BABOR Josef 31.1.1887-26.1.1967: Porovnání verzí

Verze z 15. 3. 2016, 14:45

Josef BABOR
Narození	31.1.1887
Místo narození	Písek
Úmrtí	26.1.1967
Místo úmrtí	Praha
Povolání	17- Veterinář 22- Odborník živočišné výroby
Trvalý odkaz	http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=58041

BABOR, Josef, * 31. 1. 1887 Písek, † 26. 1. 1967 Praha, veterinární lékař

Po ukončení reálky v Písku navštěvoval 1905–09 Vojenskou veterinární akademii při Vysoké škole zvěrolékařské ve Vídni. Patřil spolu s Josefem Mackem, Aloisem Hanslianem, Jaroslavem Stodolou a Janem Lukasem k jejím prvním absolventům, tzv. vojenským veterinárním akademikům. Doktorát veterinární medicíny získal ve Vídni jako první z českých vojenských akademiků 12. 7. 1911. Od 1. 11. 1910 až do vypuknutí první světové války působil jako šéfveterinář dělostřeleckého pluku ve Lvově. Za války prošel v různých regionech Rakouska a ruského Polska funkcemi šéfa zvěrolékařské služby u divize, sboru a nakonec u armádní skupiny generála Hadfy na tyrolské frontě. Po skončení války měl rozsáhlé praktické zkušenosti z vojenské veterinární služby a z oblasti využívání koní v extrémních válečných podmínkách. Již 2. 11. 1918 byl vládou pověřen založením československé vojenské veterinární služby. Zasloužil se o ustavení veterinárního oddělení na ministerstvu národní obrany a o zařazení vojenských veterinářů na systemizovaná důstojnická místa, srovnatelná s jinými skupinami vojenských specialistů s vysokoškolským vzděláním. V březnu 1919 odešel na vlastní žádost do Státního ústavu pro chov koní v Písku, odkud přešel v únoru 1920 na oddělení chovu koní v ministerstvu zemědělství, vedené v té době Josefem Tauferem. Tam působil až do svého penzionování 1943. Do 1938 zastával funkci zástupce vedoucího. Formální vedoucí tohoto oddělení (právníci E. Letocha a J. Frankerberger) nebyli s hipologickou problematikou dostatečně seznámeni a spoléhali převážně na B. úsudek. Funkci vedoucího oddělení pro chov koní vykonával 1938–43. Po dobu svého třiadvacetiletého působení na ministerstvu se B. podílel na zásadních změnách v organizaci chovu koní v ČSR, na převedení ústavů pro chov koní od vojenské správy do civilního sektoru, na koncepci importu plemenných zvířat ze zahraničí a na formulování všech základních předpisů o chovu koní. Uplatnil při tom nejen své vlastní bohaté praktické zkušenosti, ale i poznatky zahraničních chovatelských ústavů v Německu, Belgii, Francii, Polsku, Rumunsku, Jugoslávii, Rakousku a Maďarsku, které navštívil. Získal pověst všeobecně uznávaného a nestranného odborníka. Prací na ministerstvu zemědělství přispíval k upevnění vlivu veterinárních lékařů na chov domácích zvířat. Od 1923 vykonával funkci předsedy české župy Ústřední jednoty československých zvěrolékařů a přispíval k řešení odborných, profesních a sociálních problémů veterinárního stavu. Zkušenosti a poznatky z oblasti chovu koní a jejich využívání pro potřeby armády a zemědělství publikoval knižně a v odborném tisku. Od 1947 pracoval už v důchodu jako úřední veterinář prohlídky masa na ústředních jatkách v Praze.

D: K chovu koní v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, in: Zvěrolékařský obzor, 12, 1919, č. 11–12, s. 29n.; Rolnický chov koní a prostředky k jeho provozu a zvelebování v Československu, 1925 (spoluautor K. Šulc); Zákonná ustanovení o plemenitbě koní v nové úpravě, in: Praktický chovatel koní, 1942, č. 42, s. 3n.

L: Vrchní odborový rada dr. J. B. v čele oddělení chovu koní ministerstva zemědělství, in: Zvěrolékařský obzor, 31, 1938, č. 8, s. 141n.; MVDr. J. B. osmdesátníkem, in: Veterinářství, 17, 1967, č. 2, s. 96.

Jiří Šindlář