BALBÍN Bohuslav 3.12.1621-28.11.1688: Porovnání verzí

Z Personal
Řádka 201: Řádka 201:
 
rukopisů a starých tisků).
 
rukopisů a starých tisků).
  
'''B:'''
+
'''B:''' [https://biblio.hiu.cas.cz/documents/301835 Ctihodný P. Martin Středa]
[https://biblio.hiu.cas.cz/documents/301835 Ctihodný P. Martin Středa]
+
 
+
 
[https://biblio.hiu.cas.cz/documents/300695 O šťastném někdy, nyní však přežalostném stavu království českého, zvláště pak o vážnosti jazyka českého čili slovanského v Čechách, též o záhubných úmyslech na jeho vyhlazení a jiných věcech k tomu příslušejících, rozprava krátká, ale pravdivá]
 
[https://biblio.hiu.cas.cz/documents/300695 O šťastném někdy, nyní však přežalostném stavu království českého, zvláště pak o vážnosti jazyka českého čili slovanského v Čechách, též o záhubných úmyslech na jeho vyhlazení a jiných věcech k tomu příslušejících, rozprava krátká, ale pravdivá]
  

Verze z 9. 4. 2018, 10:27

Bohuslav BALBÍN
Narození 3.12.1621
Místo narození Hradec Králové
Úmrtí 28.11.1688
Místo úmrtí Praha
Povolání

53- Historik 49- Náboženský nebo církevní činitel 63- Spisovatel

50- Náboženský publicista
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=39998

BALBÍN, Bohuslav, * 3. 12. 1621 Hradec Králové, † 28. 11. 1688 Praha, římskokatolický kněz, historik

Pocházel z rodiny drobné šlechty (Balbínové z Vorličné), spjaté ale s městským prostředím. Katolické rodiny postižené finančním krachem roku 1623 se ujal majitel častolovického panství Otta z Oppersdorfu. Díky jeho podpoře nastoupil B. 1631 u broumovských benediktinů gymnaziální studia, v nichž pokračoval na školách Tovaryšstva Ježíšova v Jičíně, Praze a Olomouci. Tomuto řádu zůstal věrný po celý život (první řeholní sliby složil 1638). Filozofii studoval v pražském Klementinu 1639–42, potom tři roky vyučoval v Praze na různých řádových učilištích. O nadějích, které do něho vkládali jeho představení, svědčila mj. skutečnost, že byl vybrán, aby doprovázel po Čechách slavného teologa Rodriga Arriagu. Po učitelské praxi 1646–50 studoval v Klementinu teologii (kněžské svěcení 1649) a jako student se 1648 účastnil obrany Prahy proti Švédům. V souladu s řádovými předpisy několik let působil jako misionář v severovýchodních Čechách. Vedení české provincie, které brzy rozpoznalo, že B. rozmnoží slávu řádu především jako historik (byl prý špatným kazatelem), ho zbavilo misionářských povinností. B. pak vyučoval na kolejích v Kladsku, Praze, Brně a Jindřichově Hradci a na všech místech, kde působil, se snažil poznat jak místní knihovny a archivy, tak historické památky i přírodu okolního kraje. 1661 mu ale bylo, zřejmě pro mravní poklesek, další učitelské působení zakázáno a jako oficiální historik české provincie byl překládán do kolejí v Jičíně, Klatovech a Českém Krumlově. Na konci šedesátých let se dostal do nových potíží s nejvyšším purkrabím Bernardem Ignácem Bořitou z Martinic, který v jeho spisech nalézal doklady velezrádných názorů (údajně měl popírat dědické nároky Habsburků na český trůn). Následovalo přeložení do Klatov a Opavy, jeho knihy byly prověřovány světskou i církevní cenzurou. V nelehké situaci mu pomohli někteří jeho bývalí žáci (František Oldřich Vchynský z Vchynic a Tetova) a učení přátelé (císařský knihovník Lambeck). Na konci roku 1676 se B. vrátil do Prahy. 1679 onemocněl, 1683 ochrnul po záchvatu mrtvice a svá poslední díla musel diktovat. Po opakovaném záchvatu 1688 zemřel v klementinské koleji. B. proslul především jako historik, ostatní jeho díla (Nástin humanitních disciplín, teorie rétoriky, pokusy v latinském básnictví a příležitostné spisky) zůstávala ve stínu monumentálních historických prací. Již na svých prvních působištích na Moravě a ve Slezsku sepsal dějiny mariánských poutních míst ve Vartě (Diva Vartensis, 1655) a Tuřanech (Diva Turzenensis, 1658) a tuto sérii dovršil historií české Svaté hory (Diva Montis Sancti, 1665). Jeho zájem neplatil jen poutním místům samotným, ale i jejich okolí. V B. chápání byl totiž i kraj kolem mariánského zázračného obrazu (sochy) posvěcen obzvláštní milostí Matky Boží, která je patrná i v dějinách regionu. Na tuto linii pak logicky navázal B. nástin celých českých dějin (Epitome rerum Bohemicarum, 1677). Formálně se jedná o dějiny nejslavnější mariánské svatyně barokních Čech ve Staré Boleslavi. Tamní reliéf Panny Marie byl považován za „Palladium země české“, a jeho zázračné působení se tedy podle B. přesvědčení vztahovalo na celé království. B. byl dále autorem některých genealogických pojednání (o Gutštejnech, k nimž přičítal blahoslaveného Hroznatu, 1665), životopisu prvního pražského arcibiskupa (Vita Arnesti, 1664). Pro ediční řadu Vitae Sanctorum sepsal životopis sv. Jana Nepomuckého (1680 – takřka půl století před oficiální kanonizací).

Jeho nejrozsáhlejším dílem měl být soubor Miscellanea historica Bohemiae obsahující encyklopedické informace o přírodě, obyvatelstvu i dějinách Čech, rozvržený do dvou dekád. Práce zůstala nedokončená. Za života vydal B. pouze kompletně dekádu první (příroda, obyvatelstvo, místopis, životopisy světců a zbožných žen a mužů, přehled farností, dějiny episkopátu, panovníků a sbírka významných státoprávních dokumentů) a dvě knihy druhé dekády s životopisy významných šlechtických rodů. Na konci 18. století pak z rukopisu vydali medailonky českých vzdělanců (Bohemia docta) P. Candidus a S. Theresia (1777), Raphael Ungar (I–III, 1776–1780) a Josef Antonín Riegger otiskl ve svých materiáliích k české statistice knihu o zemských úřadech a soudech (1793). V rukopise zůstaly také B. práce věnované dějinám české provincie Tovaryšstva, historii jičínské koleje, dále dějiny náboženských zápasů počátku 17. století, přehled misionářského působení českých jezuitů a další.

B. je nejvýznamnějším představitelem českého barokního dějepisectví i protireformačního vlastenectví. Dokázal kolem sebe soustředit podobně smýšlející přátele (Tomáš Pešina z Čechorodu, Jiří Crugerius aj.), na konci života pak významnou skupinu vzdělanců podporovanou arcibiskupem Janem Bedřichem z Valdštejna, k níž patřili tehdejší provinciál Tovaryšstva Matěj Tanner s bratrem Janem, křižovnický velmistr Jiří Ignác Pospíchal a řada dalších. Přátelský svazek pojil B. i s malířem Karlem Škrétou. Všechny tyto muže spojovala upřímná katolická víra a odpor ke „kacířské“ minulosti země, zároveň ale těžce nesli ztotožňování celého českého národa s buřičstvím a herezí. V jejich očích bylo husitství a dvě století po něm následující tragickým vybočením z pravověrné cesty českých dějin, za něž národ tragicky již zaplatil. Další generace by tak rozhodně neměly být dále trestány potlačováním české státnosti, odstrkáváním domácích lidí ve prospěch cizinců a prosazováním němčiny na úkor mateřského jazyka. Proto se tito historikové zabývali genealogiemi šlechtických rodů, v nichž současným aristokratům stavěli před zraky péči, kterou jejich předkové věnovali zemi a národu. Výtce vrozeného kacířství měly zase čelit připomínky českých světců, blahoslavenců a vůbec lidí žijících ve „svaté pověsti“. Z odkazu českých dějin tak byla vyzdvižena doba vlády Karla IV., tj. éra rozkvětu země i katolického pravověří. Stejný účel plnily i dějiny poutních míst a obrazů – vše mělo dosvědčovat, že Čechy jsou zemí, v níž se na každém kroku je možno setkat s projevy boží milosti. Čechy se tak B. měnily přímo ve svatou zemi – „Bohemia sancta“. V této koncepci měly samozřejmě své nezastupitelné místo i zázraky. Pro barokního dějepisce byly dějiny především dílem božím, pro historiky české to byl další vítaný důkaz boží ochrany těžce zkoušené země. Z této duchovní atmosféry vycházel také B. a dalšími barokními historiky horlivě pěstovaný kult sv. Jana Nepomuckého, nového českého přímluvce u božího trůnu. Do české historické paměti se B. nejvýrazněji zapsal krátkým dílkem, které původně určil pouze pro přítele Tomáše Pešinu z Čechorodu. Tiskem je pod názvem Obrana jazyka slovanského zvláště českého vydal až 1775 František Martin Pelcl, čímž dílo zařadil do kontextu jazykových obran počínajícího českého národního obrození. Ve skutečnosti se ale jednalo o politický pamflet, v němž B. kritizoval tehdejší vládní politiku, kterou obviňoval ze systematického ničení české státnosti a exploatace ekonomického potenciálu země. Původní titul B. práce totiž (v českém překladu) zněl mnohem výstižněji: O šťastném někdy, nyní však přežalostném stavu království českého, zvláště pak o vážnosti jazyka českého čili slovanského v Čechách, též o záhubných úmyslech na jeho vyhlazení a jiných věcech k tomu příslušejících rozprava krátká, ale pravdivá. B. zde ve zkratce zopakoval své pojetí českých dějin, které se těší zvláštní ochraně Panny Marie a sv. Václava, a do své koncepce zapojil i starost o další osudy českého jazyka. Ten je pro něho jedním z atributů české státnosti: rozkvět jazyka je neodmyslitelně svázán s rozkvětem státu a naopak. Za jednoho z viníků současného úpadku B. označil Bernarda Ignáce z Martinic, jemuž věnoval také satirický „náhrobní nápis“, kde si všechny čtyři zemské stavy stěžují na příkoří způsobená nejvyšším purkrabím.

Díky tomuto spisku se k B. odkazu vraceli i čeští obrozenci, kteří jinak dobu pobělohorskou považovali za éru českého úpadku a jezuitský řád za ztělesnění jejího protičeského zaujetí. B. byl v tomto prostředí chápán jako výjimka a jako pojítko zajišťující kontinuitu mezi vlastenectvím starším a novějším. Tak B. hodnotili i moderní historikové počínaje Františkem Palackým. B. dílu však vytýkali nedostatek historické kritiky, závislost na Hájkově kronice a víru v boží zásahy do dějin. Nejběžnější označení B. v 19. století bylo „vlastenec a jezuita“. V tomto smyslu jeho dílem argumentovali také čeští katoličtí historikové druhé poloviny 19. století, bránící se tak proticírkevní orientaci české národní ideologie.

D: české překlady: Život svatého Jana Nepomuckého, pražského chrámu metropolitního sv. Víta kanovníka, kněze a mučedníka, b. d. (překlad A. Sauer a L. Stříž); Verisimilia humaniorum disciplinarrum. Nástin humanitních disciplin, 1969 (překlad B. Ryba); Rozprava krátká ale pravdivá (překlad M. Kopecký), 1983; Krásy a bohatství české země (ed. H. Businská), 1986; Pamětní nápis Bernardu Ignácovi z Martinic (Tropeum; překlad J. Hejnic), 1988.

L: J. Šimek, B. a jeho Bohemia docta, in: ČČM 1877; J. Lepař, Doplňky životopisné a knihopisné z B. spisu „Historia Jitzinensis“, in: ČČM 1889; A. Rezek, B. zpráva o pokrocích rekatolizace v Čechách, in: Zprávy KČSN 1892; J. Hanuš, B. B. Bohemia docta, in: ČČH 1906, s. 133n., 298n., 407n.; A. Rejzek, P. B. B. T. J. Jeho život a práce, 1908 (kde i úplný seznam díla včetně prací netištěných); J. Morávek, Schmidl, B. a Ware. Příspěvek k jesuitské historiografii v Čechách, in: ČČH 1913, s. 57n., 193n., 290n.; J. V. Šimák, Zpráva o literární pozůstalosti B. B., uložené v knihovnách kanonie strahovské a Musea království českého, in: Věstník ČAVU 1915; J. Prokeš, Osudy prvního vydání B. „Obrany“, in: ČMZM 1925; O. Květoňová- Klímová, Styky B. B. s českou šlechtou pobělohorskou, in: ČČH 1926, s. 497n.; W. Bobek, B., Bratislava 1932; J. Muk, Jindřichův Hradec v životě a díle B. B., in: Ohlas od Nežárky 1936; J. Pelikán, B. pomůcky a prameny, 1936; K. Krofta, O B. dějepisci, 1938; B. Benetka, P. B. B. T. J., kněz, učenec a vlastenec, 1939; Z. Kalista, B. B., 1939; J. Nováček, První vydání B. rozpravy na obranu českého jazyka, 1939; J. Sahula, Význam B. díla, 1939; J. Strakoš, B. B., 1939; V. Ryneš, Vyhnanství P. B. B. Zápas vlasteneckého jesuity o životní jeho historické dílo, 1940; J. Hobzek, České dějepisectví doby barokní a osvícenské, 1941; J. Loužil, B. B. a tradice protireformačního vlastenectví, Hradec Králové (sborník statí), 1958; Z. Kalista, Česká barokní gotika a její žďárské ohnisko, 1969; J. P. Kučera – J. Rak, B. B. a jeho místo v české kultuře, 1983; B. B. a kultura jeho doby v Čechách. Sborník z konference Památníku národního písemnictví v Praze (ed. Z. Pokorná a M. Svatoš), Praha – Köln – Weimar – Wien 1988; LČL 1, s. 120; OSN, s. 142n.; A. Richterová, Soupis autografů B. B. z fondů Státní knihovny ČSR, 1988; J. Martínek – M. Martínek, Kdo byl kdo – naši cestovatelé a geografové, 1998, s. 52n.

P: Strahovská knihovna (premonstrátská), Národní knihovna (oddělení rukopisů a starých tisků).

B: Ctihodný P. Martin Středa O šťastném někdy, nyní však přežalostném stavu království českého, zvláště pak o vážnosti jazyka českého čili slovanského v Čechách, též o záhubných úmyslech na jeho vyhlazení a jiných věcech k tomu příslušejících, rozprava krátká, ale pravdivá

Jiří Rak