ARBES Jakub 12.6.1840-8.4.1914: Porovnání verzí

Verze z 1. 7. 2018, 22:51

Jakub ARBES
Narození	12.6.1840
Místo narození	Praha
Úmrtí	8.4.1914
Místo úmrtí	Praha
Povolání	63- Spisovatel 68- Redaktor nebo žurnalista 82- Dramaturg, režisér nebo choreograf
Trvalý odkaz	http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=39510

ARBES, Jakub, * 12. 6. 1840 Praha, † 8. 4. 1914 Praha, spisovatel, novinář

Syn ševcovského mistra na Smíchově, kde strávil i většinu svého života. Vystudoval reálku, od 1859 pokračoval na pražské polytechnice, kterou nedokončil, protože se hodlal zcela věnovat žurnalistice a literatuře. Od 1860 se pokoušel o lokální noviny, ale Smíchovský rarášek i Smíchovan zůstaly jen v rukopisné podobě. 1865 začal přispívat do týdeníku Čech a krátce poté do deníku Hlas. Na výzvu přátel uvažoval o odjezdu do Ameriky, kde se chtěl angažovat v krajanském tisku. Cestu však odkládal na dobu po dokončení napínavého beletristického útvaru ve stylu E. A. Poea, který by uplatnil také v Americe. Mezitím získal místo redaktora časopisu Vesna kutnohorská (1867–68) a práci v mladočeském deníku Národní listy (1868–77), který reprezentoval české opoziční hnutí proti vídeňskému centralismu. A., uváděný jako odpovědný redaktor, byl často vyšetřován a souzen a od září 1873 do října 1874 dokonce vězněn v České Lípě. Účast tisku na dobovém politickém hnutí dokumentoval v tzv. knize pouhých fakt, sestavené z novinových výstřižků (Pláč koruny české neboli Persekuce lidu českého v letech 1868–1873, Praha 1894). Po návratu z vězení psal do méně významných rubrik Národních listů a věnoval se tvorbě romanet. Zlom v jeho životě nastal po výpovědi z Národních listů na Štědrý den 1877. Jako první požádal o podporu Spolek českých žurnalistů, jehož ustavení sám inicioval. Když existenčně nezakotvil ani v německém listu Politik, ani jako dramaturg Prozatímního divadla, odhodlal se jako tzv. kandidát existence zajišťovat rodinu jenom literární prací.

A. vedený humoristicko-satirický časopis Šotek (1880–83), jeden z nejlepších svého druhu u nás, byl často konfiskován a zanikl pro nedostatek finančních prostředků. K žurnalistice se A. vrátil na sklonku 19. století (Hlas předměstí, České noviny, Smíchovské listy). V 80. letech stál v čele bohémské společnosti umělců Mahabharáta, která se scházela v pivovaře U sv. Tomáše. Její názorový nonkonformismus připravoval nástup generace let devadesátých. Patřili k ní J. Karásek ze Lvovic a J. S. Machar, A. osobní přátelé. Jako spisovatel hodlal A. přispět k rozvoji původního českého románu, avšak spojení novely s tajemnem a dokumentárním vykreslením továrního nebo intelektuálního prostředí nebylo ani čtenářsky vděčné, ani umělecky objevné (Mesiáš, 1883, Anděl míru, 1890, Štrajchpudlíci, 1883). Jisté uplatnění našlo jen v agitační četbě dělnické (Agitátor). Úspěšnější byly A. kulturněhistorické črty zaměřené k psychologii tvůrčích osobností (Český Paganini, 1884, Il divino Boemo, 1887, Nesmrtelní pijáci, 1906, Záhadné povahy, 1909, Z duševní dílny básníků, 1915). A. přispěl k vysvětlení odkazu K. H. Máchy (jako první dešifroval jeho deníky); obhajoval K. Sabinu. Výrazně se zapsal i do historie českého divadla jako překladatel, kritik a autor řady portrétů divadelních osobností (Z galerie českého herectva, 2 svazky, 1911–14). Jako literární kritik podporoval v živé literatuře tendence, jimiž pokolení Nerudovo a Sládkovo předznamenalo modernu z konce 19. století.

Hlavním A. přínosem české literatuře zůstala romaneta, knižně vydávaná od konce 70. let. V originálním útvaru středního rozměru, podávaném dvojím vypravěčem, se osudy mladých, pronikavě uvažujících jedinců vržených do světa revolucí, válek, bídy a politické perzekuce splétaly jako v novele s tajemstvím. Rozuzlení děje objasnilo záhadné momenty v příběhu hrdiny, ale jemu nepřineslo štěstí, nýbrž jen mysl vyčerpanou nabytým poznáním, což připomínal smutný epilog. Tím se romaneto odlišilo od tzv. detektivních povídek E. A. Poea. Bylo také delší, zaplňovaly ho expresivní výjevy z pražských ulic, chrámů a chudých obydlí, které se konfrontovaly s odlišným prostředím (Vídeň, Šumava, Halič, bojiště z roku 1866 aj.). Nejlepší romaneta (Svatý Xaverius, Sivooký démon, Ukřižovaná, Zázračná Madona, Newtonův mozek) předjímala pražský román a obstála vedle něj.

D: bibliografie in: LČL 1, s. 73n.; Obzor literární a umělecký 1901–02.

L: J. Dressler, J. A., život a dílo, 1910; K. Krejčí, J. A., 1946; týž, Kapitoly o J. A., 1955; J. Janáčková, Arbesovo romaneto, 1975; táž, J. A. novinář, 1987; LČL 1, s. 73n.

P: LA PNP Praha.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Vlastislav Lacina, redakce