Verze z 21. 9. 2019, 18:41, kterou vytvořil Holoubková (diskuse | příspěvky)

(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

AUERSPERG Adolf Wilhelm Daniel 21.7.1821-5.1.1885

Z Personal
Adolf Wilhelm Daniel AUERSPERG
Narození 21.7.1821
Místo narození Vlašim
Úmrtí 5.1.1885
Místo úmrtí zámek Goldegg bei St. Pölten (Rakousko)
Povolání 41- Prezident nebo člen panov./šlechtického rodu
Citace Biografický slovník českých zemí 1, Praha 2004, str. 134-135

AUERSPERG, Adolf Wilhelm Daniel, * 21. 7. 1821 Vlašim, † 5. 1. 1885 zámek Goldegg bei St. Pölten (Rakousko), státník, politik

Bratr politika Karla A. (1814–1890). Po nedokončeném studiu práv vstoupil 1843 do rakouského vojska, do dragounského pluku prince Evžena, kde byl 1857 povýšen na majora. 1848 se zúčastnil obléhání Vídně a na přelomu 1848/49 zimního válečného tažení do Uher. 1859 táhl s rakouským vojskem do Lombardie, poté odešel z armády. Jeho první manželkou byla baronka Aloisie Mladotová ze Solopisk († 1849), 1857 se podruhé oženil s hraběnkou Johannou Festeticsovou de Tolna († 1884).

Již 1860 byl německými ústavověrnými velkostatkáři zvolen do českého zemského sněmu, kterému 1867–70 předsedal jako nejvyšší zemský maršálek Království českého. Stavěl se proti vládě hraběte A. Potockého, za vlády hraběte S. K. Hohenwarta stál v otevřené opozici. 1869 byl povolán jako dědičný člen do panské sněmovny vídeňské říšské rady. Již na podzim 1868 jej říšský kancléř hrabě F. F. Beust navrhl na místo ministerského předsedy, avšak ministři, kteří preferovali hraběte E. Taaffeho, ho odmítli. 1870 jej do čela vlády navrhla většina liberálních ministrů, ale kvůli nesouhlasu s personálními změnami, které chtěl A. provést, nebyl opět přijat. Na Beustovu přímluvu byl jako místodržitel vyslán do Salcburku, kde setrval do 25. 11. 1871; tehdy jej císař jmenoval předsedou ministerské rady, kterým zůstal až do 1879. Do čela vlády nastoupil v okamžiku, kdy vznikla Německá říše a zmizely vyhlídky, že by se monarchie změnila ve federalistické soustátí. Liberálům vnutil program, na němž se sice dohodl s císařem, který však rakouskoněmecké liberály zcela neuspokojil. Prosazoval centralistickou ústavu a církevněprávní a politické reformy, aniž by jimi řešil otázky státní organizace. Důsledkem zrušení a opětovného znovuzvolení zemských sněmů s federalistickou většinou bylo, že liberálové dosáhli většiny v plénu zemských sněmů a říšské rady. Podporován liberálními ministry zreformoval volební zákon (1872) a 1873 se na jeho základě konstituovala poprvé přímo volená říšská rada. Reforma volebního práva rozšířila počet voličů a znamenala nezávislost parlamentu na zemských sněmech. Činnost A. vlády destabilizovaly následky vídeňského burzovního úpadku 1873 a následující celní rozluka s Uhrami. Trvající napětí mezi vládou a většinou říšské rady od 1874 (neliberální církevní zákony) narůstalo. Vláda se tomu snažila čelit založením Nejvyššího správního soudního dvora (1875–76). Prohlubovaly se i další problémy, např. rozepře o finančních převodových kursech pro hospodářské vyrovnání s Uhrami nebo politické dopady okupace Bosny a Hercegoviny 1878. Tyto potíže definitivně rozdělily zájmy vlády a liberálů a vyústily ve vládní krizi. Po odchodu ministra A. von Lassera musel A. 6. 7. 1878 převzít resort vnitra, pociťoval však stálý politický tlak, a tak se rozhodl 6. 10. požádat o propuštění, které panovník přijal. Jeho vláda se zasloužila o mnohé změny, především v oblasti právní, školské a kulturní. A. setrval v úřadě do února 1879, kdy se stal prezidentem Nejvyššího účetního úřadu a tuto funkci vykonával až do své smrti.

Byl výrazným politikem, hájil zájmy centralistické aristokracie. Netajil se negativním postojem k rakousko-uherskému vyrovnání. Jeho pozitivní vztah k panovníkovi a podpora liberálů zajistily přinejmenším jednotu a politickou stabilitu vlády po delší dobu, což bylo v podualistické době téměř unikátní.

L: F. F. v. Beust, Aus drei Viertel-Jahrhunderten. Erinnerungen und Aufzeichnungen 2, 1866–1885, 1887, s. 194n.; BL 1, s. 30n.; Biographisches Lexikon zur Geschichte Südeuropas 1, s. 110n.; DBE 1, s. 217; Das Parlament. Die politischen Persönlichkeiten Österreich-Ungarns in Wort und Bild, ed. v. A. Eckstein, Heft 2, 1879; F. Fellner, Kaiser Franz Joseph und das Parlament. Materialien zur Geschichte der Innenpolitik Österreichs in den Jahren 1867–1873, in: Mitteilungen des österreichischen Staatsarchivs 9, 1956, s. 287n.; Handbuch der Geschichte der böhmischen Länder 3, s. 149n., 160; P. Mašek, Modrá krev, 1999, s. 17n.; MČE 1, s. 275; P. Molisch ed., Briefe zur deutschen Politik in Oesterreich von 1848 bis 1918, 1934, passim; MSN 1, s. 313; NDB 1, s. 436; ÖBL 1, s. 35; OSN 2, s. 1024; PSN 1, s. 133; Ch. Scharf, Ausgleichpolitik und Pressekampf in der Ära Hohenwart. Die Fundamentalartikel von 1871 und der deutsch-tschechische Konflikt in Böhmen, 1996.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí


Jiří-Joseph Veselý, Martin Kučera