BABÁK Edward 8.6.1873-30.5.1926: Porovnání verzí

Verze z 15. 3. 2016, 12:54

Edward BABÁK
Narození	8.6.1873
Místo narození	Smidary
Úmrtí	30.5.1926
Místo úmrtí	Brno
Povolání	15- Lékaři 17- Veterinář
Trvalý odkaz	http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=39834

BABÁK, Edward, * 8. 6. 1873 Smidary u Nového Bydžova, † 30. 5. 1926 Brno, lékař-fyziolog, biolog, pedagog, odborný spisovatel

Pocházel z rodiny praktického lékaře a starosty obce. Záhy (1880) mu otec zemřel. 1884–92 B. vystudoval gymnázium v Jičíně. Od kvinty dostával stipendium, aby mohl navštěvovat gymnázium a později univerzitu. Zapsal se na české lékařské fakultě, kterou ukončil 1897 (MUDr. 1898). Tam ho ovlivnili fyziologové Vladimír Tomsa a především František Mareš. Od 1896 B. pracoval jako demonstrátor ve Fyziologickém ústavu prof. F. Mareše a vzdělával se ve fyziologii, biologii a filozofii. Účastnil se i veřejného života na univerzitě a mimo ni v širším Masarykově okruhu. 1898 se oženil s Marií Opoleckou, manželství zůstalo bezdětné.

Zpočátku se stal asistentem F. Mareše, který na něj měl dlouho rozhodující vliv. Na jeho radu B. tři roky studoval filozofii a přírodní vědy v Praze na filozofické fakultě (1898–1901). V té době se také poprvé snažil s Marešovou pomocí habilitovat pro nově zřizovaný obor obecné biologie (1901), napodruhé se úspěšně habilitoval pro obor všeobecné fyziologie spisem o adaptabilitě střeva (Über den Einfl uss der Nahrung auf die Länge des Darmkanals, 1903). Poté se stal soukromým docentem s postavením asistenta, 1907 nehonorovaným mimořádným profesorem všeobecné fyziologie s postavením asistenta do září 1911. Už 1910 se mu přiznávaly mimořádné požitky, dále byl jmenován řádným profesorem (1915) a titulárním profesorem fyziologie na české lékařské fakultě (1917). Přednášel v rámci Fyziologického ústavu všeobecnou a srovnávací fyziologii (ústředního nervstva) a o vývojovém pojetí biologie.

První B. experimentální práce o termoregulaci (i u novorozenců, 1899–1901) vyšly z Marešovy metodiky, studie Pojem biologie z Marešovy koncepce všeobecné fyziologie a B. filozofický názor z Marešova neovitalismu. Studoval také s Karlem Chodounským fyziologické účinky alkaloidů kurare (1901–02) a barvoměnu. Pokusy konal nejprve na králících, od 1902 výhradně již jen na bezobratlých, rybách a na obojživelnících; vivisekcím na teplokrevných se důsledně vyhýbal. Jeho habilitační práce o vlivu potravy na délku střeva (délka zažívací trubice u pulců, dietetické evoluční pokusy) znamenala počátek ekologické fyziologie u nás i ve světě. Prokázala i B. celoživotní zájem o otázky výživy. Orientoval se také na vývojovou fyziologii (od 1904) a fyziologii (evoluci) dýchání (od 1907), a tak položil základy k evolučnímu čili vývojovému přístupu v lékařských vědách. V oblasti srovnávací fyziologie dýchání se stal záhy světově uznávanou kapacitou. Byl rovněž jedním z prvních u nás, kdo v plném rozsahu promyslel a pochopil darwinismus i s jeho nedostatky v kontextu s lamarckismem a mendelismem. Další velkou tematikou se pro B. stal duševní vývoj dítěte. Ten však stačil již jen načrtnout. B. se postupně vypracoval v jednu z nejpozoruhodnějších postav v novodobých dějinách české vědy a v pokračovatele Jana Evangelisty Purkyně.

Již po 1904 kolem B. vznikla první škola, kterou tvořili mj. Otakar Foustka, Bohuslav Bouček, Josef Roček a Karel Amerling. Do druhé patřili mj. Josef Hepner, František Vanýsek, Vilém Laufberger, Vilém Hons, Josef Petřík a Oldřich Vilém Hykeš, do třetí kromě jeho nejmilejších žáků J. Petříka a O. V. Hykeše mj. J. Bečka, Ludvík Drastich, Josef Skládal a Tomáš Vacek.

Od října 1907 B. přednášel anatomii, histologii a fyziologii na zemědělském odboru české techniky v Praze, dále od letního semestru 1918/19 i na zatímních zvěrolékařských kursech při Filozofické fakultě UK (tzv. poválečné provizorium) a od května 1919 se ujal jejich vedení. Po uzavření kursů a přeložení výuky do Brna, jak předepisoval zákon o zřízení Vysoké školy zvěrolékařské, přešel B. do Brna ve funkci pověřence ministerstva školství a národní osvěty pro zřizování tamních vysokých škol. Sehrál tam po dobu sedmi let historickou úlohu jako organizátor, pedagog a vědec.

V Brně B. nejprve založil a budoval Vysokou školu zvěrolékařskou. Oficiálně ji otevřel svým instalačním projevem dne 11. 11. 1919 (výuka od 1920) a byl zvolen jejím prvním rektorem (1919/20, 1920/21) a prorektorem (1921/22), dále na ní působil jako profesor fyziologie a přednosta Fyziologického ústavu. Tato škola mu 16. 4. 1923 udělila hodnost MVDr. h. c. Dále se B. angažoval jako člen přípravného výboru pro založení VŠZ v Brně, spoluzaložil Školu vyšších studií pedagogických v Brně a stal se jejím rektorem (1921), byl i ředitelem Vzdělávacího kursu pro učitelství tělocviku na středních školách při MU. Prosazoval, aby se každému učiteli dostalo vysokoškolského vzdělání.

B. byl zvolen v pořadí šestým rektorem Masarykovy univerzity v Brně (1924/25; instalační přednáška Filozofické důsledky novodobé biologie, 22. 11. 1924) a potom i jejím prorektorem. Na lékařské fakultě, jejíž výuku zahájil dne 12. 11. 1919 památnou přednáškou Úvod do studia lékařství, byl zvolen proděkanem (1919/20, 1922/23) a děkanem (1921/22), stal se jejím řádným profesorem a přednostou Fyziologického ústavu a zatímním přednostou Biologického ústavu.

Během brněnského pobytu se B. podílel na založení Společnosti pro výzkum dítěte, Moravské přírodovědecké společnosti a brněnského Spolku lékařů českých (1922), Oddělení pro biologii nervstva při lékařské fakultě (1924) a spolu s Mihajlo Rostoharem (1878–1966) založil Psychologický ústav na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity (1926).

Své odborné práce začal B. uveřejňovat ještě za studií v Živě (1897), potom s Kamilem Lhotákem komentoval lékařskou bibliografii a od konce 19. století vycházely jeho první samostatné publikace a překlady. Jeho nejreprezentativnějším dílem je spis o mechanice a řízení dýchání (Die Mechanik…, 1921), který psal 1910/11–16, pozoruhodná je i Tělověda a Úvod do biologie dítěte. Tato poslední průkopnická monografie přispěla k osamostatnění dětského lékařství a B. jí zároveň ovlivnil mj. pediatry Josefa Švejcara a Otakara Teyschla.

B. s Karlem Františkem Studničkou založil časopis Biologické listy (1912, příloha Časopisu lékařů českých), Biologickou společnost v Brně (1922, od 1924 Československá biologická společnost s orgánem Biologické listy), vydával Spisy (LF MU, později Scripta Medica), Biologické spisy (Vysoká škola zvěrolékařská v Brně), dále vedl i biologickou rubriku v časopisu Příroda a škola (1903–30), inicioval časopis Akvaristický obzor (1911) a Společnost přátel přírody (1912). Propagoval film (Ze života žáby) k vyučovacím účelům.

B. byl členem zednářské lóže v Praze a v Brně, Masarykovy akademie práce, Státní zdravotní rady při ministerstvu zdravotnictví, Zemské zdravotní rady (1922), ČAVU a Československé národní rady badatelské (1924), dopisujícím členem KČSN (1925), předsedou Literárního a řečnického spolku Slavia v Praze (1904).

B. byl pochován na hřbitově v Praze-Vokovicích (4. 6. 1926). Bronzová busta od Vincence Makovského z roku 1936 je umístěna před budovou LF MU.

D: soupis (bez drobných a novinových článků, kritik a posudků) in: P. Bravený – Z. Franc, E. B. Brno, Georgetown-Nauma, 1997; výběr: Pojem biologie, in: ČLČ 40, 1901, s. 1185n.; Die Mechanik und Innervation der Atmung, in: H. Winterstein (ed.), Handbuch der vergleichenden Physiologie, 1/2. Jena 1921, s. 265n.; tělověda: Základy morfologie a fysiologie člověka, 1. vyd. 1908, 2. vyd. 1922–24; Úvod do biologie dítěte, 1926; popularizační práce: O theorii vývojové, 1904; Mózg i system nerwowy, 1905; O proměnách energií u živých těl, 1917; Výživa rostlinami, 1917; Život a teplo, 1918; O výživě, 1922.

L: P. Bravený – Z. Franc, c. d.; J. Čechurová, Čeští svobodní zednáři ve 20. století, 2002, s. 86n.

Gustav Novotný