StránkaDiskuseZobrazit zdrojHistorie BARÁK Josef 25.1.1833-15.11.1883

Josef BARÁK
Narození	25.1.1833
Místo narození	Praha
Úmrtí	15.11.1883
Místo úmrtí	Praha
Povolání	63- Spisovatel 68- Redaktor nebo žurnalista
Trvalý odkaz	http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=40102

BARÁK, Josef, * 25. 1. 1833 Praha, † 15. 11. 1883 Praha, žurnalista, politik, spisovatel

Nejmladší z deseti dětí Josefa B. a Rozálie B. rozené Palečkové. Otec byl domovníkem a početnou rodinu (kojenecký věk přežili jen tři B. sourozenci) zabezpečoval velmi obtížně. Základní vzdělání získal B. ve farní škole u sv. Trojice ve Spálené ulici, dále studoval v novoměstském piaristickém gymnáziu. Patřil k vynikajícím studentům a rodiče, zejména matka, si pro něj přáli kněžské povolání. Středoškolská studia ukončil 1854 a krátkou dobu navštěvoval ještě národohospodářské a historické přednášky na pražské univerzitě. Vysokoškolská studia nedokončil. Jako gymnazista byl 1848–49 svědkem revolučních bojů a veřejných vystoupení, které v něm upevnily rozhodnutí podporovat české národně emancipační snahy. Pro žurnalistiku jako celoživotní poslání se rozhodl po ukončení gymnázia, kdy uskutečnil delší cestu do Bavorska, Horního Rakouska, západních a jižních Čech.

První zaměstnání získal B. u vydavatele pražského deníku Prager Morgenpost Heinricha Mercyho. Na stránkách jeho německého listu, který však zcela neodmítal české národní snahy, informoval o novinkách české literatury. Těmito referáty a činností v Akademickém čtenářském spolku, jehož členem byl od založení 1848, na sebe upoutal pozornost českých literátů. Důvěrnou znalost nových českých literárních snah nečerpal jen z osobních zkušeností. Mnohé informace mu zprostředkoval také jeho přítel z dětství Jan Neruda. B. se pokoušel i o vlastní literární tvorbu a 1857 vydal v časopisu Lumír svou prvotinu Naše písně. Od poloviny 50. let 19. století patřil ke kruhu mladých spolupracovníků Josefa Václava Friče a spolu s nimi připravoval 1857 básnické album pro Václava Hanku na počest 40. výročí objevení Rukopisu královédvorského. Finančně, redakčně i autorsky se podílel 1858 na vydání Almanachu Máj, v jehož okruhu se formovala nová česká literární generace. Byl dokonce uveden jako redaktor tohoto významného díla, přestože jeho autorský podíl na něm bývá zpochybňován.

Na přelomu 50. a 60. let 19. století se spolu s českými studenty, kteří se dostávali do sporů s německými kolegy, často účastnil veřejných vystoupení. 1859 se situace vyostřila v průběhu oslav Schillerova jubilea. Česká strana tehdy za účasti B. žádala, aby byla vedle oslav cizího básníka také důstojně uctěna památka domácího Josefa Jungmanna. B. zůstal v této souvislosti ušetřen policejní perzekuce, i když bylo zřejmé, že vzhledem k aktivní účasti ve studentském životě a organizaci studentských besed o plánovaných akcích věděl. Protesty proti schillerovským oslavám nevztahoval ovšem na osobu a dílo německého tvůrce, jehož některé hry sám překládal do češtiny a v jiných dokonce později vystupoval. Neklid mezi studenty po jubilejních oslavách neskončil. Na jaře 1860, v době svatojánské pouti, došlo v Praze k dalším pouličním protestům. B. byl policií obviněn, že demonstrace řídil. 18. 5. 1860 zatčen, odsouzen k osmi dnům vězení a vypovězen z Prahy. Deportace a policejní dohled, při nichž byl B. odeslán postupně do Kouřimi, Štýrského Hradce, Ehrenhausenu (u Mariboru) a Hradce Králové, trvaly s výjimkou krátké povolené návštěvy Prahy až do konce dubna 1861. Vyhnanství způsobilo B. vážné existenční nesnáze. Od ledna 1861 začal pracovat pro časopis Čas Aloise Krásy a od 1862 zakotvil v redakci Hlasu. V této době se věnoval také literární, zejména básnické tvorbě, k níž se později vracel jen příležitostně.

Významnou událostí v B. životě se stalo polské povstání 1863. Vztah k tomuto konfliktu rozdělil českou politickou reprezentaci a B. jako politik i novinář, který jednoznačně podporoval polské národní zájmy proti ruskému samoděržaví, se stal především pro formující se staročeskou stranu nepřijatelným. V průběhu bojů chtěl B. přispět Polákům i organizací dobrovolnické podpůrné akce, po porážce povstání pomáhal polským uprchlíkům. Rakouské úřady B. činnost odmítaly. V květnu 1863 byl po příjezdu do Krakova zatčen a šest týdnů vězněn. Shromážděné důkazy však nestačily k obvinění, a tak byl eskortován zpět do Prahy a propuštěn. Brzy po té se projevil odpor proti jeho osobě ze strany staročeského křídla národní strany, která odmítla jeho kandidaturu do českého zemského sněmu v doplňovacích volbách v okrese Nová Paka, Sobotka, Lomnice nad Popelkou.

B. i nadále psal pro Hlas, vliv tohoto listu však klesal, takže mu nemohl zajistit existenci. Finanční a pracovní těžkosti nevyřešila 1869 ani spolupráce s nově vzniklou Svobodou, proto přijal B. nabídku Julia Grégra a působil v jeho službách jako mimopražský zpravodaj s úkolem zjistit ohlas a podmínky odběru Národních listů na českém venkově. 1865–66 byl tajemníkem městského divadla v Plzni a na této scéně vystoupil i jako herec. Dalším mezinárodním konfliktem, který výrazně poznamenal jeho životní osudy, byla 1866 prusko-rakouská válka. V době pruské okupace Prahy působil při zemské pruské vládě jako úřední český tlumočník, což ve skutečnosti znamenalo, že cenzuroval český tisk a dohlížel také na program divadel. Jeho cenzurní praxe byla velmi liberální. Jen vzácně zasáhl proti provídeňskému Pražskému deníku. České publikum se v této době zásluhou B. dočkalo např. prvního uvedení hry Josefa Jiřího Kolára Žižkova smrt nebo Josefa Kajetána Tyla Jan Hus. Úřední kariéra skončila pro B. po odchodu pruské správy. Od počátku 1867 se rozhodl vydávat vlastní čtrnáctideník Svoboda. Tyto noviny byly programově demokratické, národně české a proticírkevní. B. jako majitel a hlavní redaktor byl za jejich obsah opakovaně souzen. List byl také úředně zastaven a v mezičase ho zastupoval čtrnáctideník Pravda, který formálně redigovali B. spolupracovníci. Už 1867 byl B. za články ve Svobodě i v Pravdě odsouzen úhrnem k 15 měsícům vězení. Z novoměstské a později i ze svatováclavské věznice v Praze se mu dařilo za pomoci Otakara Jedličky své noviny dále řídit. Po propuštění v této činnosti pokračoval s tím, že vyhlášení dogmatu o papežské neomylnosti posílilo jeho antiklerikální projevy. 1870 a 1872 se opět neúspěšně pokoušel o kandidaturu v zemských i v říšských parlamentních volbách.

Vedle národně emancipačních snah zaujaly B. sociální otázky, zejména postavení českého dělnictva, byl i přívržencem ženského hnutí. Jeho úvahy o dělnické otázce ho přivedly počátkem 1872 ke spolupráci s pražskými dělnickými předáky, kteří ho pověřili vydáváním Dělnických listů. Rozpory uvnitř vznikající české dělnické reprezentace však zkomplikovaly B. pozici tak, že z redakce koncem léta raději odešel. Ujal se opět své Svobody, k dělnické otázce se však vyjadřoval i nadále. 1873 se rozhodl pro spolupráci s J. Grégrem. Prodal Svobodu Alfonsi F. Šťastnému a odešel do Národních listů. Od 1874 až do své smrti byl jejich odpovědným redaktorem. V této funkci stanul opět opakovaně před soudem, k trestu vězení byl odsouzen ještě třikrát.

Kromě práce v novinách se B. věnoval také další veřejné činnosti zejména v mnoha českých spolcích. Nejdelší bylo jeho členství v Akademickém čtenářském spolku, který spoluzakládal a v němž setrval až do své smrti. 1858 byl jeho předsedou. Velmi aktivně pracoval od 1862 také v Sokole a od 1863 v Umělecké besedě, kde se 1879 stal místopředsedou jejího literárního odboru. Zájem o divadlo ho přivedl do Spojeného divadelního družstva k výstavbě Národního divadla (1878), kde zastupoval mladočechy. 1880 se stal předsedou Matice divadelní, ústřední organizace českých ochotnických spolků. Uplatnil se i v Ústřední matici školské, organizoval nejrůznější pamětní shromáždění, stavbu pomníků a slavnosti k uctě ní významných českých osobností a památných událostí. Některé spolky a organizace, o které pečoval, přijaly už za B. života nebo po smrti k uctění B. památky jeho jméno do svého názvu. Jednalo se např. o středočeskou sokolskou župu Barák. B. přednášková a osvětová činnost vyvrcholila v roce jeho 50. narozenin, kdy byl ovšem už vážně nemocen. O. Jedlička připravil k tomuto výročí také první životopis, jehož vydání se sám už nedočkal. Také B. mohl spatřit tuto publikaci jen krátce před svou smrtí. Pohřeb B. připadl na den otevření obnoveného Národního divadla, což jeho političtí odpůrci využili jako záminku k neúčasti na něm. Přesto se s B. přišlo na Olšanské hřbitovy v Praze rozloučit na 80 000 lidí.

D: Přednášky J. B., 8 sešitů, 1884–85; Vzpomínky J. B., 1905.

L: O. Jedlička, J. B. Nástin životopisný, 1883; O. Šumavský, J. B., jeho život, působení a doba tehdejší, 1903; J. Novák, J. B., 1833–1883, 1933; L. Jandásek, J. B., Osobnost a dílo, 1933; O. Králik, Almanach Máj a jeho redaktor, Slezský sborník, 36, 1958; V. Žáček, J. B., 1983 (kde další literatura).

P: Archiv NM, Praha; LA PNP, Praha.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Pavla Vošahlíková