Verze z 25. 9. 2019, 18:24, kterou vytvořil Holoubková (diskuse | příspěvky)

(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

BARTOŠ Bělčický Jan 17.5.1887-7.10.1955

Z Personal
Jan BARTOŠ Bělčický
Narození 17.5.1887
Místo narození Bělčice u Blatné
Úmrtí 7.10.1955
Místo úmrtí Beroun
Povolání 63- Spisovatel
Citace Biografický slovník českých zemí 2, Praha 2005, s. 250
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=40296

BARTOŠ Bělčický, Jan (vl. jm. Jan Bartoš), * 17. 5. 1887 Bělčice u Blatné, † 7. 10. 1955 Beroun, spisovatel, literární historik

Pseudonym Jan Bělčický užíval podle svého rodiště. Dětství prožil v početné jihočeské rodině bělčického rolníka společně s osmi sourozenci (dva z jeho čtyř bratří se stali knězi). Gymnaziální studia započal B. v Praze. Maturitu složil 1907 v Českých Budějovicích, kde od tercie studoval na gymnáziu. Vysokoškolská studia s aprobací slavistika–romanistika absolvoval v Praze na filozofické fakultě 1911, vysvědčení o učitelské způsobilosti obdržel 24. 5. 1912, zkušební rok mu byl prominut. Od 13. 11. 1912 byl ustanoven zatímním profesorem na reálce ve Vršovicích (Praha), kde vyučoval češtinu a francouzštinu a působil až do 15. 9. 1918. Mezitím složil 1913 doktorát (práce Příspěvky k syntaxi v staroslověnském apostolu). 1917 konal s přestávkami několikaměsíční opakovanou válečnou vojenskou službu, také v Uhrách. V září 1918 byl jmenován zatímním definitivním profesorem na reálném gymnáziu v Berouně, kde působil do srpna 1922. Tam se poprvé oženil (s Annou Slezákovou), avšak již 1921 podruhé (s Jarmilou Vitáčkovou). V Berouně trávil i řadu prázdnin až do posledních let svého života. 1922 se stal definitivním profesorem na reálce ve Strážnici. Po dvou letech odešel 1924 na reálné gymnázium do Kralup. Tam setrval do 1932, od září téhož roku do listopadu 1941 učil na vinohradské reálce v Praze. Od 1940 byl vdovcem. V prosinci 1942 odešel na vlastní žádost na trvalý odpočinek. Po osvobození však začal znovu od září 1945 vyučovat, a to na státním reálném gymnáziu Na Smetance v Praze. Definitivně odešel do penze v listopadu 1948. Žil pak v Berouně, kde jako bezdětný zemřel a je pochován.

Při vstupu na univerzitu se stal členem České Ligy Akademické, 1910–11 byl jejím předsedou. Tehdy také začal literárně pracovat, přispíval do Studentské hlídky, 1909 ji spoluredigoval, později psal do Života, Pražského večerníku a do všech ročníků Lidových listů, jejichž byl dlouholetým přispěvatelem. Často pobýval na cestách, delší dobu strávil v Krakově, procestoval Německo, Francii, Itálii, Španělsko. Zajímal se o kulturní katolické dědictví těchto zemí. Vedle svého povolání středoškolského učitele veřejně přednášel, pronesl na sta přednášek z různých oborů kultury, literatury a umění. Z této metodologické praxe a ze školské potřeby pedagoga vzešla řada propagačních spisků, Chcete správně psáti a mluviti (1921), Co máme čísti? (1921), Slovníček správných slov a vazeb (1921), Čtyři stovky světových spisovatelů (1926), Moje knihovna (1929), Dobré dílo aj., a také převážně katolicky orientovaných literárněhistorických středoškolských příruček. Největšího ohlasu a uznání získaly B. práce o Jaroslavu Durychovi a Jakubu Demlovi Kdo jest Jaroslav Durych? (1930) a Znáte Jakuba Demla? (1932), tvořící jeden ze základů fondu bádání o české katolické literatuře. Žánrově představují velkou část B. popularizačního, didaktického až bedekrovského díla fejetony. Své četné cesty a místa působišť zobrazil v soukromých tiscích Španělští kluci (1936), Bělčické vánoce (1935) a v souboru fejetonů Mizející Slovácko (1936). S obrazy malíře Vojtěcha Sedláčka vydal 1937 příběh pro mládež z přelomu století, autobiografickou vzpomínkovou prózu Bělčický kluk. Cesty po Itálii, Španělsku, Francii, Jugoslávii a Polsku zobrazil v knize fejetonů Všude zem Páně (1939). Byl představitelem české katolické prózy.

L: LČL 1, s. 148; k 50tinám, in: Lidové listy 16. 5. 1937; Časopis československých knihovníků 18, 1939; V. Palivec, Literární místopis Berounska, 1957, s. 31; J. Kunc, Kdy zemřeli? 1937–1962, 1962, s. 11; F. Hampl, Stopami prózy a poezie na Berounsku, 1973, s. 34; J. Vopravil, Slovník pseudonymů v české a slovenské literatuře, 1973, s. 377.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Marcella Husová