ADAMÍRA Jiří 2.4.1926-14.8.1993: Porovnání verzí
(ADAMÍRA_Jiří_2.4.1926-14.8.1993) |
|||
Řádka 3: | Řádka 3: | ||
| obrázek = No male portrait.png | | obrázek = No male portrait.png | ||
| datum narození = 2.4.1926 | | datum narození = 2.4.1926 | ||
− | | místo narození = | + | | místo narození = Dobrovice u Mladé Boleslavi |
| datum úmrtí = 14.8.1993 | | datum úmrtí = 14.8.1993 | ||
| místo úmrtí = Praha | | místo úmrtí = Praha | ||
Řádka 9: | Řádka 9: | ||
| jiná jména = | | jiná jména = | ||
− | }} | + | }} |
+ | |||
+ | '''ADAMÍRA, Jiří,''' ''* 2. 4. 1926 Dobrovice u Mladé Boleslavi, † 14. 8. 1993 Praha, herec'' | ||
+ | |||
+ | Gymnázium a průmyslovou školu vystudoval v Praze. Hereckou | ||
+ | dráhu zahájil 1945 v pražském Divadle mladých pionýrů, | ||
+ | poté přijal angažmá ve zlínském Městském divadle (1946–50) | ||
+ | a ve Státním divadle v Ostravě (1950–62). Vytvořil desítky | ||
+ | výrazných postav, zejména v klasickém repertoáru, např. | ||
+ | Shakespearova Hamleta a Richarda III., Tylova Jana Husa. | ||
+ | Uplatnil v nich jedinečné fyzické dispozice, na nichž rozvinul | ||
+ | velký herecký talent. Po příchodu do Prahy patřil k protagonistům | ||
+ | pražského Realistického divadla (1962–90). Ztvárnil | ||
+ | psychologicky složité postavy her A. P. Čechova (Astrov | ||
+ | v Strýčkovi Váňovi, Trigorin v Rackovi), dramatizovaných románech | ||
+ | F. M. Dostojevského (Ivan Karamazov v Brat řích | ||
+ | Karamazových, Svidrigajlov v Zločinu a trestu), hrách moderních | ||
+ | autorů (Archie v Osbornově Komiku). Stejně úspěšně | ||
+ | ztělesnil i žánrově různorodé role české klasiky – Lízala v Maryše | ||
+ | bratří Mrštíků a Pelopa ve Vrchlického Námluvách Pelopových. | ||
+ | Jako člen činohry pražského Národního divadla (1990 | ||
+ | až 1993) zúročil herecké zkušenosti zejména v po stavách Serebjakova | ||
+ | (A. P. Čechov, Strýček Váňa), Šamana (J. Topol, Sbohem | ||
+ | Sokrate) a Antigona (W. Shakespeare, Zimní pohádka). | ||
+ | Pojetím herecké tvorby představoval A. vyhraněný typ intelektuálního | ||
+ | herce. K prostředkům jeho nepatetického projevu | ||
+ | patřila ironie a sarkasmus. Hlasové dispozice uplatňoval | ||
+ | rovněž v rozhlase a v dabingu a jako recitátor v pořadech | ||
+ | Lyry Pragensis a Violy. Významné herecké příležitosti mu | ||
+ | poskytl fi lm a televize (Pátý jezdec je strach, Oldřich a Božena, | ||
+ | Příběh lásky a cti, Božská Ema, Konec starých časů, Modlitba | ||
+ | pro Kateřinu Horowitzovou, Španělé v Praze, Byl jednou jeden | ||
+ | dům, Putování Jana Ámose, Diplomat, Žena z Koryntu). Ve | ||
+ | fi lmu uplatnil svou silnou individualitu i v detektivních žánrech | ||
+ | (Jeden z nich je vrah, Svědectví mrtvých očí), herecké | ||
+ | mistrovství prokázal ztvárněním vnitřně noblesních postav | ||
+ | (např. policejní rada Korejs v seriálu Panoptikum města pražského), | ||
+ | které svou hlubokou lidskostí daly detektivním příběhům | ||
+ | nový rozměr. | ||
+ | |||
+ | '''L:''' O. Popp, Jeden z předních nejen podle abecedy, in: Československá televize, | ||
+ | 17. 10. 1966; J. Císař, Skutečnost snu, in: Divadlo 1966, 6, s. 16; K. | ||
+ | Zajíček, Herecké rozjímání J. A., in: Svobodné slovo, 7. 4. 1973, s. 7; FPH | ||
+ | 1, s. 9n.; B. Štěpánek, J. A., in: Televize 1991, č. 14, s. 26; Odešel pan herec, | ||
+ | in: Svoboda, 18. 8. 1993. | ||
+ | |||
+ | Alice Dubská | ||
− | |||
− | |||
[[Kategorie:C]] | [[Kategorie:C]] | ||
[[Kategorie:83- Divadelní interpret nebo herec]] | [[Kategorie:83- Divadelní interpret nebo herec]] | ||
− | |||
[[Kategorie:1926]] | [[Kategorie:1926]] | ||
+ | [[Kategorie:Dobrovice]] | ||
[[Kategorie:1993]] | [[Kategorie:1993]] | ||
[[Kategorie:Praha]] | [[Kategorie:Praha]] |
Verze z 19. 1. 2016, 13:30
Jiří ADAMÍRA | |
Narození | 2.4.1926 |
---|---|
Místo narození | Dobrovice u Mladé Boleslavi |
Úmrtí | 14.8.1993 |
Místo úmrtí | Praha |
Povolání | 83- Divadelní interpret nebo herec |
Trvalý odkaz | http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=38822 |
ADAMÍRA, Jiří, * 2. 4. 1926 Dobrovice u Mladé Boleslavi, † 14. 8. 1993 Praha, herec
Gymnázium a průmyslovou školu vystudoval v Praze. Hereckou dráhu zahájil 1945 v pražském Divadle mladých pionýrů, poté přijal angažmá ve zlínském Městském divadle (1946–50) a ve Státním divadle v Ostravě (1950–62). Vytvořil desítky výrazných postav, zejména v klasickém repertoáru, např. Shakespearova Hamleta a Richarda III., Tylova Jana Husa. Uplatnil v nich jedinečné fyzické dispozice, na nichž rozvinul velký herecký talent. Po příchodu do Prahy patřil k protagonistům pražského Realistického divadla (1962–90). Ztvárnil psychologicky složité postavy her A. P. Čechova (Astrov v Strýčkovi Váňovi, Trigorin v Rackovi), dramatizovaných románech F. M. Dostojevského (Ivan Karamazov v Brat řích Karamazových, Svidrigajlov v Zločinu a trestu), hrách moderních autorů (Archie v Osbornově Komiku). Stejně úspěšně ztělesnil i žánrově různorodé role české klasiky – Lízala v Maryše bratří Mrštíků a Pelopa ve Vrchlického Námluvách Pelopových. Jako člen činohry pražského Národního divadla (1990 až 1993) zúročil herecké zkušenosti zejména v po stavách Serebjakova (A. P. Čechov, Strýček Váňa), Šamana (J. Topol, Sbohem Sokrate) a Antigona (W. Shakespeare, Zimní pohádka). Pojetím herecké tvorby představoval A. vyhraněný typ intelektuálního herce. K prostředkům jeho nepatetického projevu patřila ironie a sarkasmus. Hlasové dispozice uplatňoval rovněž v rozhlase a v dabingu a jako recitátor v pořadech Lyry Pragensis a Violy. Významné herecké příležitosti mu poskytl fi lm a televize (Pátý jezdec je strach, Oldřich a Božena, Příběh lásky a cti, Božská Ema, Konec starých časů, Modlitba pro Kateřinu Horowitzovou, Španělé v Praze, Byl jednou jeden dům, Putování Jana Ámose, Diplomat, Žena z Koryntu). Ve fi lmu uplatnil svou silnou individualitu i v detektivních žánrech (Jeden z nich je vrah, Svědectví mrtvých očí), herecké mistrovství prokázal ztvárněním vnitřně noblesních postav (např. policejní rada Korejs v seriálu Panoptikum města pražského), které svou hlubokou lidskostí daly detektivním příběhům nový rozměr.
L: O. Popp, Jeden z předních nejen podle abecedy, in: Československá televize, 17. 10. 1966; J. Císař, Skutečnost snu, in: Divadlo 1966, 6, s. 16; K. Zajíček, Herecké rozjímání J. A., in: Svobodné slovo, 7. 4. 1973, s. 7; FPH 1, s. 9n.; B. Štěpánek, J. A., in: Televize 1991, č. 14, s. 26; Odešel pan herec, in: Svoboda, 18. 8. 1993.
Alice Dubská