ALLIPRANDI Giovanni Battista ?1670-14.3.1720: Porovnání verzí

Z Personal
Řádka 129: Řádka 129:
 
stavitelů 1639–1903, in: Fontes historiae artium 4, 1996, s. 25;
 
stavitelů 1639–1903, in: Fontes historiae artium 4, 1996, s. 25;
 
P. Vlček, Ilustrovaná encyklopedie českých zámků, 1999, s. 93n.
 
P. Vlček, Ilustrovaná encyklopedie českých zámků, 1999, s. 93n.
 +
 +
'''Ref:''' [https://biblio.hiu.cas.cz/authorities/4720 Bibliografie dějin Českých zemí]
 +
  
 
Věra Naňková
 
Věra Naňková

Verze z 25. 6. 2018, 22:11

Giovanni Battista ALLIPRANDI
Narození před 1670
Místo narození ? Laino (Itálie)
Úmrtí 14.3.1720
Místo úmrtí Litomyšl
Povolání 74- Architekt
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=39119

ALLIPRANDI, Giovanni Battista, (též ALIBRANTI, ALLEPRANDI, ALABRIANDI, ALLABRANDI), * před 1670 ? Laino (Itálie), † 14. 3. 1720 Litomyšl, stavitel

Pocházel ze severoitalského údolí Intelvi, odkud do Záalpí v 16. a 17. století přicházely celé generace uměleckých řemeslníků. Otec Lorenzo A. byl štukatérem ve Vídni, kde se A. 1685–88 vyučil u stavitele F. Martinelliho. Poprvé je A. v Čechách doložen 1690 jako polír při stavbě jezuitského mariánského kostela na Chlumku u Luže na Chrudimsku. 1696 se stal černínským stavitelem. Od té doby pracoval převážně pro šlechtu, zejména pro rody Pachtů, Přehořovských, Colloredů, Šporků či Trauttmannsdorffů. V jejich službách navštívil 1714–20 několikrát Vídeň. Prostřednictvím šlechty získal A. i církevní zakázky, např. pro piaristy v Benešově a Litomyšli. 1706 byl jmenován pražským pevnostním stavitelem, 1712 až 1713 dohlížel na fortifikační práce v Chebu. 1709 se stal malostranským měšťanem v Praze. Vídeňské pobyty umožnily A. sledovat tamní významné stavební dění a stavitelskou činnost v Rakousku vůbec. Znal díla stavitelů J. B. Fischera z Erlachu st., D. Martinelliho a J. L. Hildebrandta. Jejich tvorba prokazatelně ovlivnila A. vlastní práci (např. v řešení zámeckých a palácových staveb či v dominantním umístění tělesa kostela na hlavní osu klášterního objektu se pro A. sta ly inspirací Fischerovy návrhy obdélných letohrádků s ústředním oválným sálem prostupujícím stavbou; rozvinutí Martinelliho nového způsobu členění palácových fasád a ztvárnění bohatě rámovaných oken učinil z A. jednoho z jeho nejvýznamnějších následovníků; Hildebrandtův vliv se projevil při řešení kostelních fasád tamějších na koso postavených věží). A. seznamoval české prostředí s tvůrčími výsledky vídeňské architektury v osobitém přetlumočení vysoké úrovně. Jeho dílo z let 1696–1720 přineslo zásadní obrat a nové podněty do vývoje českého barokního stavitelství.

Mezi A. nejdůležitější realizace patří zámek v Liblicích, postavený pro Arnošta Josefa Pachtu z Rájova v letech 1699–1706, ideově nejpoplatnější Fischerovi z Erlachu (půdorys, fasáda a zahradní průčelí vychází poměrně věrně z Fischerových plánů dochovaných v Codexu Montenuovo ve vídeňské Albertině a v pozůstalosti D. Martinelliho v Miláně). Stavbu realizoval A. v masivnější a jednodušší podobě, ale poprvé v Čechách prostoupil útvar saly terreny a hlavního sálu ve formě válce zámeckou stavbu a převýšil ji. Dále uplatnil konvexní rizality na fasádách a obdélná křídla v hlubokých konkávních výkrojích. Asi 1698–1708 provedl A. s největší pravděpodobností také velkou přestavbu a úpravu hradčanské rezidence (čp. 57/IV) V. V. Šternberka: čtyřkřídlý obdélný palác, jehož piano nobile je situováno do posledního patra a oválná sala terrena a hlavní sál ve formě válce prostupují a převyšují západní zahradní křídlo a uplatňují se konvexním rizalitem na fasádě. Členění je typicky alliprandiovské: vertikální pásy rustiky, výpravná okna s esovitě prohnutými parapetními poli, podložené klenáky. Válcovou formaci zahradního průjezdu uplatnil na malostranském Přehořovském paláci (čp. 347/III), postaveném patrně v letech 1702–04 jako dispoziční kompromis mezi městským a zahradním palácem, s jednoduchou uliční fasádou a s prostorově pročleněným za hradním průčelím, se samostatnou stavbou zahradní saly terreny, ukončenou atikovým štítem s vázami, upomínající na D. Martinelliho (stájové komplexy v Lednici či Slavkově). U dalších pražských řadových paláců z počátku 18. století se při ztvárnění fasád inspiroval A. vídeňským městským Liechtensteinským palácem (dílo E. Zuccalliho a D. Martinelliho). Autorství A. je nesporné u domu Eberharda z Glauchova (čp. 259/ III), zatímco u Hrzánského (čp. 558/I) a Kaisersteinského (čp. 37/III) paláce archivně s jistotou prokázáno nebylo. Osobitě ztvárněné suprafenestry, okenní zvlněná parapetní pole a také konzolové patro, jež byly uplatněny u všech tří staveb, jsou motivy příznačné pro A. tvorbu.

Z jeho církevních staveb je nejvýznamnější kostel Nejsvětější Trojice při konventu milosrdných bratří v Kuksu, který začal pro Františka Antonína Šporka stavět roku 1707. Situování chrámu na střed kláštera v dominantní poloze svědčí o tom, že A. připravil asi nejen návrh kostela, ale i celé klášterní dispozice. Centralizující chrám na půdorysu osmiúhelníka s bočními obdélnými rameny, obdélným presbytářem a prostorem kruchty a oltářními výklenky v diagonálách je zaklenut plackovou klenbou. Konfigurace pilířů s prostornými výklenky, při kruchtě ještě s balkonky oratoří, svědčí opět o A. vídeňské orientaci, ovšem umístění kostela, jeho okosené patrové průčelí s energickými výkroji v bocích, kontrast plastického detailu a hladké stěny z kamenných kvádrů dokládají A. uměleckou samostatnost. Po 1704 postavil v Kosmonosích areál lorety s ambitem, kde tradiční české uspořádání obohatil na východní straně o oválný kostelík sv. Martina. Dále přestavěl zámecký kostel Nejsvětější Trojice v Opočně (1712). Mezi významnější církevní stavby A. patří i původně piaristický kostel Nalezení sv. Kříže v Litomyšli, který postavil 1713–19 pro Františka Václava Trauttmannsdorff a. Velký, nebývale prosvětlený chrám na tradičním půdorysu latinského kříže, s výraznou plackovou klenbou v křížení, představuje v tehdejším českém prostředí dosud nepoužité uspořádání dvoupodlažního průčelí, kde válcový rizalit je sevřen dvojicí na koso postavených věží.

Pro rozvoj českého barokního stavitelství měla tvorba A. a jeho současníků K. Dientzenhofera a J. B. Santiniho zcela zásadní význam, neboť udávala tón v české architektuře v prvních dvou desetiletích 18. století.

L: O. Schulz, Der Bau der Piaristenkirche in Leitomischel in den Jahren 1714–30, in: Jahrbuch der k. k. Zentralkomission für Erforschung u. Erhaltung der Kunst- u. historischen Denkmale, Neue Fol. 2, 1904, s. 203n.; A. Hajdecki, Die Dynasten-Familien der italienischen Familien der Barocke in Wien, in: Altertums-Verein, Berichte und Mitteilungen 39, 1906, s. 30n.; A. Kubiček, Dvě díla G. B. A., in: Umění 17, 1945, s. 49n.; V. Mixová, Činnost architekta G. B. A. na černínském panství v Kosmonosích. Umění věků, in: Sborník k sedmdesátým narozeninám prof. dra Josefa Cibulky, 1956, s. 160n.; V. Naňková, G. B. A. architetto di Laino in Valle Intelvi, in: Arte lombarda 1966, č. 2, s. 132n.; M. Skřivánek, Materiály k dějinám Litomyšle. Zpráva č. 5, Stavební vývoj piaristických budov v Litomyšli, 1979, 2 sv., OA Svitavy R 169/1; V. Naňková, Die Architektur Böhmens um 1700 und die Tätigkeit des Architekten G. B. A. Wien und das europäische Barock, sv. 7, 25. Internationaler Kongress für Kunstgeschichte CIHA (Comité Internationale d’Histoire del’Art, Wien 4. 10.–9. 10. 1983 (vyšlo 1986), s. 71n.; Praha na úsvitu nových dějin, 1988, s. 338n.; OSN 1, s. 922; DČVU, 2/2, s. 407n.; H. Lorenz, Domenico Martinelli und die österreichische Barockarchitektur, 1991, s. 95n.; I. Ebelová, Zápisná kniha pražských stavitelů 1639–1903, in: Fontes historiae artium 4, 1996, s. 25; P. Vlček, Ilustrovaná encyklopedie českých zámků, 1999, s. 93n.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí


Věra Naňková