BALDOVÁ Zdeňka 20.2.1885-26.9.1958: Porovnání verzí

Verze z 29. 3. 2016, 12:23

Zdeňka BALDOVÁ
Narození	20.2.1885
Místo narození	Česká Třebová
Úmrtí	26.9.1958
Místo úmrtí	Praha
Povolání	83- Divadelní interpret nebo herec
Trvalý odkaz	http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=40034

BALDOVÁ, Zdeňka, * 20. 2. 1885 Česká Třebová, † 26. 9. 1958 Praha, herečka

Otec Josef B. pracoval jako strojník v Praze-Žižkově u fy Szalatnay & Kröschl. 1902 absolvovala průmyslovou školu, věnovala se studiu cizích jazyků a literatury. Hrála nejprve ochotnicky divadlo v Měšťanské besedě, v žižkovském Pokroku a v Libni. 1907 ji angažoval František Adolf Šubert do prvního souboru právě otevřeného Městského divadla na Královských Vinohradech, kde působila do 1922. Už první role, Lady Jedburgheová ve Wildově Vějíři lady Windermerové, naznačila její talent pro komický obor. Doménou B. se staly temperamentní naivky plné životní energie, působící svým zjevem, myšlením i chováním komicky. Často jí byly přidělovány středně velké či menší role žen ustavičně se starostlivě o někoho starajících a něco chytře s temperamentem zařizujících. Z režisérů nejvíce spolupracovala s Františkem Hlavatým a zpočátku ještě i s Jaroslavem Kamperem a Václavem Štechem, specialisty na komediální žánr, spoléhající na vlastní tvůrčí invenci herců. Od 1911 začala pracovat též pod režiemi Karla Huga Hilara (1885–1935), za něhož se 1914 provdala. V jeho režii nastudovala i svoji jedinou operetní roli, choť Vicomta de Verpillace v Offenbachově Paní Favartové (1916). Teprve ke konci svého vinohradského angažmá měla větší příležitost ukázat svůj talent, např. v roli Zaniny v Zeyerově Staré historii (1921, režie Karel Čapek – František Hlavatý) a Cressidy v Shakespearově Troilovi a Cressidě (1921, režie Jaroslav Kvapil).

1921 byl K. H. Hilar jmenován šéfem činohry ND a B. za ním na tuto scénu přešla 1922. I tam působila ve veseloherním repertoáru, zejména v meziválečném období, kdy její talent pro komiku mezi českými činoherními herečkami neměl obdoby. Do souboru se začlenila mj. Mirandolinou ve stejnojmenné komedii Goldoniho (1923), služkou Ančou Bártíkovou v Šaldově Dítěti (1923), Dorinou v Molièrově Tartuffovi (1923) a titulní rolí Peg O’Conellové v komedii amerického dramatika Mannerse Peg mého srdce (1924). Tuto roli hrávala často i pohostinsky. Její výkony měly velký ohlas i v hrách Crommelynckových, Maughama, Sarmenta, Langra, Carpentera i jiných současných dramatiků. Ani tehdy však nedostávala větší role, snad aby její muž nemohl být obviňován z protekcionářství, a jistě i proto, že způsob jejího herectví se v Hilarových režiích nemohl dostatečně uplatnit. V režii K. H. Hilara vytvořila v inscenacích děl bratří Čapků Lilith v Adamu Stvořiteli (1927) a Apaturu Iris v revue Ze života hmyzu (1932). Excelovala též v Molièrově Bařtipánu (Nikola, 1926) a Lakomci (Frosina, 1931). Do inscenací, které byly až do poloviny 30. let považovány za profilové, obsazována nebyla. Kromě toho pečovala o svého muže, který 1924 vážně onemocněl (byl raněn mrtvicí). Nejčastěji se objevovala v režiích Vojty Nováka, který inscenoval běžný veseloherní a konverzační repertoár někdy i bulvární podoby, nebo Karla Dostala a Milana Svobody. Teprve po Hilarově smrti dostávala větší role v klíčových inscenacích, které připravoval Jiří Frejka, a za okupace i v režiích Jana Bora. V předvečer druhé světové války vytvořila mj. Annu Junkovou ve Wernerových Lidech na kře (1936, režie K. Dostal), Bočkarevu v Kornijčukově Chirurgu Platonu Krečetovi (1936, režie V. Novák) a ve Frejkových inscenacích Annu Andrejevnu v Gogolově Revizoru (1936) a Chůvu v Shakespearově Romeovi a Julii (1938). Za německé okupace vynikla jako Markyta v Borově Zuzaně Vojířové (1942), slečna Růženka v Šrámkově Létě (1943), služebná Blažena ve Strojilových Rodinných poutech (1943) a jako paní Brigita v Kleistově Rozbitém džbánu (1944). Její herecké umění vrcholilo po válce v českém a ruském klasickém repertoáru. Hrála kupř. Ančku v Jiráskově M. D. Rettigové (1947), Kukuškinovou v Ostrovského Výnosném místě (1950), Teklu Ivanovnu v Gogolově Ženitbě (1951), řeznici Mráčkovou v Jiráskově Samotě (1953), Fanku v Čapkově Loupežníkovi (1954), Dulskou v Morálce paní Dulské od Gabriely Zapolské (1954), Tlustou milostpaní v Tolstého dramatu Není nad vzdělanost (1955) a Sochařovu ženu v Nezvalově hře Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou (1956). V závěru své divadelní tvorby se uplatňovala v inscenacích Vojty Nováka, Jana Škody, Alfréda Radoka, Františka Salzera a Jaroslava Průchy.

První filmovou roli vytvořila 1921, více se však filmu věnovala až po jeho ozvučení. První větší role ztvárnila ve filmu Poslední muž (režie Martin Frič), v němž hrála paní Kohoutovou (1934), a ve Wernerových Lidech na kře (rovněž ve Fričově režii), kde ztělesnila ženu prof. Junka (1937). Významné filmové role vytvořila až na konci svého života, a to Hlubinovou v Měsíci nad řekou (1953, režie Václav Krška), babičku v Pátém kole u vozu (1957, režie Bořivoj Zeman) a Dulskou v Morálce paní Dulské (1958, režie Jiří Krejčík). V rozhlase vystupovala zřídka.

B. ovládala vzácné umění vyvolávat všemi hereckými prostředky silný divadelní účin. Navazovala na tradici domácího realistického herectví z přelomu 19. a 20. století, její projev byl však temperamentnější a grotesknější, přestože ji ovlivnil divadelní expresionismus. Současníci někdy viděli v jejím projevu ženského klauna. Její suchý humor byl označován za humor rabelaisovské plnokrevnosti a prostoty. Komického účinu dosahovala i neobvykle rychlou mluvou, někdy doslova brebentěním, jejíž půvab zvyšovala přeřeknutí (brepty), často i záměrná. Hrála bystré ženy dobrého srdce i ženy živočišné, naivní, prostoduché, případně i omezené. Role služek, hospodyň, komorných, chův, dohazovaček, později i matek, zestárlých partnerek, babiček. Dovedla zobrazit (např. v Dulské) též nežádoucí péči či spíše starost o druhé. Základní poselství, které vkládala do většiny svých rolí, byla touha něčím konkrétně a reálně prospět lidem. Odhalovala komickou stránky skutečnosti a někdy se i mírnou karikaturou či satirou vysmívala některým společenským typům. 1954 byla jmenována zasloužilou a o rok později národní umělkyní.

D: divadelní role (výběr): Městské divadlo Na Královských Vinohradech: Lisetta, Bahr: Pavouk, 1911; Paní Čiperná, Shakespeare: Veselé paničky windsdorské, 1914; Rollerová, Jirásek: M. D. Rettigová, 1919; Zanina, Zeyer: Stará historie, 1921; Cressida, Shakespeare: Troilus a Cressida, 1921. Národní divadlo: Mirandolina, Goldoni: Mirandolina, 1923; Anča Bartíková, Šalda: Dítě, 1923; Dorina, Molière: Tartuffe, 1923; Peg O’Conellová, Manners: Peg mého srdce, 1924; Fidelina, Crommelynck: Dětinní milenci, 1926; Nikola, Molière: Bařtipán, 1926; Lilith, Čapkové: Adam Stvořitel, 1927; Cecilie Pointelová, Beer-Verneuil: Advokátka JUDr. Bolbecková, 1927; Marie Louisa, Maugham: Constance, 1928; Marie Terezie, Sarment: Miláček Leopold, 1929; Zuzka, Langer: Velbloud uchem jehly, 1929; Frosina, Molière: Lakomec, 1931; Agata Tichonovna, Gogol: Ženitba, 1932; Markytánka, Schiller: Valdštýn, 1933; Anna, Werner: Lidé na kře, 1936; Bočkareva, Kornijčuk: Chirurg Platon Krečet, 1936; Anna Andrejeva, Gogol: Revizor, 1936; Chůva, Shakespeare: Romeo a Julie, 1938; Tejnská Markyta, Bor: Zuzana Vojířová, 1942; Slečna Růženka, Šrámek: Léto, 1943; Blažena, služebná, Strojil: Rodinná pouta, 1943; Paní Brigita, Kleist: Rozbitý džbán, 1943; Paní A. – příbuzná zatčených, Peroutka: Oblak a valčík, 1947; Ančka, Jirásek: M. D. Rettigová, 1947; Kolmistrová, Zápotocký – Nezval: Vstanou noví bojovníci, 1949; Kukuškinová, Ostrovskij: Výnosné místo, 1950; Tekla Ivanovna, dohazovačka, Gogol: Ženitba, 1951; Šablovová, Ostrovskij: Pozdní láska, 1952; Řeznice Mráčková, Jirásek: Samota, 1953; Žofa, Gregor-Tajovský: Statky – zmatky, 1953; Dulská, Zapolská: Morálka paní Dulské, 1954; Polina, žena Zachara Bardina, Gorkij: Nepřátelé, 1954; Fanka, Čapek: Loupežník, 1954; Tlustá milostpaní, Tolstoj: Není nad vzdělanost, 1955; Sochařova žena, Nezval: Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou, 1956.

Filmové role (výběr): Irmička, Obrácení Ferdyše Pištory, 1931; Kohoutova žena, Poslední muž, 1934; Anna, Junkova žena, Lidé na kře, 1937; Pavlína Norová, zvaná teta Pa, Eva tropí hlouposti 1939; Elisova žena, Jiný vzduch, 1939; Vdova Malá, Roztomilý člověk, 1941; Felixova žena, Tetička, 1941; Maruška, Kudrnova žena, Valentin Dobrotivý, 1942; Paní Hlubinová, Měsíc nad řekou, 1953; Babička Skořepová, Páté kolo u vozu, 1957; Dulská, Morálka paní Dulské, 1958.

L: J. Götzová, Profi ly českých herců, 1931; F. Götz, K jubileu Z. B., laureátky státní ceny, in: ND 28, 1952–53, č. 5; L. Páleníček, O hereckém umění Z. B., in: Divadlo 6, 1956, s. 505n.; J. Krejčík, Poslední role Z. B., in: Kultura 58, 1958, č. 40, s. 2; Z. Štěpánek., Z. B. na rozloučenou, in: Literární noviny 7, 1958, č. 40, s. 5; J. Brož – M. Frida, Historie československého filmu v obrazech 1930–1945, 1966; K. Höger, Baldinka, Svobodné slovo 15. 2. 1975; F. Černý, Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, 1978; O. Scheipflugová, Byla jsem na světě, 1988, s. 195n.; D. Č. (D. Čeporanová), B. Z., in: ND a jeho předchůdci, s. 16n.; P. Taussig, Filmový epilog Z. B., in: Film a doba 31, 1985, č. 2.

P: Divadelní oddělení NM, Praha. Soupisy repertoárů: K. Petrů, Národní umělkyně Z. B., Soupis dramatických postav vytvořených na scéně Městského divadla Král. Vinohradů 1907–1922, strojopis, Divadelní ústav Praha; týž, Národní umělkyně Z. B., Soupis dramatických postav vytvořených na scéně ND 1922–1958, strojopis, Divadelní ústav Praha; anonym, Postavy Z. B. v ND (1922–1954), in: Národní umělkyně Z. B., Národní divadlo 31, 1955–1956, č. 1, s. 23 an.; ND a jeho předchůdci, s. 17.

František Černý