BÍLEK František 6.11.1872-13.10.1941

Z Personal
František BÍLEK
Narození 6.11.1872
Místo narození Chýnov u Tábora
Úmrtí 13.10.1941
Místo úmrtí Chýnov u Tábora
Povolání

75- Sochař nebo medailér 76- Malíř, iluminátor, ilustrátor nebo grafik

74- Architekt
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=41488

BÍLEK, František, * 6. 11. 1872 Chýnov u Tábora, † 13. 10. 1941 Chýnov u Tábora, sochař, keramik, ilustrátor, grafik, architekt, náboženský myslitel

Narodil se v rodině koláře a rolníka. Výtvarné nadání měli i jeho bratři Antonín (1881–1937) a Josef (1896–1978). Životní postoje a názory B. výrazně ovlivnilo náboženství, zejména po smrti babičky a následném odloučení od rodiny. Sloužil sám sobě bohoslužbu; míval vizionářské sny. Matka prosadila, aby mohl studovat, nejprve na reálném gymnáziu v Táboře a od 1887 na pražské AVU v malířském ateliéru M. Pirnera. 1888 se u B. projevil částečný daltonismus (necitlivost pro určité barvy), a proto se rozhodl věnovat se sochařství u J. Maudera na Uměleckoprůmyslové škole. 1890 získal stipendium Vojtěcha Lanny na studijní pobyt do Paříže. Tam se stýkal s krajany V. Hynaisem, A. Muchou, L. Maroldem a zejména se Z. Braunerovou, s níž uzavřel přátelství a která mu zprostředkovala řadu důležitých kontaktů i některé zakázky. B. navštěvoval ateliér J. A. Injalberta na Akademii Colarossi; seznámil se i s mnoha dalšími, zejména nábožensky orientovanými autory (F. Ropsem, W. Blakem, J. Péladanem aj.). Odloučení od domova i nespokojenost s podmínkami na Akademii Colarossi jej přivedly k zintenzivnění náboženského cítění a vyhledávání samoty. Snažil se odhalit smysl lidské existence a nakonec dospěl ve své tvorbě k osobitému výkladu náboženských témat. Kromě křesťanských motivů zahrnovalo jeho dílo i výjevy z českých dějin. Z pařížského období pochází Golgota a Orba je naší viny trest, ve které se rozešel s tradičním zobrazováním Krista. Vzešla z tíživého prožitku B. viny a Kristus se pro něj stal už trvale základním bodem veškerého uvažování a tvorby, smyslem a podstatou dějin. Rozchod s dosavadní výtvarnou tradicí ještě zdůraznilo odnětí stipendia pro neplnění jeho podmínek, které bylo iniciované předsedou hodnotící komise J. V. Myslbekem. B. se vrátil do Chýnova, kde jen těžce hledal vlastní identitu. 1894 si tam zřídil ateliér a plně se věnoval práci. 1896 se z podnětu Z. Braunerové seznámil s J. Zeyerem, což B. považoval za zásah vyšší vůle do svého osudu. Oba se stali přáteli a Zeyer až do své smrti 1901 B. podporoval, radil mu a inspiroval jej k několika dílům – zejména Krucifixu, nejzávažnějšímu dílu chýnovského období. 1896 začal vycházet časopis Katolické moderny Nový život a B. se tohoto hnutí intenzivně účastnil. Záhy se však objevily názorové rozdíly mezi hlavními zakladateli a mluvčími Nového života Karlem Dostálem-Lutinovem a Sigismundem L. Bouškou na jedné straně a B. na straně druhé, přestože si oba díla B. vážili. Bouška svébytný myšlenkový systém B. označil 1897 za mylný, absurdní a vůči katolické církvi rouhavý. B. téhož roku vystoupil na sjezdu Katolické moderny s tématem „ideál křesťanského umělce, jímž je Kristus“, které nebylo přijato s pochopením. 1897 vytvořil B. mimořádně složité, ale zásadní dílo Výklad slova Madona, 1898 podobně závažnou řezbu Podobenství velkého Západu Čechů a projektoval také vlastní dům v Chýnově. I přes zřetelný odstup od hlavních uměleckých proudů získal B. na přelomu 19. a 20. století uznání mezi starší generací kritiků (např. K. B. Mádla) i mezi mladými tvůrci z řad SVU Mánes (A. Hofbauer, J. Preisler, A. Slavíček, S. Sucharda), s nimiž po několik let vystavoval, a dekadentně orientovanými autory z okruhu Moderní revue (J. Karáska ze Lvovic, A. Procházky, K. Hlaváčka). 1900 navázal B. důležité přátelství s Otokarem Březinou, se kterým spolupracoval na ilustracích jeho básní a na promýšlení úlohy umění a umělce v životě. O rok později jej poprvé oslovil obdivovatel jeho díla, kněz a spisovatel Jakub Deml. V této době vytvořil B. další vynikající díla – řezbu Jana Husa Strom, který bleskem zasažen po věky hořel a první kresebné a v hlíně provedené verze Slepců, inspirované Březinovou básní Hudba slepců. Zároveň se uzavřelo B. chýnovské období, v němž formuloval své náboženské a umělecké ideje a rozvinul svůj výrazový rejstřík. Tato etapa B. tvorby byla a dodnes zůstala nejvýše ceněnou.

V hledání odpovědí na otázky po smyslu lidské existence a umění dokázal B. osobitě spojit nejprogresivnější výtvarné podněty secese a symbolismu s hluboce promýšlenými problémy filozofickými, náboženskými i sociálními. Sám si ale nejvíce cenil náboženského, etického a výchovného působení své tvorby, zatímco působení estetické oceňoval nejméně. Složitost jeho uměleckého projevu vedla často k malé srozumitelnosti díla, a to i mezi samotnými umělci, znalci umění a kritiky. Přesto si již tehdy získal nemalý počet zákazníků, který časem stále vzrůstal, a to jak z řad soukromých sběratelů, tak i mezi veřejnými institucemi – např. tehdejší pražská Moderní galerie pravidelně nakupovala jeho díla. Nemálo děl B. zpracoval v několika verzích a k některým se vracel po mnoho let.

Počátkem 1902 se B. oženil s Bertou Nečasovou z vážené pražské rodiny, která se mu stala pevnou oporou v mnoha duševních krizích a vzbudila v něm smířlivější vztah k pozemskému životu i k hodnotám klasického umění. I po B. smrti chránila jeho odkaz. 1903 ve snaze po vlastní škole neúspěšně usiloval o pedagogické působení na AVU a na UMPRUM v Praze. 1905 poprvé přednášel o Stavbě budoucího chrámu v nás a K. Dostál-Lutinov u něj objednal Křížovou cestu pro farní chrám v Prostějově. 1907 dokončil sochu Úžas, výjimečné dílo inspirované básní O. Březiny. 1908 se poprvé zabýval myšlenkou na zřízení Národního pomníku na Bílé hoře, který promýšlel v kresbách i v modelu. Koncipoval jej jako velkolepý obraz českých dějin, jejichž vrchol viděl v období husitství. Pomník, ke kterému se B. po celý život vracel, však nebyl realizován. Od 1909 spolupracoval s časopisem Meditace, který pod redakcí E. Pacovského navázal na zaniklou revue Nový život. Výtvarníky kolem tohoto časopisu (J. Váchala, J. Konůpka, R. Adámka, F. Koblihu), kteří 1910 vytvořili Umělecké sdružení Sursum, tematicky i formálně B. ovlivňoval a byl pro ně vzorem. 1910–11 projektoval svou pražskou vilu, včetně vnitřního zařízení. Stavba měla být vrcholným dílem, které by shromáždilo na jednom místě všechny výtvarné obory. Stejná snaha se projevila i v úsilí o vytvoření vlastního písma, kterým B. pravidelně doprovázel svá díla. Projekt pražské vily ukázal, že B. byl schopen sledovat aktuální dění v architektuře, zejména anglické, a uskutečnit i zajímavé stavební inovace – vila měla rovnou střechu, první svého druhu v Praze. Dům s ateliérem, kde se pak scházela řada umělců, spisovatelů a dalších osobností zejména z pražské společnosti, byl dokončen 1912. Přátelské styky udržoval B. hlavně s J. B. Foersterem, H. Emingerovou (díky její půjčce mohl postavit dům v Chýnově), M. Kalašovou, V. Mrštíkem a R. Laudou. Krátce před první světovou válkou pracoval B. na projektu dělnických rodinných domků v Karlíně, Libni a Vysočanech (1911), od 1912 na pomníku M. Jana Husa pro Kolín, od 1913 na pomníku Jana Žižky na pražském Vítkově (nerealizováno). Léta první světové války znamenala pro B. další publicitu. Tehdy začal vzrůstat jeho zájem o českou reformaci. 1917 pracoval na dalším pomníku českých dějin Naše národní věno s postavami Tomáše Štítného, Jana Husa, Petra Chelčického, Jana z Kalicha a J. A. Komenského. Projevilo se to také tím, že B. přestoupil s celou rodinou 1920 do nově založené Církve československé a horlivě se účastnil práce v ní. Chtěl vést národ k mravní očistě a vývoj demokracie v mladé republice jej přesvědčil o potřebnosti takového úsilí. Nesouhlasil s orientací Československa západním směrem (jako slavjanofil propagoval cyrilometodějský kult a směřování na Východ), vytýkal novým poměrům materiálnost, nedostatek mravnosti a duchovního snažení. 1921 provedl vynikající sousoší Adam a Eva, vycházející ze secesního výtvarného názoru. I přes uznání, kterého se dostalo tomuto i dalším početným B. dílům, bylo patrné, že se stále více rozchází s aktuálními výtvarnými proudy. I nadále horečně pracoval, přednášel o svém díle a promýšlel velkolepé projekty, ale nic z jeho velkých projektů se mu nepodařilo realizovat. B. zůstal však nejvýznamnějším domácím představitelem secesního symbolismu, který výrazně překročil hranice českého prostředí a pro svou výjimečnou originalitu zaujal důležité místo i v evropském výtvarném umění.

D: výběr: literární: Confiteor umění, in: Nový život 2, 1897, č. 1, s. 3n., č. 2, s. 34n., č. 3, s. 60n., č. 4, s. 91n.; Stavba budoucího chrámu v nás, 1908; Přátelé, Vaše žádost „psáti do Meditací“ je plna milosti, in: Meditace 1, 1908–1909, příloha k číslu 4; Jak mi dřeva povídala, 1946; výtvarné – sochy, keramické práce: Golgota, 1892 (NG); Orba je naší viny trest, 1892 (GHMP); Jak v život ženem se tak záhy, 1893 (GHMP); Zloba času a naše věno, 1896 (GHMP); Výklad slova Madona, 1897 (NG); Podobizna pana Gutmana, 1897 (NG); Podobenství velkého Západu Čechů, 1898 (NG); Můj tatínek, 1898 (NG); Oltář s Ukřižovaným, 1896–99 (Praha – chrám sv. Víta); Ukřižovaný, 1899 (NG); Podobizna Julia Zeyera, 1899 (NG); Jak jsme vláčeni vášněmi, 1899 (Písek – Památník Adolfa Hejduka); Orba křížem, 1900 (GHMP); Dvojportrét Zdenky Braunerové, 1900 (UPM); Strom, který bleskem zasažen po věky hořel, 1901 (GHMP); Slepci – z cyklu Život, 1902 (Galerie plastik Hořice); Mojžíš, 1905 (Praha – Pařížská ulice); Modlitba nad hroby, 1905 (GHMP); Úžas, 1907 (NG); Návrh Národního pomníku pro Bílou horu (nerealizováno), 1908 (GHMP); Žal (náhrobek V. B. Třebízského), 1908–09 (Praha – Vyšehradský hřbitov); Mistr Jan Hus (pomník), 1914 (Kolín); Adam a Eva, 1921 (GHMP); Obětovaný (pomník padlým), 1922 (Hořovice); Jan Blahoslav (pomník), 1923 (Přerov); Bedřich Smetana a jeho dílo (pomník), 1924 (Jabkenice); J. A. Komenský loučící se s vlastí (pomník), 1915–26 (Praha – zahrada Bílkovy vily); Slepci – z cyklu Život, 1926 (NG); Vznik božích bojovníků, 1928 (NG); Mistr Jan Hus (pomník), 1928 (Tábor); Žízním (náhrobek Marie Trnkové), 1931 (Brno – Ústřední hřbitov); Tvůrce a jeho sestra bolest (náhrobek Otokara Březiny), 1932 (Jaroměřice nad Rokytnou – hřbitov); Budoucí dobyvatelé, 1931–37 (GHMP); architektura: Bílkův dům, 1897–98 (Chýnov); Bílkova vila, 1910–12 (Praha); návrh na osadu dělnických rodinných domků pro Karlín, Libeň a Vysočany (nerealizováno), 1911; Návrhy chrámových sborů pro Církev československou (nerealizováno), 1924; malby, kresby a grafiky: Matko!, 1899 (NG); Jak paprsek Slunce na dřevě života umíral, 1899 (NG); Jak čas nám ryje vrásky, 1902 (GHMP); Jak Milost k nám se sklání v ženě andělské, 1903 (NG); Křížová cesta, 1905–06 (Prostějov – kostel Povýšení sv. Kříže); ilustrace: K. Dostál-Lutinov, Práce moje – to modlitby neumělé, čisté však a kající, 1897; J. Zeyer, Román o věrném přátelství Amise a Amila, 1899; O. Březina, Tajemné dálky a Svítání na západě, 1900; F. B., Otče náš!, 1901; O. Březina, Ruce. Kniha veršů, 1901; F. B., Stavba budoucího chrámu v nás, 1908; F. B., Křížová cesta, 1914; J. Deml, Šlépěje, 1917–20 (7 svazků); Tomáš ze Štítného. Knížky o hospodářovi, o hospodyni a o čeledi, 1929; J. A. Komenský, Kšaft umírající matky jednoty bratrské, 1941; samostatné výstavy: Krasoumná jednota, Praha (1901); Galerie Heinemann, Mnichov (1904, repríza v následujícím roce v Lipsku a Hamburku); kostel sv. Martina ve zdi, Praha (1908); SČUG Hollar, Praha (1922); Klub výtvarných umělců Aleš, Brno (1924); UB, Praha (1926–27); Městské muzeum, Tábor (1947); NG v Praze, Praha (1965); Dům umění, Zlín (1991–92); GHMP, Praha (2000–01); kolektivní výstavy: výroční výstavy Krasoumné jednoty, Praha (1895–98, 1903); členské výstavy SVU Mánes, Praha (1898, 1900, 1903, 1908, 1909, 1911); Collectiv Ausstellungen der Vereinigung bildender Künst ler „Manes“ Praha und W. Hamacher, Berlin, Künstlerhaus, Vídeň (1900); Kollektiv Ausstellung der Vereinigung bildender Künstler Manes Prag, Hagenbund, Vídeň (1911); Internationale Kunstausstellung, Rom (1911); Jubilejní výstava UB, Obecní dům, Praha (1913); členské výstavy SČUG Hollar, Praha (1918, 1920–22, 1926); L’Art Tchécoslovaque, Grand Palais, Paříž (1920); členské výstavy UB, Praha (1922, 1923, 1925, 1929–32); Výtvarný odbor UB, Dom umeleckej besedy slovenskej, Bratislava (1927); Členové UB, Obchodní akademie, Plzeň (1928); Sto let českého umění 1830–1930, Mánes, Praha (1930); 50 let Mánesa, Mánes, Praha (1937); Umění 1900. Obrazy, plastiky, plakáty a knihy, Topičův salon, Praha (1940); F. B. a chýnovští hrnčíři, Chýnov (1942); Sculpture tchécoslovaque de Myslbek a nos jours, Musée Rodin, Paříž (1968); České sochařství 1900–1950 ze sbírek MG v Brně, MG, Brno (1977); Tschechische Kunst 1878–1914, Mathildenhöhe, Darmstadt (1984–85); Vergangene Zukunft, Künstlerhaus, Vídeň (1993); Art Nouveau i Central Europa, Kunstforeningen, Kodaň (1996); Důvěrný prostor/Nová dálka. Umění pražské secese, Obecní dům, Praha (1997).

L: Z. Braunerová, F. B. a jeho dílo, 1900; M. Šárecká, O životě a díle sochaře F. B., 1908; A. Procházka, F. B. Výstava v kostele sv. Martina ve zdi, in: Moderní revue 14, 1907–1908, č. 21, s. 519n.; Thieme – Becker 4, s. 26n.; J. Deml, Slovo o díle F. B. K padesátinám sochařovým, in: Volné směry 21, 1921–1922, s. 225n.; J. Karásek ze Lvovic, Dílo F. B., 1935; F. Kovárna, F. B., 1941; Vollmer 1, s. 212; E. Chalupný, F. B. (Tvůrce a člověk), 1970; M. Mrázová, F. B. Výbor z díla, 1986; R. Prahl, Ideologie a metafora v Bílkově „Podobenství velkého Západu Čechů“, in: P. Čornej – R. Prahl (ed.), Čechy a Evropa v kultuře 19. století, 1993; Saur 11, s. 11n.; Toman 1, s. 65n.; NEČVU 1, s. 69n.; A. Filip, Vidění a symboly F. B., in: R. Musil – A. Filip (ed.), Zajatci hvězd a snů. Katolická moderna a její časopis Nový život (1896–1907), 2000, passim; kol. autorů, F. B. (1872–1941), 2000; OSN 28, s. 106; OSND 1/1, s. 616; MČE 1, s. 459; ČBS, s. 48; ÖBL 1, s. 84; Tomeš 1, s. 97.

P: edice: V. Nečas, Dopisy Otokara Březiny III. Františku Bílkovi, 1932; J. R. Marek, Básník a sochař. Dopisy Julia Zeyera a Františka Bílka z let 1896–1901, 1948; Z. Pokorná – I. Janáková, Sigismund Bouška Františku Bílkovi. Korespondence z let 1895–1916, 1992.

Tomáš Sekyrka