Biografický slovník
ADAMÍRA Jiří 2.4.1926-14.8.1993: Porovnání verzí
(ADAMÍRA_Jiří_2.4.1926-14.8.1993) |
|||
| (Není zobrazeno 5 mezilehlých verzí od stejného uživatele.) | |||
| Řádka 1: | Řádka 1: | ||
{{Infobox - osoba | {{Infobox - osoba | ||
| jméno = Jiří ADAMÍRA | | jméno = Jiří ADAMÍRA | ||
| − | | obrázek = | + | | obrázek = Adamira Jiri portret.jpg |
| datum narození = 2.4.1926 | | datum narození = 2.4.1926 | ||
| − | | místo narození = | + | | místo narození = Dobrovice u Mladé Boleslavi |
| datum úmrtí = 14.8.1993 | | datum úmrtí = 14.8.1993 | ||
| místo úmrtí = Praha | | místo úmrtí = Praha | ||
| Řádka 9: | Řádka 9: | ||
| jiná jména = | | jiná jména = | ||
| − | }} | + | | citace = Biografický slovník českých zemí 1, Praha 2004, str. 37 |
| + | }} | ||
| + | |||
| + | '''ADAMÍRA, Jiří,''' ''* 2. 4. 1926 Dobrovice u Mladé Boleslavi, † 14. 8. 1993 Praha, herec'' | ||
| + | |||
| + | Gymnázium a průmyslovou školu vystudoval v Praze. Hereckou | ||
| + | dráhu zahájil 1945 v pražském Divadle mladých pionýrů, | ||
| + | poté přijal angažmá ve zlínském Městském divadle (1946–50) | ||
| + | a ve Státním divadle v Ostravě (1950–62). Vytvořil desítky | ||
| + | výrazných postav, zejména v klasickém repertoáru, např. | ||
| + | Shakespearova Hamleta a Richarda III., Tylova Jana Husa. | ||
| + | Uplatnil v nich jedinečné fyzické dispozice, na nichž rozvinul | ||
| + | velký herecký talent. Po příchodu do Prahy patřil k protagonistům | ||
| + | pražského Realistického divadla (1962–90). Ztvárnil | ||
| + | psychologicky složité postavy her A. P. Čechova (Astrov | ||
| + | v ''Strýčkovi'' ''Váňovi'', Trigorin v ''Rackovi''), dramatizovaných románech | ||
| + | F. M. Dostojevského (Ivan Karamazov v ''Bratřích'' | ||
| + | ''Karamazových'', Svidrigajlov v ''Zločinu'' ''a trestu''), hrách moderních | ||
| + | autorů (Archie v Osbornově ''Komiku''). Stejně úspěšně | ||
| + | ztělesnil i žánrově různorodé role české klasiky – Lízala v ''Maryše'' | ||
| + | bratří Mrštíků a Pelopa ve Vrchlického ''Námluvách'' ''Pelopových''. | ||
| + | Jako člen činohry pražského Národního divadla (1990 | ||
| + | až 1993) zúročil herecké zkušenosti zejména v po stavách Serebjakova | ||
| + | (A. P. Čechov, ''Strýček'' ''Váňa''), Šamana (J. Topol, ''Sbohem'' | ||
| + | ''Sokrate'') a Antigona (W. Shakespeare, ''Zimní'' ''pohádka''). | ||
| + | Pojetím herecké tvorby představoval A. vyhraněný typ intelektuálního | ||
| + | herce. K prostředkům jeho nepatetického projevu | ||
| + | patřila ironie a sarkasmus. Hlasové dispozice uplatňoval | ||
| + | rovněž v rozhlase a v dabingu a jako recitátor v pořadech | ||
| + | Lyry Pragensis a Violy. Významné herecké příležitosti mu | ||
| + | poskytl film a televize (''Pátý'' ''jezdec'' ''je'' ''strach'', ''Oldřich'' ''a Božena'', | ||
| + | ''Příběh'' ''lásky a'' ''cti'', ''Božská'' ''Ema'', ''Konec'' ''starých'' ''časů'', ''Modlitba'' | ||
| + | ''pro'' ''Kateřinu'' ''Horowitzovou'', ''Španělé v'' ''Praze'', ''Byl'' ''jednou'' ''jeden'' | ||
| + | ''dům'', ''Putování'' ''Jana'' ''Ámose'', ''Diplomat'', ''Žena z'' ''Koryntu''). Ve | ||
| + | filmu uplatnil svou silnou individualitu i v detektivních žánrech | ||
| + | (''Jeden'' ''z nich'' ''je'' ''vrah,'' ''Svědectví'' ''mrtvých'' ''očí''), herecké | ||
| + | mistrovství prokázal ztvárněním vnitřně noblesních postav | ||
| + | (např. policejní rada Korejs v seriálu ''Panoptikum'' ''města'' ''pražského''), | ||
| + | které svou hlubokou lidskostí daly detektivním příběhům | ||
| + | nový rozměr. | ||
| + | |||
| + | '''L:''' O. Popp, Jeden z předních nejen podle abecedy, in: Československá televize, | ||
| + | 17. 10. 1966; J. Císař, Skutečnost snu, in: Divadlo 1966, 6, s. 16; K. | ||
| + | Zajíček, Herecké rozjímání J. A., in: Svobodné slovo, 7. 4. 1973, s. 7; FPH | ||
| + | 1, s. 9n.; B. Štěpánek, J. A., in: Televize 1991, č. 14, s. 26; Odešel pan herec, | ||
| + | in: Svoboda, 18. 8. 1993. | ||
| + | |||
| + | '''Ref:''' [https://biblio.hiu.cas.cz/authorities/324764 Bibliografie dějin Českých zemí] | ||
| + | |||
| + | |||
| + | Alice Dubská | ||
| − | |||
| − | |||
[[Kategorie:C]] | [[Kategorie:C]] | ||
[[Kategorie:83- Divadelní interpret nebo herec]] | [[Kategorie:83- Divadelní interpret nebo herec]] | ||
| − | |||
[[Kategorie:1926]] | [[Kategorie:1926]] | ||
| + | [[Kategorie:Dobrovice]] | ||
[[Kategorie:1993]] | [[Kategorie:1993]] | ||
[[Kategorie:Praha]] | [[Kategorie:Praha]] | ||
Verze z 17. 9. 2019, 15:35
| Jiří ADAMÍRA | |
 | |
| Narození | 2.4.1926 |
|---|---|
| Místo narození | Dobrovice u Mladé Boleslavi |
| Úmrtí | 14.8.1993 |
| Místo úmrtí | Praha |
| Povolání | 83- Divadelní interpret nebo herec |
| Citace | Biografický slovník českých zemí 1, Praha 2004, str. 37 |
| Trvalý odkaz | http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=38822 |
ADAMÍRA, Jiří, * 2. 4. 1926 Dobrovice u Mladé Boleslavi, † 14. 8. 1993 Praha, herec
Gymnázium a průmyslovou školu vystudoval v Praze. Hereckou dráhu zahájil 1945 v pražském Divadle mladých pionýrů, poté přijal angažmá ve zlínském Městském divadle (1946–50) a ve Státním divadle v Ostravě (1950–62). Vytvořil desítky výrazných postav, zejména v klasickém repertoáru, např. Shakespearova Hamleta a Richarda III., Tylova Jana Husa. Uplatnil v nich jedinečné fyzické dispozice, na nichž rozvinul velký herecký talent. Po příchodu do Prahy patřil k protagonistům pražského Realistického divadla (1962–90). Ztvárnil psychologicky složité postavy her A. P. Čechova (Astrov v Strýčkovi Váňovi, Trigorin v Rackovi), dramatizovaných románech F. M. Dostojevského (Ivan Karamazov v Bratřích Karamazových, Svidrigajlov v Zločinu a trestu), hrách moderních autorů (Archie v Osbornově Komiku). Stejně úspěšně ztělesnil i žánrově různorodé role české klasiky – Lízala v Maryše bratří Mrštíků a Pelopa ve Vrchlického Námluvách Pelopových. Jako člen činohry pražského Národního divadla (1990 až 1993) zúročil herecké zkušenosti zejména v po stavách Serebjakova (A. P. Čechov, Strýček Váňa), Šamana (J. Topol, Sbohem Sokrate) a Antigona (W. Shakespeare, Zimní pohádka). Pojetím herecké tvorby představoval A. vyhraněný typ intelektuálního herce. K prostředkům jeho nepatetického projevu patřila ironie a sarkasmus. Hlasové dispozice uplatňoval rovněž v rozhlase a v dabingu a jako recitátor v pořadech Lyry Pragensis a Violy. Významné herecké příležitosti mu poskytl film a televize (Pátý jezdec je strach, Oldřich a Božena, Příběh lásky a cti, Božská Ema, Konec starých časů, Modlitba pro Kateřinu Horowitzovou, Španělé v Praze, Byl jednou jeden dům, Putování Jana Ámose, Diplomat, Žena z Koryntu). Ve filmu uplatnil svou silnou individualitu i v detektivních žánrech (Jeden z nich je vrah, Svědectví mrtvých očí), herecké mistrovství prokázal ztvárněním vnitřně noblesních postav (např. policejní rada Korejs v seriálu Panoptikum města pražského), které svou hlubokou lidskostí daly detektivním příběhům nový rozměr.
L: O. Popp, Jeden z předních nejen podle abecedy, in: Československá televize, 17. 10. 1966; J. Císař, Skutečnost snu, in: Divadlo 1966, 6, s. 16; K. Zajíček, Herecké rozjímání J. A., in: Svobodné slovo, 7. 4. 1973, s. 7; FPH 1, s. 9n.; B. Štěpánek, J. A., in: Televize 1991, č. 14, s. 26; Odešel pan herec, in: Svoboda, 18. 8. 1993.
Ref: Bibliografie dějin Českých zemí
Alice Dubská
