich 28.10.1911-31.8.1974: Porovnání verzí

Z Personal
(ŘÍHA_Oldřich_28.10.1911-31.8.1974)
 
 
Řádka 3: Řádka 3:
 
| obrázek = No male portrait.png
 
| obrázek = No male portrait.png
 
| datum narození = 28.10.1911
 
| datum narození = 28.10.1911
| místo narození = Hlušičky, o.Hradec Králové
+
| místo narození = Hlušičky (u Nového Bydžova)
 
| datum úmrtí = 31.8.1974
 
| datum úmrtí = 31.8.1974
 
| místo úmrtí = Praha
 
| místo úmrtí = Praha
| povolání = 53- Historik
+
| povolání = 53- Historik 61- Pedagog<br />
63- Spisovatel
+
  
 
| jiná jména =  
 
| jiná jména =  
}}<br/><br/>Oldřich  ŘÍHA
+
}}<br/><br/>
  
== Literatura ==
 
  Tomeš III, 82; nekrolog ČSCH 1974; MČE 5, 466; ČBS, 612; DOK;
 
 
[[Kategorie:C]]
 
[[Kategorie:C]]
 
[[Kategorie:53- Historik]]
 
[[Kategorie:53- Historik]]
[[Kategorie:63- Spisovatel]]
+
[[Kategorie:61- Pedagog]]
 
+
 
[[Kategorie:1911]]
 
[[Kategorie:1911]]
 
[[Kategorie:Hlušičky]]
 
[[Kategorie:Hlušičky]]
 
[[Kategorie:1974]]
 
[[Kategorie:1974]]
 
[[Kategorie:Praha]]
 
[[Kategorie:Praha]]
 +
 +
'''ŘÍHA, Oldřich,''' '' * 28. 10. 1911 Hlušičky (č. o. Hlušice /u Nového Bydžova/), † 31. 8. 1974 Praha, historik, pedagog ''
 +
 +
Syn rolníka Antonína Ř. a jeho manželky Josefy. Po maturitě na reálném gymnáziu v Novém Bydžově vystudoval 1931–1938 historii na Filozofické fakultě UK. Již během vysokoškolských studií projevoval zájem o hospodářské a sociální dějiny. Věcné a metodologické základy získal v semináři prof. Bedřicha Mendla, kde se seznámil s nejnovější evropskou (německou, francouzskou, britskou) historiografií hospodářských dějin i soudobou marxistickou teorií. Současně pracoval jako knihovník Historického klubu. Z podnětu Archivu pro dějiny průmyslu, obchodu a technické práce získal 1936 stipendium ministerstva školství a národní osvěty, které mu umožnilo archivní výzkum ve Vídni, zaměřený na dějiny českého cukrovarnictví. Po návratu do Prahy nastoupil jako pomocná vědecká síla ve Státním ústavu historickém, v němž se podílel na přípravě pramenných edic. Zároveň 1937–40 studoval na Státní archivní škole v Praze.
 +
 +
V polovině třicátých let se seznámil s levicově orientovanými studenty (patřil k nim např. komunistický novinář Kurt Konrád) a společně s nimi se 1936 zapojil do činnosti Historické skupiny, sdružující marxisticky zaměřené badatele (Václav Husa, Jaroslav Charvát), s nimiž vydával revue ''Dějiny a přítomnost''. 1938 obhájil disertační práci ''Počátky moderního průmyslu cukrovarnického v českých zemích'' (tiskem vyšla až posmrtně). Po vzniku protektorátu a útlumu činnosti Státního ústavu historického se Ř. ocitl existenční tísni. V říjnu 1940 nastoupil do Studijního ústavu firmy Baťa ve Zlíně, kde se stal tajemníkem národohospodářského oddělení a později vedoucím národohospodářské knihovny a čítárny. Sbíral zde materiály k dějinám obuvnického průmyslu na Zlínsku a genealogii Baťovy rodiny. Ve Zlíně navázal kontakty s komunistickým odbojem a spoluredigoval ilegální časopis ''Jiskra''. Na sklonku 1942 byl zatčen gestapem. Při krutých výsleších se choval statečně a nikoho ze svých spolupracovníků nevyzradil. V listopadu 1943 byl Vrchním zemským soudem ve Vratislavi odsouzen ke čtyřem a půl letům káznice. Trest si odpykával v pracovním táboře Creußen (u Bayreuthu, Bavorsko). Po osvobození tábora americkou armádou 14. dubna 1945 se stal jeho velitelem a organizoval repatriaci bývalých spoluvězňů do Československa. Po návratu do Prahy (konec května 1945) podal přihlášku do KSČ. Krátce pracoval jako smluvní úředník v sekretariátu evidence uměleckých a historických památek při zemském národním výboru v Praze. Koncem 1945 nastoupil zpět do Státního ústavu historického, kde setrval do února 1948. V prvních poválečných letech pokračoval v práci na tématech z oblasti hospodářských a sociálních dějin. Podílel se na přípravách ''Sborníku pro hospodářské a sociální dějiny'', který 1946–47 vydávala komunisty ovládaná Ústřední rada odborů. 1946 vydal přehledovou monografii ''Hospodářský a sociálně-politický vývoj Československa 1790–1945'', v níž zúročil metodologické podněty z Mendlova semináře a pokusil se o marxistickou periodizaci a interpretaci dané problematiky. Bezprostředně po komunistickém převratu byl ministrem školství Zdeňkem Nejedlým pověřen konáním přednášek z oboru novověkých dějin na Filozofické fakultě UK. Jeho výuka však byla poznamenána nedostatečnou odbornou průpravou, ideologickým schematismem i chybějícími pedagogickými zkušenostmi. Za cenu politického konformismu se Ř. v padesátých letech zařadil mezi přední reprezentanty marxistické historiografie. Byl jmenován univerzitním profesorem a vedoucím katedry obecných dějin a pravěku, kterým zůstal až do smrti. 1952–54 vykonával funkci děkana Filozoficko-historické fakulty UK. 1958 obdržel hodnost doktora historických věd a o dva roky později se stal členem korespondentem ČSAV.
 +
 +
Ve vlastní vědecké práci se zabýval především otázkou vlivu bolševického převratu na politické a státoprávní procesy ve střední Evropě na sklonku první světové války. Po sérii dílčích statí publikoval ideologicky poplatnou práci ''Ohlas Velké říjnové socialistické revoluce a vznik ČSR'' (1957), v níž potlačil význam zahraničního odboje vedeného Masarykem a prezentoval revoluční dění v Rusku jako klíčový faktor, který přispěl k československé samostatnosti. Dále věnoval pozornost dějinám devatenáctého století (studie o Karlu Havlíčku Borovském, národní otázce v rakousko-uherské monarchii, ekonomických faktorech národního obrození) a problematice hospodářských světových dějin. Byl hlavním redaktorem druhého dílu ''Přehledu československých dějin'' (1960), věnovaného období 1848–1918. Ř. publikační aktivita postupně klesala, k čemuž přispěl i jeho vážný zdravotní stav. Názorově konzervativní historik v šedesátých letech nepodporoval reformně komunistický narativ, který se postupně prosazoval v marxistické historiografii nejnovějších dějin. V událostech 1968 se výrazněji neangažoval. Po nástupu Husákova vedení KSČ sice odmítl úřad děkana filozofické fakulty, zapojil se však do normalizační pacifikace poměrů uvnitř historické obce.
 +
 +
V únoru 1970 byl jmenován externím ředitelem Ústavu československých a světových dějin ČSAV, který vznikl nucenou transformací bývalého Historického ústavu. Odpovídal za reorganizaci instituce, spojenou se stranickými prověrkami a propuštěním vládnoucí garnituře nepohodlných historiků ze zaměstnání (Karel Bartošek, Karel Kaplan, Vilém Prečan, Jan Tesař aj). Na jaře 1970 převzal rovněž funkci vedoucího redaktora ''Československého časopisu historického''. V čele ústavu zůstal až do konce života. S ohledem na zdravotní obtíže zasahoval do jeho každodenního řízení spíše okrajově. Za podporu normalizační politiky obdržel Řád práce (1971) a byl jmenován akademikem ČSAV (1973).
 +
 +
'''D:''' výběr: Hospodářský a sociálně-politický vývoj Československa 1790–1945, 1946; Bez Velké říjnové socialistické revoluce by nebylo Československa (s J. Křížkem), 1951; Ohlas Velké říjnové socialistické revoluce a vznik ČSR, 1957; Počátky českého cukrovarnictví. Monografická studie o dějinách cukrovarnického průmyslu v českých zemích do roku 1850, J. Haubelt (ed.), 1976. 
 +
 +
'''L:''' BL 3, s. 468; Tomeš 3, s. 82; Kutnar, s. 987; J. Hanzal, Cesty české historiografie, 1999, rejstřík; J. Polišenský, Historik v měnícím se světě, 2001, rejstřík; F. Kavka, Ohlédnutí za padesáti lety ve službě českému dějepisectví, 2002, rejstřík; O. Wichterle, Vzpomínky, 2005, s. 44–45; B. Jiroušek, Historik Jaroslav Charvát v systému vědy a moci, 2011; J. Jareš – M. Spurný – K. Volná a kol., Náměstí Krasnoarmějců 2. Učitelé a studenti Filozofické fakulty UK v období normalizace, 2012, rejstřík; tíž, S minulostí zúčtujeme. Sebereflexe Filozofické fakulty UK v dokumentech sedmdesátých a devadesátých let 20. století, 2014, rejstřík; J. Petráň, Filozofové dělají revoluci. Filozofická fakulta Univerzity Karlovy během komunistického experimentu (1948–1968–1989), 2015, rejstřík; L. Peluněk, Historiografie ve službách baťovského Zlína, 2017 (magisterská diplomová práce, Filozofická fakulta UP, Olomouc), s. 81–90. Nekrology: Z. Boháč, Akademik O. Ř. zemřel, in: Historická geografie, sv. 12, 1974, s. 361–362; J. Vávra, Zemřel akademik O. Ř., in: Slovanský přehled 60, 1974, č. 6, s. 515–517; G. Čechová – M. Hroch, Za akademikem O. Ř., in: Archivní časopis 24, 1974, č. 3, s. 174–175; J. Křížek, Za akademikem O. Ř., in: ČČH 23 (73), 1975, č. 1, s. 154–157.
 +
 +
'''P:''' Archiv UK, Praha, fond O. Ř (osobní fond, neuspořádáno).
 +
 +
ZDENĚK DOSKOČIL

Aktuální verze z 6. 4. 2021, 15:17

Oldřich ŘÍHA
Narození 28.10.1911
Místo narození Hlušičky (u Nového Bydžova)
Úmrtí 31.8.1974
Místo úmrtí Praha
Povolání 53- Historik 61- Pedagog


ŘÍHA, Oldřich, * 28. 10. 1911 Hlušičky (č. o. Hlušice /u Nového Bydžova/), † 31. 8. 1974 Praha, historik, pedagog

Syn rolníka Antonína Ř. a jeho manželky Josefy. Po maturitě na reálném gymnáziu v Novém Bydžově vystudoval 1931–1938 historii na Filozofické fakultě UK. Již během vysokoškolských studií projevoval zájem o hospodářské a sociální dějiny. Věcné a metodologické základy získal v semináři prof. Bedřicha Mendla, kde se seznámil s nejnovější evropskou (německou, francouzskou, britskou) historiografií hospodářských dějin i soudobou marxistickou teorií. Současně pracoval jako knihovník Historického klubu. Z podnětu Archivu pro dějiny průmyslu, obchodu a technické práce získal 1936 stipendium ministerstva školství a národní osvěty, které mu umožnilo archivní výzkum ve Vídni, zaměřený na dějiny českého cukrovarnictví. Po návratu do Prahy nastoupil jako pomocná vědecká síla ve Státním ústavu historickém, v němž se podílel na přípravě pramenných edic. Zároveň 1937–40 studoval na Státní archivní škole v Praze.

V polovině třicátých let se seznámil s levicově orientovanými studenty (patřil k nim např. komunistický novinář Kurt Konrád) a společně s nimi se 1936 zapojil do činnosti Historické skupiny, sdružující marxisticky zaměřené badatele (Václav Husa, Jaroslav Charvát), s nimiž vydával revue Dějiny a přítomnost. 1938 obhájil disertační práci Počátky moderního průmyslu cukrovarnického v českých zemích (tiskem vyšla až posmrtně). Po vzniku protektorátu a útlumu činnosti Státního ústavu historického se Ř. ocitl existenční tísni. V říjnu 1940 nastoupil do Studijního ústavu firmy Baťa ve Zlíně, kde se stal tajemníkem národohospodářského oddělení a později vedoucím národohospodářské knihovny a čítárny. Sbíral zde materiály k dějinám obuvnického průmyslu na Zlínsku a genealogii Baťovy rodiny. Ve Zlíně navázal kontakty s komunistickým odbojem a spoluredigoval ilegální časopis Jiskra. Na sklonku 1942 byl zatčen gestapem. Při krutých výsleších se choval statečně a nikoho ze svých spolupracovníků nevyzradil. V listopadu 1943 byl Vrchním zemským soudem ve Vratislavi odsouzen ke čtyřem a půl letům káznice. Trest si odpykával v pracovním táboře Creußen (u Bayreuthu, Bavorsko). Po osvobození tábora americkou armádou 14. dubna 1945 se stal jeho velitelem a organizoval repatriaci bývalých spoluvězňů do Československa. Po návratu do Prahy (konec května 1945) podal přihlášku do KSČ. Krátce pracoval jako smluvní úředník v sekretariátu evidence uměleckých a historických památek při zemském národním výboru v Praze. Koncem 1945 nastoupil zpět do Státního ústavu historického, kde setrval do února 1948. V prvních poválečných letech pokračoval v práci na tématech z oblasti hospodářských a sociálních dějin. Podílel se na přípravách Sborníku pro hospodářské a sociální dějiny, který 1946–47 vydávala komunisty ovládaná Ústřední rada odborů. 1946 vydal přehledovou monografii Hospodářský a sociálně-politický vývoj Československa 1790–1945, v níž zúročil metodologické podněty z Mendlova semináře a pokusil se o marxistickou periodizaci a interpretaci dané problematiky. Bezprostředně po komunistickém převratu byl ministrem školství Zdeňkem Nejedlým pověřen konáním přednášek z oboru novověkých dějin na Filozofické fakultě UK. Jeho výuka však byla poznamenána nedostatečnou odbornou průpravou, ideologickým schematismem i chybějícími pedagogickými zkušenostmi. Za cenu politického konformismu se Ř. v padesátých letech zařadil mezi přední reprezentanty marxistické historiografie. Byl jmenován univerzitním profesorem a vedoucím katedry obecných dějin a pravěku, kterým zůstal až do smrti. 1952–54 vykonával funkci děkana Filozoficko-historické fakulty UK. 1958 obdržel hodnost doktora historických věd a o dva roky později se stal členem korespondentem ČSAV.

Ve vlastní vědecké práci se zabýval především otázkou vlivu bolševického převratu na politické a státoprávní procesy ve střední Evropě na sklonku první světové války. Po sérii dílčích statí publikoval ideologicky poplatnou práci Ohlas Velké říjnové socialistické revoluce a vznik ČSR (1957), v níž potlačil význam zahraničního odboje vedeného Masarykem a prezentoval revoluční dění v Rusku jako klíčový faktor, který přispěl k československé samostatnosti. Dále věnoval pozornost dějinám devatenáctého století (studie o Karlu Havlíčku Borovském, národní otázce v rakousko-uherské monarchii, ekonomických faktorech národního obrození) a problematice hospodářských světových dějin. Byl hlavním redaktorem druhého dílu Přehledu československých dějin (1960), věnovaného období 1848–1918. Ř. publikační aktivita postupně klesala, k čemuž přispěl i jeho vážný zdravotní stav. Názorově konzervativní historik v šedesátých letech nepodporoval reformně komunistický narativ, který se postupně prosazoval v marxistické historiografii nejnovějších dějin. V událostech 1968 se výrazněji neangažoval. Po nástupu Husákova vedení KSČ sice odmítl úřad děkana filozofické fakulty, zapojil se však do normalizační pacifikace poměrů uvnitř historické obce.

V únoru 1970 byl jmenován externím ředitelem Ústavu československých a světových dějin ČSAV, který vznikl nucenou transformací bývalého Historického ústavu. Odpovídal za reorganizaci instituce, spojenou se stranickými prověrkami a propuštěním vládnoucí garnituře nepohodlných historiků ze zaměstnání (Karel Bartošek, Karel Kaplan, Vilém Prečan, Jan Tesař aj). Na jaře 1970 převzal rovněž funkci vedoucího redaktora Československého časopisu historického. V čele ústavu zůstal až do konce života. S ohledem na zdravotní obtíže zasahoval do jeho každodenního řízení spíše okrajově. Za podporu normalizační politiky obdržel Řád práce (1971) a byl jmenován akademikem ČSAV (1973).

D: výběr: Hospodářský a sociálně-politický vývoj Československa 1790–1945, 1946; Bez Velké říjnové socialistické revoluce by nebylo Československa (s J. Křížkem), 1951; Ohlas Velké říjnové socialistické revoluce a vznik ČSR, 1957; Počátky českého cukrovarnictví. Monografická studie o dějinách cukrovarnického průmyslu v českých zemích do roku 1850, J. Haubelt (ed.), 1976.

L: BL 3, s. 468; Tomeš 3, s. 82; Kutnar, s. 987; J. Hanzal, Cesty české historiografie, 1999, rejstřík; J. Polišenský, Historik v měnícím se světě, 2001, rejstřík; F. Kavka, Ohlédnutí za padesáti lety ve službě českému dějepisectví, 2002, rejstřík; O. Wichterle, Vzpomínky, 2005, s. 44–45; B. Jiroušek, Historik Jaroslav Charvát v systému vědy a moci, 2011; J. Jareš – M. Spurný – K. Volná a kol., Náměstí Krasnoarmějců 2. Učitelé a studenti Filozofické fakulty UK v období normalizace, 2012, rejstřík; tíž, S minulostí zúčtujeme. Sebereflexe Filozofické fakulty UK v dokumentech sedmdesátých a devadesátých let 20. století, 2014, rejstřík; J. Petráň, Filozofové dělají revoluci. Filozofická fakulta Univerzity Karlovy během komunistického experimentu (1948–1968–1989), 2015, rejstřík; L. Peluněk, Historiografie ve službách baťovského Zlína, 2017 (magisterská diplomová práce, Filozofická fakulta UP, Olomouc), s. 81–90. Nekrology: Z. Boháč, Akademik O. Ř. zemřel, in: Historická geografie, sv. 12, 1974, s. 361–362; J. Vávra, Zemřel akademik O. Ř., in: Slovanský přehled 60, 1974, č. 6, s. 515–517; G. Čechová – M. Hroch, Za akademikem O. Ř., in: Archivní časopis 24, 1974, č. 3, s. 174–175; J. Křížek, Za akademikem O. Ř., in: ČČH 23 (73), 1975, č. 1, s. 154–157.

P: Archiv UK, Praha, fond O. Ř (osobní fond, neuspořádáno).

ZDENĚK DOSKOČIL