BŘEZOVÉ Vavřinec z 1370/1371-?1437: Porovnání verzí

Z Personal
m (Holoubková přesunul stránku Z BŘEZOVÉ Vavřinec 1370-1436 na Z BŘEZOVÉ Vavřinec 1370/1371-?1437 bez založení přesměrování)
 
(Nejsou zobrazeny 2 mezilehlé verze od stejného uživatele.)
Řádka 36: Řádka 36:
 
| poznámky =  
 
| poznámky =  
 
| web =  
 
| web =  
| citace =  
+
| citace = Biografický slovník českých zemí 8, Praha 2007, s. 260-262
 
}}
 
}}
  
Řádka 242: Řádka 242:
 
1, 1866, 3–5, 1872; Magistri Iohannis Hus Quodlibet (ed. B. Ryba),
 
1, 1866, 3–5, 1872; Magistri Iohannis Hus Quodlibet (ed. B. Ryba),
 
1948.
 
1948.
 +
 +
'''Ref:''' [https://biblio.hiu.cas.cz/authorities/1633 Bibliografie dějin Českých zemí]
  
 
Marie Bláhová
 
Marie Bláhová

Aktuální verze z 9. 10. 2019, 15:41

z BŘEZOVÉ Vavřinec
Narození 1370/1371
Místo narození ?Březová
Úmrtí ?1437 nebo později
Místo úmrtí Praha
Povolání 53- Historik
64- Překladatel
Citace Biografický slovník českých zemí 8, Praha 2007, s. 260-262
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=137686

z BŘEZOVÉ, Vavřinec (též LAURENCIUS de Brezova), * 1370/1371 Březová ?, † ? 1437 nebo později Praha, mistr svobodných umění, městský písař, překladatel, historik

Syn nižšího šlechtice Václava z Březové (nelze určit, zda se jednalo o Březovou u Kutné Hory, nebo Březovou u Hořovic). Studoval na artistické fakultě pražské univerzity, kde 1389 dosáhl hodnosti bakaláře a 23. 3. 1394 mistra svobodných umění. 12. 3. 1391 obdržel na přímluvu královny Žofie papežský dispens, na jehož základě dostal vzápětí 17. 5. přes nedostatečný věk faru u Sv. Barbory v Lounech. Pro svůj kostel i úřad získal postupně různé donace. Úřad osobně nevykonával, ale nadále se věnoval studiu. Současně byl oltářníkem oltáře sv. Václava ve svatovítském kostele v Praze. 1394 dosáhl od pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna povolení nepřítomnosti u obou úřadů na pět let a dal se zapsat na právnickou univerzitu, kde se však o jeho studiu již nedochovaly další zprávy. 1402 byl doložen jako farář s podjáhenským svěcením v Běcharech na Jičínsku. 29. 11. 1402 obdržel souhlas papeže, aby mohl k běcharské faře, která prý nevynášela ani osmnáct hřiven stříbra ročně, přijmout další obročí, případně je vyměnit za jakákoli dvě jiná, bez povinnosti přijmout vyšší svěcení. Obě beneficia směl držet tři roky. Na základě tohoto souhlasu postupně získal a směnil několik církevních obročí, aniž by se však osobně ujal výkonu úřadu. Jako lounský farář byl uváděn do 1406. Bydlel na Starém Městě pražském (1402 a 1403 vlastnil dům v ulici U Staré školy, 1406 dům v Kozí ulici).

Po 1407 působil u královského dvora. Snad ho tam uvedl jeho příznivec, dvořan a nějaký čas nejvyšší lovčí Václava IV., Jíra z Roztok. Vzhledem ke svému vzdělání B. nejspíše působil v královské kanceláři. Stále udržoval kontakty také s univerzitou, i když nejsou doklady o tom, že by tam vyučoval. 1411 se spolu s Křišťanem z Prachatic, Jakoubkem ze Stříbra, Jeronýmem Pražským, Štěpánem Pálčem a dalšími osobnostmi zúčastnil Husova quodlibetu, prvního po vydání Dekretu kutnohorského. B., kterého Hus přirovnal k filozofu Plútarchovi, pojednal o šlechetné povaze urozených. Odkazem Jíry z Roztok získal 1413 spolu s Jindřichem z Lažan a Lautem z Hlasovic úrok na Mělníce, na Novém Městě pražském a ve vsi Brozánkách. Své i jejich nároky však musel obhájit ve vleklém soudním sporu. Z obdarování sice v důsledku nastalých bouří neměl bezprostřední zisk, ale 1429 si je dal zapsat do městských knih.

Z Prahy se B. nevzdálil ani po vypuknutí husitské revoluce. Jeho přítomnost doložily zápisy o majetkových transakcích v městských knihách (1423 koupil dům čp. 220 na Starém Městě pražském, 1428 ho prodal) i zprávy o jeho politické činnosti. 1427 se podílel na vyhnání Zikmunda Korybuta z Čech, za což si vysloužil ostrou kritiku jeho přívrženců, v níž byl charakterizován jako obratný překladatel a zároveň překrucovatel pravdy. Od konce dvacátých let 15. století působil, nejspíše jako písař, v kanceláři Nového Města pražského, kde mimo jiné přeložil do češtiny královská privilegia, udělená kdysi Novému Městu pražskému Karlem IV. a Václavem IV. Udržoval kontakty s univerzitou. 1433 pronesl jménem deputace pražské univerzity projev k poslům basilejského koncilu, kteří tehdy přijeli do Prahy.

Po bitvě u Lipan a nástupu Zikmunda Lucemburského na český trůn 1436 dosvědčil při jednání císaře Zikmunda s novoměstskými měšťany existenci novoměstských privilegií zničených za husitské revoluce při jednom z vpádů staroměstských měšťanů na Nové Město. Jeho svědectví přispělo k vyhledání a obnovení příslušných privilegií Zikmundem. Poslední zmínku o B. obsahovala 1437 jedna z instrukcí univerzity pro posly k basilejskému koncilu, ve které byl „Laurencius de Wyzezowa“ jmenován. Po této události se již v pramenech neobjevoval. Zřejmě se uchýlil do ústraní nebo zemřel.

Vedle své úřední a politické činnosti působil B. jako překladatel a autor literárních, konkrétně náboženských a historických spisů. Přeložil do češtiny latinské zpracování snáře Achmeta ben Sirina († 728) Somniarium Slaidae, česky Snář či knihy snového vykládanie. Napsal k němu vlastní předmluvu, v níž představil hlavní typy snů a pokoušel se řešit otázku, zda se má věřit snům. S odvoláním na autority hledal vztah snů k tělesnému stavu a povaze člověka a k astronomickým jevům. Podle středohornoněmecké předlohy přeložil populární fantastický cestopis tzv. Jana Mandevilla sepsaný ve francouzštině neznámým autorem ve třetí čtvrtině 14. století v Lutychu.

Z vlastní literární produkce B. je znám rozsáhlý latinský komentář na sedm kajících žalmů, pro který našel pravděpodobně inspiraci v díle Petrarkově, a poměrně obsáhlá sbírka kanonických hodinek. B. však proslul především jako historik. Z jeho historicky orientované produkce jsou známa tři díla: 1) Světová kronika napsaná v češtině na žádost královského komorníka Jana z Eisenberku na konci 14. nebo v prvním desetiletí 15. století. B. ji sepsal podle Školské historie Petra Comestora, Kroniky papežů a císařů Martina Opavského a dalších pramenů s vlastními dodatky. Kronika zahrnuje dobu od stvoření světa do 678 (nedokončena). Jediný dochovaný rukopis a skutečnost, že žádný ze středověkých historiků se na tento spis neodvolával, nesvědčí o větším rozšíření díla. K rukopisu kroniky je připojena také vůbec první česká kartografická památka, jednoduchá kruhová mapa (tzv. typu „T v O“), znázorňující pouze kontinenty Evropu, Asii a Afriku, v nichž jsou napsána jména tam ležících zemí, mj. i „czechy“ a „morawa“. 2) Latinsky napsaný spis, který autor prostě nazýval Kronika, později byl označen jako Origo et diarium belli hussitici, v českém překladu známý jako Husitská kronika, podrobně zachytil události v Čechách, eventuálně události týkající se Čech, od počátku přijímání podobojí 1414 do počátku bojů před Kutnou Horou v prosinci 1421 (nedokončeno). Je hlavním historiografickým pramenem o počátcích husitské revoluce. Vznik kroniky byl kladen do různých dob mezi lety 1419/20 a 1444. Dochovala se ve dvou recenzích lišících se hodnocením revolučních událostí (především v předmluvě). První pochází pravděpodobně z konce dvacátých let 15. století, druhá vznikla snad ještě před bitvou u Lipan 1434, jistě před schválením basilejských kompaktát 1436. Jako prameny využil B. zprávy kostnického koncilu, zprávy o mistru Janu Husovi a o Jeronýmovi Pražském Petra z Mladoňovic, dnes v původní podobě nedochované analistické zápisy jakéhosi novoměstského měšťana z let 1419–22, úřední prameny (listiny a listy), především však svou vlastní zkušenost a paměť. Husitská kronika přinesla spolehlivé informace o událostech z počátku husitské revoluce s komentářem a hodnocením podaným z hlediska umírněného vzdělaného husity, zámožného měšťana, přesvědčeného stoupence Jana Husa a kalicha, a odpůrce císaře Zikmunda. Je to nejcennější historiografické dílo z období husitské revoluce sepsané v Čechách, současně dílo vysoké literární úrovně. Pravděpodobně na konci 15. století je neznámý překladatel přeložil do češtiny. 3) Carmen insignis Corone Bohemiae pro tropheo sibi divinitus concesso circa Ryznberg et Domazlicz in anno Domini millesimo quadringentesimo tricesimo primo in vigilia Assumpcionis gloriose semperque virginis ac dei genitricis Marie feria tercia, quarta decima die mensis Augusti, per Laurencium de Brzezowa, arcium liberalium inclite universitatis studii Pragensis magistrum, congestum (Píseň přeslavné Koruny české za vítězství, jehož se jí z dopuštění božího dostalo u Rýzmberka a Domažlic v úterý v předvečer Nanebevzetí slavné a vždy panny rodičky boží Marie dne 14. 8. léta Páně 1431 sepsaná Vavřincem z Březové, mistrem svobodných umění proslulé obce pražského učení), známá jako Píseň o vítězství u Domažlic, latinská báseň, kterou B. složil pod dojmem vítězství husitů nad křižáckými vojsky u Domažlic 14. 8. 1431. Obsah básně složené z více než 1760 veršů tvoří fiktivní rozhovory a projevy křižáckých předáků o hrůze, která je před husitským vojskem zachvátila, a doporučení, aby církev Čechům ustoupila ve třech pražských artikulech (kromě článku o světském panování kněží). Vrchního velitele křižáckých vojsk, braniborského kurfiřta Fridricha Hohenzollernského nechal B. dokonce navrhovat uznání všech čtyř artikulů. Závěrem vyslovil B. požadavek, aby bylo Čechům umožněno veřejně hájit své články. Báseň končí vizí míru a prosbou o pomoc Čechům při hájení boží pravdy. Byla sepsána krátce po slavné bitvě, rozhodně před prosincem 1431, pravděpodobně jako součást husitské propagandy v cizině v době konání basilejského koncilu.

Někteří autoři připisují B. i četná anonymní díla z konce 14. a z prvních 4 desetiletí 15. století, jako např. skladby Budyšínského rukopisu, Krátké sebrání z českých kronik k výstraze věrných Čechů, některé husitské manifesty, písně Jistebnického kancionálu, analistické spisy o husitství, Tkadlečka, Píseň o bitvě u Ústí a řadu dalších drobných spisů, četné překlady do češtiny včetně překladu Milionu Marka Pola, Školské dějepravy Petra Comestora, povídky o Alexandrovi Velikém, listu Poggia Braccioliniho o smrti M. Jeronýma Pražského nebo Jeronýmovy pašije. Tyto atribuce se však pohybují pouze na úrovni hypotéz, leckdy zpochybněných samotnými autory.

D: Č. Zíbrt, Vavřince z B. Snář velmi pěkný, 1908; Cestopis tzv. Mandevilla (ed. F. Šimek, závěrečnou poznámku napsali F. Šimek – M. Kaňák), 1963; Vavřince z B. Kronika husitská (ed. J. Goll), in: FRB 5, 1893, s. 327n.; Vavřince z B. Píseň o vítězství u Domažlic (ed. J. Goll), in: tamtéž, s. 543n.; F. M. Bartoš, Z publicistiky husitského odboje, in: Listy filologické 55, 1938, s. 345n.; Vavřinec z B., Píseň o vítězství u Domažlic (latinský text připravili k vydání etc. K. Hrdina – B. Ryba, česky J. B. Čapek, úvod J. Macek), 1951; Světová kronika (v rukopisu NK ČR Praha, XVII F 47).

L: F. M. Bartoš, Básník v husitské bouři, in: Poslední Lucemburkové v Čechách, 1940, passim; týž, Vavřinec z B. Z politické literatury doby husitské, in: Sborník historický 5, 1957; M. Bláhová, Mistr V. z B. a jeho dílo, in: Vavřinec z B., Husitská kronika. Píseň o vítězství u Domažlic, přeložili F. Heřmanský, J. B. Čapek, úvod etc. M. Bláhová, 1979, s. 305n., 380n.; P. Čornej, Rozhled, názory a postoje husitské inteligence v zrcadle dějepisectví 15. století, 1986, s. 20n., poznámka s. 174n.; J. Goll, Mistr Vavřinec z B. a jeho spisy, in: FRB 5, 1893, s. 20n.; I. Hlaváček, Das diplomatische Material in der Hussitischen Chronik des Laurentius von Březová, in: Folia diplomatica 2 (ed. J. Šebánek – S. Dušková), 1976, s. 173n.; J. Kalivoda, Cursus v některých dílech z počátků husitské revoluce, připisovaných mistru Vavřincovi, in: AUC-Philologica 3, Graecolatina Pragensia 8, 1980, s. 113n.; D. Martínková, Příspěvek k jazykové charakteristice latinských spisů Vavřince z B., in: Listy filologické 105, 1982, s. 228n.; V. Novotný, O hlavních pramenech dějin doby husitské, in: Žižkova doba. Cyklus přednášek k pětistému výročí smrti Žižkovy, 1924, s. 8n.; B. Horák, Světová mapa v rukopise Vavřincovy kroniky světové, in: Sborník Československé společnosti zeměpisné 33, 1927, s. 223n.; F. Palacký, Ocenění starých českých dějepisců, in: Dílo F. Palackého 1, 1941, s. 239n.; J. Tříška, Životopisný slovník předhusitské univerzity 1348–1409, 1981, s. 335; R. Urbánek, Satirická skládání Budyšínského rukopisu M. Vavřince z B. z r. 1420 v rámci ostatní jeho činnosti literární, in: Věstník KČSN, 1951, č. 3.

P: výběr: Monumenta Vaticana res gestas Bohemicas illustrantia, 5, 2 (ed. K. Krofta), 1905; Monumenta universitatis Pragensis 1/1, 1830, 1/2, 1832, 2, 1834; J. Emler, Libri confirmationum ad beneficia ecclesiastica Pragensem per archidiocesim 5, 1865; W. W. Tomek, Základy starého místopisu Pražského 1, 1866, 3–5, 1872; Magistri Iohannis Hus Quodlibet (ed. B. Ryba), 1948.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Marie Bláhová