BĚLOHROBSKÝ Vojtěch M.V. 21.4.1839-30.7.1869: Porovnání verzí

Aktuální verze z 30. 9. 2019, 18:32

Vojtěch M.V. BĚLOHROBSKÝ
Narození	21.4.1839
Místo narození	Černovice u Tábora
Úmrtí	30.7.1869
Místo úmrtí	Blovice
Povolání	63- Spisovatel
Citace	Biografický slovník českých zemí 3, Praha 2005, s. 359-360
Trvalý odkaz	http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=60500

BĚLOHROBSKÝ, Vojtěch M. V. (vl. jm. VEJSKRAB, Vojtěch Mikuláš), * 21. 4. 1839 Černovice u Tábora, † 30. 7. 1869 Blovice, učitel, básník, hudební skladatel

Pocházel z rodiny chudého vesnického ševce. Dvě třídy farní školy vychodil v rodišti, německou reálku 1857–59 v Českých Budějovicích. Tehdy počal užívat jména Bělohrobský, které vzniklo kalkem z německého Weissgrab vytvořeného spolužáky a učiteli německé reálky na základě lidové etymologie z Vejskrab = Weissgrab. Ve vzdělávání pokračoval 1859 až 1960 na budějovickém učitelském ústavu. Jako výborný student se na studiích živil poskytováním kondic. V posledním školním roce 1860 převzal po odchodu dřívějšího redaktora Josefa Václava Nikolaua do Prahy redigování rukopisného studentského časopisu Oul. Jako absolvent učitelského ústavu s aprobací pro hlavní školy získal 1860 místo podučitele v Merklíně u Plzně. Tam rozvinul své všestranné nadání nejen jako spisovatel a básník, ale i jako zručný kreslíř, talentovaný hudební skladatel (klavírních a jiných hudebních děl) a interpret. Hudbu také vyučoval. Jeho současníky byla zvláště ceněna klavírní skladba Touha, kterou věnoval dceři nadlesního Anně Báslové z Ptenína, své žačce ve hře na klavír a první lásce. Ta, později provdaná za MUDr. Kvapila z Chudenic, se stala matkou režiséra a spisovatele Jaroslava Kvapila, autora jedné ze vzpomínkových črt na B. Literární ambice básníka, drobného prozaika, dramatika i překladatele (veršů Aloise Blumauera, G. Ephraima Lessinga a veršů i próz J. Karla R. Herloše) podpořilo přátelství s Jakubem Arbesem, který v Merklíně trávíval u příbuzných prázdniny. 1861 odešel B. jako učitel do Blovic, stal se přítelem blovického katolického faráře a děkana Jaroslava Františka Vacka-Kamenického a pod vlivem tohoto obrozenského básníka plně rozvinul své literární i společenské snahy. S Kamenickým organizoval místní osvětové dění, zejména národní besedy. Významným vlasteneckým počinem se stal i koncert uspořádaný po válce 1866, na němž B. uvedl svá díla klavírní (zejména skladbu Le cor des Alpes) a pěvecká (sborová). Pro zpěvácký spolek Kamenický, který B. založil a vedl, složil přes třicet vokálních a instrumentálních skladeb. Neúnavnou činnost vykazoval jako pedagog v praxi (byl výtečným učitelem), i v teorii (byl autorem řady odborných článků v pedagogických časopisech jako Školník, Pěstoun moravský aj.). Jako literát hojně přispíval do beletristických časopisů (Budivoj, Besedník, Poutník od Otavy, Otavan, Prácheň, Zábavné večery, Květy, Humoristické listy, Lumír aj.), psal lyrické básně a milostné verše (Immortelky), veršované proslovy, žertovné deklamace (Žena a basa, cena v soutěži Vilímkova Besedníku, 1863), epigramy, humoristické črty, zábavné povídky i dramata. B. rozsáhlá óda o 435 verších Sen o vlasti se stala významnou součástí vlastenecké buditelské poezie. Básnicky a prozaicky byl generačním druhem Rudolfa Mayera a Václava Šolce, v milostné lyrice naplněné deziluzí, zejména v Podzimních listech, se hlásil k nově nastupující škole májovců. Ovlivnilo ho i dílo Františka Ladislava Čelakovského, Františka Jaromíra Rubeše a Karla Havlíčka Borovského. Práce však poznamenal horečný spěch a předtucha blízkého konce. Jako učitel byl B. v Blovicích aktivně činný do 1867, kdy mu tuberkulóza znemožnila plnit pedagogické povinnosti. Dva roky žil ze skrovného důchodu, poskytovaného obcí a hrabětem Kolovratem, z několika kondic, v době před smrtí z podpory rodiny místního mlynáře, jehož dcera byla B. druhou velkou láskou. Zemřel jako svobodný na chrlení krve a 1. 8. byl v Blovicích pochován.

Knižního vydání svých děl se B., jeden z nejnadanějších básníků své generace, nedočkal. 1882 (udáváno též 1883) inicioval edici posmrtného výboru Básně a deklamace za redakce Antonína Šnajdaufa plzeňský Akademický studentský spolek Radbuza. Z výtěžku prodeje knihy, která doplněná básníkovou podobiznou podala první průřez jeho tvorbou a korespondencí (hlavně s matkou a sestrou), dal spolek zbudovat B. náhrobek. V matrice zemřelých je B. uveden jako Vojtěch M. Vejskrab-Bělohrobský, v literatuře je uváděn též jako Vejškrab, Vejškráb, Vojtěch Vejškrob-Bělohrobský, užíval i další pseudonymy: Vojtěch M. V. Bělohrobský, A. Nedoma, Durst, F. Durst, M. Červinka, Růžena Bílková, Štiporád Mrskorád Vostrý, Štiposlav. Pamětní desky byly B. odhaleny 1920 na rodném domku čp. 240 v Černovicích a 1925 na domě čp. 73 v Blovicích, kde zemřel. 1934 bylo pěvecké sdružení Úslavan přejmenováno na Bělohrobský.

D: Učitelský kalendář 1871 (bibliografie); Obzor vychovatelský (Seznam spisovatelů a jejich prací); Básně a deklamace, 1882 (uspoř. A. Šnaujdauf ); Básně, 1959 (uspoř. K. Dobeš); LČL 1, s. 182n.

L: nekrolog in: Národní listy, 3. 8. 1869; A. Šnajdauf, in: V. M. V. B., Básně a deklamace, 1883; F. Raušar, Nedoceněný básník V. M. V. B., 1936; J. Arbes, Ze života českého kantůrčete, in: Lumír, 1873, rozšířené in: Arabesky literární 1, 1905; Ruch, 1882, s. 31, 432; Urbánkův Věstník, 1883, s. 252; Český Jih, 1883; V. Kryšpín, Obraz činnosti literární učitelstva českoslovanského za posledních 100 let, 1885, s. 285; F. Bačkovský, Přehled písemnictví českého doby nejnovější, 1899, s. 43, 50; OSN 3, s. 702; F. Strejček, in: Topičův sborník 9, 1921–22, s. 319; Naše kniha 7, 1926, s. 130; F. Raušar, Kulturní vývoj Blovicka, 1933, s. 58; E. Felix, Literární Plzeň v obryse, 1933, s. 125; J. F. Urban, Úvodím Úslavy, 1940, s. 43; J. F. Urban, Úvodím Mže, 1946, s. 249; J. Kvapil, Básník skoro zapomenutý, in: J. K., O čem vím, 1932, s. 54, 1946, s. 60n.; L. Nečasová, Kde – kdy – kdo, 1947; B. Petr, Organa. Malý příruční varhanářský slovník, 1957 (rukopis); K. Dobeš, in: V. M. V. B., Básně, 1959; J. Wagner, V. B., 1963, edice inv. č. 16; V. Cvek, Lidé kraje mezi třemi vrchy, 1967, s. 12 (chybné datum úmrtí); J. Vopravil, Slovník pseudonymů v české a slovenské literatuře, 1973, s. 1373 (chybný rok úmrtí); LČL 1, s. 183 a 3, s. 1402 (kde správné datum úmrtí).

P: matrika zemřelých římskokatolická fara Blovice, sv. 31, fol. 170 (kde správné datum úmrtí); LA PNP, Praha; další část Blovice (vlastivědné muzeum Františka Raušara); Biografický archiv ÚČL.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Jiří Rak