AMERLING Karel Slavoj 18.9.1807-2.11.1884: Porovnání verzí

Z Personal
(AMERLING_Karel_Slavomil_18.9.1807-2.11.1884)
 
Řádka 1: Řádka 1:
 
{{Infobox - osoba
 
{{Infobox - osoba
| jméno = Karel Slavomil AMERLING
+
| jméno = Karel Slavoj AMERLING
 
| obrázek = No male portrait.png
 
| obrázek = No male portrait.png
 
| datum narození = 18.9.1807
 
| datum narození = 18.9.1807
Řádka 16: Řádka 16:
  
 
| jiná jména =  
 
| jiná jména =  
}}<br/><br/>Karel Slavomil AMERLING
+
}}
 +
 
 +
'''AMERLING, Karel Slavoj,''' ''* 18. 9. 1807 Klatovy, † 2. 11. 1884 Praha, lékař, pedagog, spisovatel''
 +
 
 +
Pocházel z rodiny majitele zájezdního hostince v Klatovech;
 +
do jedenácti let byl vychováván v Chudenicích u rodičů matky,
 +
rozené Jelínkové. Již za doby studia na klatovském gymnáziu
 +
patřil k premiantům. Zajímal se o francouzštinu, angličtinu
 +
a hebrejštinu. Dvouletá filozofická studia absolvoval
 +
na univerzitě ve Vídni 1826–28, uvažoval o dráze kněze a zajímal
 +
se o přírodní vědy (zejména jej zaujaly botanické přednášky
 +
prof. J. F. Jacquina). Přesto začal 1828 studovat na lékařské
 +
fakultě pražské univerzity. Zakončil ji 1836 doktorátem
 +
medicíny na základě disertace věnované krystalografickým
 +
soustavám. 1834 po prvním rigorózu se stal asistentem
 +
J. S. Presla pro obor speciální přírodovědy. Presl jej ovlivnil
 +
nejen po odborné stránce, ale získal i pro českou vlasteneckou
 +
společnost, publicistiku a popularizaci vědy v češtině.
 +
 
 +
Záhy se u A. projevily organizátorské a encyklopedické sklony.
 +
1837–44 založil a organizoval skupinu vlastenců, tzv.
 +
Stálců, jejíž členové měli vydávat a odebírat české přírodovědné
 +
knihy a šířit je. K jeho záměru se připojilo přes dvě stě
 +
osob, mj. F. Palacký, P. J. Šafařík, J. K. Tyl a mnoho nemajetných
 +
studentů. Tento podnik se důvěřivému A. nezdařil.
 +
1837 se A. ujal rovněž českých přednášek o lučbě (chemii),
 +
mechanice, fyzice a přírodopisu, které uveřejnil později v časopisu
 +
Promyslný posel. Přednášky pořádala pro řemeslníky
 +
Jednota pro povzbuzení průmyslu v Čechách v nedělní škole u sv. Havla a později v Klementinu. A. toužil po dráze vysokoškolského
 +
profesora, ale 1838 se stal tajemníkem a správcem
 +
sbírek přírodovědce a zakladatele Národního muzea hraběte
 +
Kašpara Šternberka a od 1840 působil jako praktický
 +
lékař.
 +
 
 +
A. činnost lze rozdělit do čtyř hlavních oblastí: pedagogické,
 +
přírodovědné, filozofické a lékařské. Na konci 30. let 19. století
 +
začal uskutečňovat svůj velkorysý plán na vybudování
 +
českého vzdělávacího ústavu Budeč – pansofického učiliště
 +
podle Komenského vzoru. Název zvolil podle Budče u Zákolan
 +
(kde se podle tradice nalézala na počátku 10. století první
 +
škola v Čechách, kterou navštěvoval i sv. Václav). Ústav chtěl
 +
spojit všeobecné vzdělání s odborným, včetně technického
 +
a lékařského. Vybudování Budče podpořila i některá vlivná
 +
šlechta (např. hrabě L. Thun). 1841 zakoupil A. pozemek
 +
v Praze na rohu ulic Žitné a V Tůních; 1842 byl položen základní
 +
kámen a začala se stavět třípodlažní budova s učebnami,
 +
laboratořemi, dílnami a dřevěnou věží s meteorologickou
 +
stanicí a hvězdárnou. Jedno patro zabírala nemocnice, v níž
 +
se léčilo přírodními metodami, tj. především zábaly a dietou.
 +
K výuce sloužila i zahrada. Ústav zahájil činnost v nedostavěné
 +
budově, A. sem přenesl přednášky pro řemeslníky. Vlastenecká
 +
a panslovanská orientace Budče, která chtěla česky
 +
vychovávat učitele, vzdělávat řemeslníky a poskytovat vyšší
 +
vzdělání i českým paním a dívkám, pro jejichž vzdělání měl
 +
A. velké porozumění (pomáhala mu B. Rajská), vadila vládním
 +
místům. Kvůli rozličným sporům a dluhům tento projekt
 +
předbíhající dobu o mnoho desetiletí ve 2. polovině roku
 +
1847 zkrachoval. Zadluženou budovu převzal hlavní věřitel
 +
hrabě L. Thun a dal ji přeměnit na činžovní dům. A. vzdělavatelské
 +
a vědecké plány podporovala manželka Františka
 +
Svatava A., roz. Michalovicová (1812–1887), která v Budči
 +
vedla výuku žen. 1844 získal A. na jeden semestr povolení
 +
mimořádných přednášek pro ženy i na lékařské fakultě
 +
z praktické chemie, fyziky, dietetiky, zdravotnictví a výchovy
 +
dětí. V červenci 1848 byl vyšetřován a tři týdny vězněn pro
 +
podezření z organizace tajného spiknutí. Byl zproštěn obžaloby,
 +
přesto však pozbyl důvěru svých šlechtických podporovatelů.
 +
1848–68 působil jako ředitel první vzorné české
 +
hlavní školy v Panské ulici, při níž později vznikl učitelský
 +
ústav nazývaný rovněž Budeč. Snažil se pokračovat ve svých
 +
idejích a vydával pedagogický časopis Posel z Budče (1848 až
 +
1851). Vychoval na 1 200 učitelů, jen málo z nich ho ale
 +
následovalo.
 +
 
 +
1870 se soukromý charitativní Spolek paní sv. Anny, v němž
 +
byla A. manželka jednatelkou, rozhodl zřídit pod jeho vedením
 +
Ernestinum, ústav pro péči o slabomyslné děti a jejich
 +
výchovu, první svého druhu v Evropě (1871–1884). Ústav
 +
sídlil nejprve na Novém Městě v Kateřinské ulici, od 1872
 +
pak ve Šternberském paláci na Hradčanech. A. se snažil uplatňovat
 +
zásady názorného vyučování a vhodným léčebným,
 +
výchovným a pracovním režimem umožnit chovancům po
 +
čtrnáctém roce věku zapojit se do jednoduché pracovní činnosti.
 +
 
 +
Na sklonku 50. let A. zaujala tzv. přírodní ekonomie (fyziokracie),
 +
přispívající prohlubováním znalostí přírodních věd
 +
k rozkvětu národního hospodářství. Fyziokratické ideály
 +
propagoval 1862 na sjezdu německých přírodozpytců a lékařů
 +
v Karlových Varech. V Praze založil 1869 Fyziokratickou
 +
společnost. Chtěl vybudovat Fyziokrateum, kde by se soustředila
 +
činnost společnosti, její sbírky a knihovny.
 +
 
 +
Přírodovědecké práce A. měly různorodý charakter a byly
 +
ovlivněny filozofickými díly L. Okena. Zprvu se pokoušel
 +
zpracovat některá významnější témata, a to přístupem, jejž lze
 +
chápat jako socioantropologický, jak ukazuje jeho stať Člověk,
 +
veliká pohádka (1840), nebo knihy Přírodněna česká či Zvířena
 +
česká. Později byla významná A. pozorování přírody, kde si
 +
všímal zejména vztahů mezi organismy a prostředím, a předjímal
 +
v nich postupy pozdější ekologie. Závěry publikoval
 +
německy od 50. let v časopisu Lotos a shrnul je do sborníku
 +
Gesammelte Aufsätze.
 +
 
 +
V antropologii zastával A. humanistické stanovisko, trval na
 +
tom, že lidstvo představuje jediný druh a odmítal vědce upírající
 +
lidskou hodnotu různým rasám. Zároveň patřil k průkopníkům
 +
genetického a typologického výzkumu člověka.
 +
Jako následovník jednoho z proudů naturfilozofie oceňoval
 +
kvantitativní metodiku ve výzkumu přírodních jevů, omezoval
 +
ji na aposteriorní interpretace, což vedlo k posílení spekulativního
 +
momentu v jeho díle.
 +
 
 +
Jako filozof navazoval na J. A. Komenského a L. Okena, F. W.
 +
J. Schellinga, G. W. F. Hegela a J. F. Herbarta. Postupem
 +
doby stále více do jeho díla vstupovala teologická problematika:
 +
od jednotlivých osob Nejsvětější Trojice se odvíjely A.
 +
úvahy o vesmíru a metodách jeho poznání. Svědčí o tom
 +
A. poslední velké filozofické dílo Der Gott des Christenthums
 +
(1880) vydané pod pseudonymem Justus Rei.
 +
 
 +
Neobyčejně bohatá publikační činnost vypovídá o šíři A. zájmů,
 +
ale mnoho příspěvků zůstalo jen v rukopise. Ani renesanční
 +
rozpětí zájmů a fanatické zanícení neumožnily A. věnovat
 +
se na příslušné úrovni všem oborům, které ho zaujaly.
 +
Vytvářel vlastní terminologii, neologismy, kterými chtěl nahradit
 +
cizojazyčné pojmy (postupoval radikálněji než např.
 +
J. S. Presl), jimž prostý čtenář a posluchač nemohl rozumět.
 +
Odpor společnosti vůči A. jazykovému novotářství přispíval
 +
od 50. let k jeho rozchodu s většinou českých vědců. Racionální
 +
a originální myšlenky a postřehy smísil A. s mlhavými
 +
pseudovědeckými teoriemi, nepochopitelnými už současníkům,
 +
natož dnešním čtenářům.
 +
 
 +
Od 1838 byl členem KČSN, od 1868 Leopoldo-Karolinské
 +
přírodovědecké akademie v Drážďanech, čestným členem
 +
Spolku lékařů českých. V literatuře používal pseudonym
 +
Strnad Klatovský.
 +
 
 +
A. byl, stejně jako jeho manželka, pochován podle svého
 +
přání na Budči (obec Zákolany u Kladna). Pamětní desku má na rodném domě v Klatovech a na budově první české hlavní
 +
školy v Panské ulici v Praze.
 +
 
 +
'''D:''' bibliografie in: E. Hoffmannová, K. S. A., 1982, a SČF, s. 14; nejdůležitější
 +
monografie: Květomluva, 1833; Synopsis crystallographiae, 1836 (disertace);
 +
Knížka o hmyzech, 1836; Lučba čili chemie řemeslní, 1840; Lučba
 +
čili chemie řemeslná zkusná; Lučební základní hospodářství a řemeslnictví,
 +
I. Lučba minerální, 1851; dtto II. Lučba organická, 1854 (nedokončeno);
 +
Příruční knížka pro sběratele přírodnin, 1849; Jedovaté rostliny v Čechách,
 +
na Moravě, v Slezsku a na Slovensku, 1851; Přírodněna česká, 1851; Orbis
 +
pictus čili Svět v obrazích, 1852; Fauna čili zvířena česká, 1852; Gesammelte
 +
Aufsätze aus dem Gebiete der Naturökonomie und Physiokratie, 1868;
 +
Die Orientierungslehre (Diasophia), 1874; Essentielní či podstatné vychování
 +
člověka, 1875; Der Gott des Christenthums als Gegenstand streng
 +
wissenschaftlicher Forschung, 1880; Die Idiotenanstalt des Sct. Anna
 +
Frauen-Vereines in Prag, 1883.
 +
 
 +
'''L:''' ČLČ 23, 1884, s. 729n. 774n., 123, 1984, s. 1384n., 126, 1987, s. 1421;
 +
OSN 2, s. 151n.; Osvěta 15, 1885, s. 385n.; J. V. Jahn, K. S. A., 1893;
 +
O. Matoušek, Lékaři a přírodovědci doby Purkyňovy, 1934, s. 56n.; M. Novotný
 +
ed., Pedagogické dědictví K. S. A. Výbor z korespondence, 1960;
 +
V. Spěváček, K. S. A., 1962; J. Majer, A. Societas physiocratica, in: Zprávy
 +
Komise pro dějiny přírodních, lékařských a technických věd 24–25, 1966,
 +
s. 98n., 26, s. 4n.; E. Hoff mannová, K. S. A., 1982; passim; LČL 1, s. 59n.;
 +
SČF, s. 13n.; Z. Koleška, Společnost pro fysiokracii v Čechách a činnost její
 +
entomologické sekce, in: DVT 32, 1999, s. 81n.; J. Ludvová, Česká hudební
 +
teorie 1750–1850, in: Studie ČSAV 23, 1985, passim.
 +
 
 +
Ludmila Hlaváčková, Jan Janko
  
== Literatura ==
 
roč.6., č.1., 1907, s. 1-2; DČŽ I, 248; SČF, 13; DEV, 385; MSB I, 9; DLČ 2, 580; KSN I, 168-9; BLKO I, 30; ETK I, /2. vyd./, 20; DČD II, 232, 270, 375; LČL I, 59; ETK I, 1. vyd. 25; ÖBL I, 18; MBSČSL, 6; OSN II, 151; MSN I, 143; MČE I, 136; RSN I, 179; BS/PFL I, 75; SČSS PMS, 11; SDLČ 247 ad; PSN I, 62; Čas pro prům. chem 2/1902; Botanici 54; CRMSN, 6-7; ZP 1884/I, č. 45, s. 542; Časopis pro průmysl chemický 2,7,56,92,129,159,204,241,279313353,377,415/1892; dějin okresu Kladenského. Kladno 1967, s. 231; Koleška, 15, 4; Kalendárium  ZČ 97, 57; Janko 541; Putna, 160;
 
 
[[Kategorie:A]]
 
[[Kategorie:A]]
 
[[Kategorie:63- Spisovatel]]
 
[[Kategorie:63- Spisovatel]]
Řádka 29: Řádka 194:
 
[[Kategorie:63- Spisovatel]]
 
[[Kategorie:63- Spisovatel]]
 
[[Kategorie:68- Redaktor nebo žurnalista]]
 
[[Kategorie:68- Redaktor nebo žurnalista]]
 
 
[[Kategorie:1807]]
 
[[Kategorie:1807]]
 
[[Kategorie:Klatovy]]
 
[[Kategorie:Klatovy]]
 
[[Kategorie:1884]]
 
[[Kategorie:1884]]
 
[[Kategorie:Praha]]
 
[[Kategorie:Praha]]

Verze z 4. 2. 2016, 12:09

Karel Slavoj AMERLING
Narození 18.9.1807
Místo narození Klatovy
Úmrtí 2.11.1884
Místo úmrtí Praha
Povolání

63- Spisovatel 56- Filozof 15- Lékaři 61- Pedagog 62- Osvětový nebo veřejný činitel 18- Představitel přírodních věd 63- Spisovatel

68- Redaktor nebo žurnalista
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=39261

AMERLING, Karel Slavoj, * 18. 9. 1807 Klatovy, † 2. 11. 1884 Praha, lékař, pedagog, spisovatel

Pocházel z rodiny majitele zájezdního hostince v Klatovech; do jedenácti let byl vychováván v Chudenicích u rodičů matky, rozené Jelínkové. Již za doby studia na klatovském gymnáziu patřil k premiantům. Zajímal se o francouzštinu, angličtinu a hebrejštinu. Dvouletá filozofická studia absolvoval na univerzitě ve Vídni 1826–28, uvažoval o dráze kněze a zajímal se o přírodní vědy (zejména jej zaujaly botanické přednášky prof. J. F. Jacquina). Přesto začal 1828 studovat na lékařské fakultě pražské univerzity. Zakončil ji 1836 doktorátem medicíny na základě disertace věnované krystalografickým soustavám. 1834 po prvním rigorózu se stal asistentem J. S. Presla pro obor speciální přírodovědy. Presl jej ovlivnil nejen po odborné stránce, ale získal i pro českou vlasteneckou společnost, publicistiku a popularizaci vědy v češtině.

Záhy se u A. projevily organizátorské a encyklopedické sklony. 1837–44 založil a organizoval skupinu vlastenců, tzv. Stálců, jejíž členové měli vydávat a odebírat české přírodovědné knihy a šířit je. K jeho záměru se připojilo přes dvě stě osob, mj. F. Palacký, P. J. Šafařík, J. K. Tyl a mnoho nemajetných studentů. Tento podnik se důvěřivému A. nezdařil. 1837 se A. ujal rovněž českých přednášek o lučbě (chemii), mechanice, fyzice a přírodopisu, které uveřejnil později v časopisu Promyslný posel. Přednášky pořádala pro řemeslníky Jednota pro povzbuzení průmyslu v Čechách v nedělní škole u sv. Havla a později v Klementinu. A. toužil po dráze vysokoškolského profesora, ale 1838 se stal tajemníkem a správcem sbírek přírodovědce a zakladatele Národního muzea hraběte Kašpara Šternberka a od 1840 působil jako praktický lékař.

A. činnost lze rozdělit do čtyř hlavních oblastí: pedagogické, přírodovědné, filozofické a lékařské. Na konci 30. let 19. století začal uskutečňovat svůj velkorysý plán na vybudování českého vzdělávacího ústavu Budeč – pansofického učiliště podle Komenského vzoru. Název zvolil podle Budče u Zákolan (kde se podle tradice nalézala na počátku 10. století první škola v Čechách, kterou navštěvoval i sv. Václav). Ústav chtěl spojit všeobecné vzdělání s odborným, včetně technického a lékařského. Vybudování Budče podpořila i některá vlivná šlechta (např. hrabě L. Thun). 1841 zakoupil A. pozemek v Praze na rohu ulic Žitné a V Tůních; 1842 byl položen základní kámen a začala se stavět třípodlažní budova s učebnami, laboratořemi, dílnami a dřevěnou věží s meteorologickou stanicí a hvězdárnou. Jedno patro zabírala nemocnice, v níž se léčilo přírodními metodami, tj. především zábaly a dietou. K výuce sloužila i zahrada. Ústav zahájil činnost v nedostavěné budově, A. sem přenesl přednášky pro řemeslníky. Vlastenecká a panslovanská orientace Budče, která chtěla česky vychovávat učitele, vzdělávat řemeslníky a poskytovat vyšší vzdělání i českým paním a dívkám, pro jejichž vzdělání měl A. velké porozumění (pomáhala mu B. Rajská), vadila vládním místům. Kvůli rozličným sporům a dluhům tento projekt předbíhající dobu o mnoho desetiletí ve 2. polovině roku 1847 zkrachoval. Zadluženou budovu převzal hlavní věřitel hrabě L. Thun a dal ji přeměnit na činžovní dům. A. vzdělavatelské a vědecké plány podporovala manželka Františka Svatava A., roz. Michalovicová (1812–1887), která v Budči vedla výuku žen. 1844 získal A. na jeden semestr povolení mimořádných přednášek pro ženy i na lékařské fakultě z praktické chemie, fyziky, dietetiky, zdravotnictví a výchovy dětí. V červenci 1848 byl vyšetřován a tři týdny vězněn pro podezření z organizace tajného spiknutí. Byl zproštěn obžaloby, přesto však pozbyl důvěru svých šlechtických podporovatelů. 1848–68 působil jako ředitel první vzorné české hlavní školy v Panské ulici, při níž později vznikl učitelský ústav nazývaný rovněž Budeč. Snažil se pokračovat ve svých idejích a vydával pedagogický časopis Posel z Budče (1848 až 1851). Vychoval na 1 200 učitelů, jen málo z nich ho ale následovalo.

1870 se soukromý charitativní Spolek paní sv. Anny, v němž byla A. manželka jednatelkou, rozhodl zřídit pod jeho vedením Ernestinum, ústav pro péči o slabomyslné děti a jejich výchovu, první svého druhu v Evropě (1871–1884). Ústav sídlil nejprve na Novém Městě v Kateřinské ulici, od 1872 pak ve Šternberském paláci na Hradčanech. A. se snažil uplatňovat zásady názorného vyučování a vhodným léčebným, výchovným a pracovním režimem umožnit chovancům po čtrnáctém roce věku zapojit se do jednoduché pracovní činnosti.

Na sklonku 50. let A. zaujala tzv. přírodní ekonomie (fyziokracie), přispívající prohlubováním znalostí přírodních věd k rozkvětu národního hospodářství. Fyziokratické ideály propagoval 1862 na sjezdu německých přírodozpytců a lékařů v Karlových Varech. V Praze založil 1869 Fyziokratickou společnost. Chtěl vybudovat Fyziokrateum, kde by se soustředila činnost společnosti, její sbírky a knihovny.

Přírodovědecké práce A. měly různorodý charakter a byly ovlivněny filozofickými díly L. Okena. Zprvu se pokoušel zpracovat některá významnější témata, a to přístupem, jejž lze chápat jako socioantropologický, jak ukazuje jeho stať Člověk, veliká pohádka (1840), nebo knihy Přírodněna česká či Zvířena česká. Později byla významná A. pozorování přírody, kde si všímal zejména vztahů mezi organismy a prostředím, a předjímal v nich postupy pozdější ekologie. Závěry publikoval německy od 50. let v časopisu Lotos a shrnul je do sborníku Gesammelte Aufsätze.

V antropologii zastával A. humanistické stanovisko, trval na tom, že lidstvo představuje jediný druh a odmítal vědce upírající lidskou hodnotu různým rasám. Zároveň patřil k průkopníkům genetického a typologického výzkumu člověka. Jako následovník jednoho z proudů naturfilozofie oceňoval kvantitativní metodiku ve výzkumu přírodních jevů, omezoval ji na aposteriorní interpretace, což vedlo k posílení spekulativního momentu v jeho díle.

Jako filozof navazoval na J. A. Komenského a L. Okena, F. W. J. Schellinga, G. W. F. Hegela a J. F. Herbarta. Postupem doby stále více do jeho díla vstupovala teologická problematika: od jednotlivých osob Nejsvětější Trojice se odvíjely A. úvahy o vesmíru a metodách jeho poznání. Svědčí o tom A. poslední velké filozofické dílo Der Gott des Christenthums (1880) vydané pod pseudonymem Justus Rei.

Neobyčejně bohatá publikační činnost vypovídá o šíři A. zájmů, ale mnoho příspěvků zůstalo jen v rukopise. Ani renesanční rozpětí zájmů a fanatické zanícení neumožnily A. věnovat se na příslušné úrovni všem oborům, které ho zaujaly. Vytvářel vlastní terminologii, neologismy, kterými chtěl nahradit cizojazyčné pojmy (postupoval radikálněji než např. J. S. Presl), jimž prostý čtenář a posluchač nemohl rozumět. Odpor společnosti vůči A. jazykovému novotářství přispíval od 50. let k jeho rozchodu s většinou českých vědců. Racionální a originální myšlenky a postřehy smísil A. s mlhavými pseudovědeckými teoriemi, nepochopitelnými už současníkům, natož dnešním čtenářům.

Od 1838 byl členem KČSN, od 1868 Leopoldo-Karolinské přírodovědecké akademie v Drážďanech, čestným členem Spolku lékařů českých. V literatuře používal pseudonym Strnad Klatovský.

A. byl, stejně jako jeho manželka, pochován podle svého přání na Budči (obec Zákolany u Kladna). Pamětní desku má na rodném domě v Klatovech a na budově první české hlavní školy v Panské ulici v Praze.

D: bibliografie in: E. Hoffmannová, K. S. A., 1982, a SČF, s. 14; nejdůležitější monografie: Květomluva, 1833; Synopsis crystallographiae, 1836 (disertace); Knížka o hmyzech, 1836; Lučba čili chemie řemeslní, 1840; Lučba čili chemie řemeslná zkusná; Lučební základní hospodářství a řemeslnictví, I. Lučba minerální, 1851; dtto II. Lučba organická, 1854 (nedokončeno); Příruční knížka pro sběratele přírodnin, 1849; Jedovaté rostliny v Čechách, na Moravě, v Slezsku a na Slovensku, 1851; Přírodněna česká, 1851; Orbis pictus čili Svět v obrazích, 1852; Fauna čili zvířena česká, 1852; Gesammelte Aufsätze aus dem Gebiete der Naturökonomie und Physiokratie, 1868; Die Orientierungslehre (Diasophia), 1874; Essentielní či podstatné vychování člověka, 1875; Der Gott des Christenthums als Gegenstand streng wissenschaftlicher Forschung, 1880; Die Idiotenanstalt des Sct. Anna Frauen-Vereines in Prag, 1883.

L: ČLČ 23, 1884, s. 729n. 774n., 123, 1984, s. 1384n., 126, 1987, s. 1421; OSN 2, s. 151n.; Osvěta 15, 1885, s. 385n.; J. V. Jahn, K. S. A., 1893; O. Matoušek, Lékaři a přírodovědci doby Purkyňovy, 1934, s. 56n.; M. Novotný ed., Pedagogické dědictví K. S. A. Výbor z korespondence, 1960; V. Spěváček, K. S. A., 1962; J. Majer, A. Societas physiocratica, in: Zprávy Komise pro dějiny přírodních, lékařských a technických věd 24–25, 1966, s. 98n., 26, s. 4n.; E. Hoff mannová, K. S. A., 1982; passim; LČL 1, s. 59n.; SČF, s. 13n.; Z. Koleška, Společnost pro fysiokracii v Čechách a činnost její entomologické sekce, in: DVT 32, 1999, s. 81n.; J. Ludvová, Česká hudební teorie 1750–1850, in: Studie ČSAV 23, 1985, passim.

Ludmila Hlaváčková, Jan Janko