ARCIMBOLDO Giuseppe ?1527-11.7.1593

Z Personal
Giuseppe ARCIMBOLDO
Narození asi 1527
Místo narození Milán (Itálie)
Úmrtí 11.7.1593
Místo úmrtí Milán (Itálie)
Povolání 76- Malíř, iluminátor, ilustrátor nebo grafik
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=39518

ARCIMBOLDO, Giuseppe (též ARCIMBOLDI), * asi 1527 Milán (Itálie), † 11. 7. 1593 Milán (Itálie), malíř

Pocházel ze staré šlechtické rodiny; vyučil se asi u svého otce Biagia, málo významného milánského malíře. Více zkušeností získal při výzdobě oken milánského dómu, kde je poprvé zmíněn 1549, ale nepochybně tam pracoval ještě 1558. Zároveň se živil jako freskař (od 1556 v příčné lodi dómu v Monze), návrhář textilií (nástěnný koberec pro dóm v Como, 1558), malíř erbů a především portrétů a příležitostných dekorací, jejichž úspěchu patrně vděčil za své povolání na dvůr Ferdinanda I. do Vídně roku 1562. Výrazněji se však uplatnil až za Maxmiliána II., jako organizátor slavnostních průvodů a tvůrce divadelních scén a portrétů, které prováděl ve specifické alegorické formě, třeba jako sestavu drobně podaných zvířat, květů nebo různých předmětů. Tak např. alegorii Vody, zobrazující ženu, sestavil z ryb a mořských živočichů. Neméně komplikovaně zobrazil mužskou hlavu, která je po otočení vlastně pečínkou. Přestože A. neovládal zvlášť brilantně malířskou techniku ani kompozici, silná fantaskní složka díla upoutávala zájem nejen v době svého vzniku, ale i mnohem později, především v období surrealismu. Sběratele a znalce přitahoval hledáním alegorického nebo přímo magického významu, zašifrovaného do obrazů. 1569 předával A. ve Vídni císaři Maxmiliánovi II. oba své známé cykly, Čtyři roční doby a Čtyři živly, které doprovodil výkladovými básněmi Giovanni Battista Fonte. Podle těchto textů lze alespoň částečně rozluštit komplikovaný systém vztahů mezi mikrokosmem a makrokosmem, filozofií vlády a apoteózou habsburského rodu, který se A. malbou pokusil skrytě symbolicky vyjádřit. Jeho tvorba jednoznačně spadala do období manýrismu. Do tohoto spíše intelektuálního okruhu patřil také A. vynález tajného písma, tzv. cembala barev. V Praze byl A. pobyt bezpečně doložen 1570 při velkolepé turnajové masopustní slavnosti, pro kterou navrhoval alegorické a mytologické kostýmy. Některé z nich lze ztotožnit se sbírkou, kterou vytvořil jako Soubor kresebných návrhů masek. Za vlády Rudolfa II. sice A. nadále zůstal dvorním portrétistou, 1587 mu přesto byl povolen návrat do Milána, kde měl mj. úkol shromažďovat vzácné umělecké předměty do císařových sbírek.

D: cyklus olejomaleb Čtyři roční doby, 1563, zachovány Léto, Zima ve vídeňském Uměleckohistorickém muzeu, stejně jako část cyklu Čtyři živly (Oheň, Voda), 1566; Knihovník, asi 1566, Skokloster u Uppsaly; Portrét Johanna Ulricha Zasia (?), olejomalba, 1566, zámek Gripsholm; Pečínka (reverzibilní hlava s pečínkami), olejomalba, kolem 1570, Stockholm, soukromá sbírka; Autoportrét, kresba perem, kolem 1570, Národní galerie v Praze; Čtyři roční doby (Jaro, Léto, Podzim, Zima), olejomalby, 1573, Paříž, Louvre; Rudolf II. jako český král a jako římský císař, 1575, kresba, Národní muzeum v Praze; Soubor kresebných návrhů masek a různých personifikací, 1585, Uffizzi, Florencie; Cyklus kreseb o výrobě hedvábí, 1586–87, Museum of Fine Art, Boston; Zahradník, olejomalba, cca 1590, Cremona, Museo civico; Vertumnus (portrét Rudolfa II.), kolem 1591, zámek Skokloster u Uppsaly; Flora, olejomalba, 1591, Paříž, soukromá sbírka.

L: B. Geiger, I pitturi ghiribizzosi di G. A., Florencie 1954; C. F. Legrand, F. Sluys, A. et les arcimboldesques, Aalter 1955; S. Alfons, G. A., Malmö 1957; P. Preiss, G. A., 1967; Th . DaCosta Kaufmann, Variations on the Imperial Theme in the Age of Maximilian II. and Rudolf II., New York, Londýn 1976; R. Barthes, A., Parma, Janov 1978; F. Porzio, L’Universo illusorio di A., Milán 1979; A. Beyer, G. A. Figurinen, Kostüme und Entwürfe für höfische Feste, Frankfurt nad Mohanem 1983; Th. DaCosta Kaufmann, The School of Prague. Painting at the Court of Rudolf II., Chicago, Londýn 1988; W. Kriegeskorte, G. A. 1527–1593, 1996.

Pavel Vlček