AUERSPERG Karl Wilhelm Philipp 1.5.1814-4.1.1890: Porovnání verzí

Z Personal
 
Řádka 9: Řádka 9:
  
 
| jiná jména =  
 
| jiná jména =  
 +
| citace = Biografický slovník českých zemí 1, Praha 2004, str. 135-136
 
}}
 
}}
  

Aktuální verze z 21. 9. 2019, 18:43

Karl Wilhelm Philipp AUERSPERG
Narození 1.5.1814
Místo narození Praha
Úmrtí 4.1.1890
Místo úmrtí Praha
Povolání 42- Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ
Citace Biografický slovník českých zemí 1, Praha 2004, str. 135-136

AUERSPERG, Karl Wilhelm Philipp (též Carlos), * 1. 5. 1814 Praha, † 4. 1. 1890 Praha, státník, politik

Starší bratr Adolfa A. (1821–1885). Po smrti otce Wilhelma († 1827) se stal hlavou knížecího rodu; zdědil vlašimské panství ve středních Čechách, titul vévody chočevského (Kočevje, též Gottschee, jižní část Slovinska) a okněžněného hraběte z Welsu (Horní Rakousy). Po absolvování práv v Praze cestoval několik let po západní Evropě. 1835–47 byl členem českého zemského stavovského sněmu, kde vystupoval převážně proti centralizačním snahám rakouské vlády. Usiloval o navázání kontaktů s uherskou reformní šlechtou. 1848 odešel z politického života a po celé období absolutismu se věnoval výlučně správě svých statků. 1851 se oženil s uherskou hraběnkou Ernestinou Festeticsovou de Tolna. 1852 byl vyznamenán řádem zlatého rouna a o rok později mu byl udělen titul c. k. tajný rada. 1859 byl jedním ze tříčlenného poradního výboru pro české obecní zákonodárství, kde jako obhájce historických státních práv vystupoval proti zavedení okresních úřadů a orgánů vyšší úřední samosprávy. Na počátku 60. let se stal odpůrcem českých autonomistických požadavků a horlivým centralistou a přiklonil se k rakouskoněmeckým liberálům. 1861 přijal mandát do českého zemského sněmu za aristokratický velkostatek, složil jej 1865. V čele ústavověrné německé šlechty v Čechách na zemském sněmu stál opět 1872–83, kdy byl rovněž nejvyšším zemským maršálkem Království českého. Od 1861 byl dědičným členem a prezidentem panské sněmovny rakouské říšské rady, v jejímž vedení setrval do 1867. Nebyl zastáncem rakousko-uherského vyrovnání, ale 1867 přijetí dualistických a prosincových zákonů v říšské radě podpořil. V prosinci 1867 nastoupil do čela předlitavského, tzv. občanského ministerstva (Bürgerministerium), ve kterém působily tehdejší vedoucí osobnosti rakouskoněmeckého liberalismu. Na místo ministerského předsedy však kvůli rozdílným politickým názorům mezi ním a kancléřem Beustem (zejména nesouhlasil s vyjednáváním s federalistickou opozicí v Čechách) 8. 9. 1868 rezignoval. Na přelomu 60. a 70. let několikrát podpořil jmenování svého bratra Adolfa do funkce předsedy vlády a po jeho zvolení (1871) zastával jeho německou liberální politiku v panské sněmovně a v českém zemském sněmu již trvale. Aristokraticky smýšlející A. věřil v politickou budoucnost šlechty, kterou považoval za nosnou politickou složku též pro rakouskoněmecký liberalismus. Jako dědičný člen panské sněmovny i po odchodu z aktivní politické scény podporoval centralistickou politiku německých liberálů, stál však od 1881 v zásadní opozici vůči hraběti E. Taaffemu, jehož politika A. velmi zklamala; 1883 odešel z veřejného politického života.

L: F. F. v. Beust, Aus drei Viertel-Jahrhunderten. Erinnerungen und Aufzeichnungen 2, 1866–1885 a 1887, s. 190n.; BL 1, s. 31; Biographisches Lexikon zur Geschichte Südosteuropas, 1, s. 113n.; DBE 1, s. 217; F. Fellner, Kaiser Franz Joseph und das Parlament. Materialien zur Geschichte der Innenpolitik Österreichs in den Jahren 1867–1873, in: Mitteilungen des österreichischen Staatsarchivs 9, 1956, s. 287n.; Handbuch der Geschichte der böhmischen Länder 3, passim; O. Knauer, Österreichs Männer des öffentlichen Lebens von 1848 bis heute, 1960, s. 14; P. Mašek, Modrá krev, 1999, s. 17n.; MČE 1, s. 275; P. Molisch ed., Briefe zur deutschen Politik in Oesterreich von 1848 bis 1918, 1934, s. 89n.; MSN 1, s. 313; NDB 1, s. 436n.; Neue Freie Presse 4. 1., 5. 1., 21. 1., 22. 1. 1890; ÖBL 1, s. 36; OSN 2, s. 1023n.; Wurzbach 11, s. 362, 22, s. 469, 28, s. 328.

Jiří-Joseph Veselý, Martin Kučera