Verze z 20. 7. 2018, 20:46, kterou vytvořil Holoubková (diskuse | příspěvky)

(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

BASS Eduard 1.1.1888-2.10.1946

Z Personal
Eduard BASS
Narození 1.1.1888
Místo narození Praha
Úmrtí 2.10.1946
Místo úmrtí Praha
Povolání

68- Redaktor nebo žurnalista 63- Spisovatel

48- Politický publicista

BASS, Eduard (vl. jm. Eduard Schmidt), * 1. 1. 1888 Praha, † 2. 10. 1946 Praha, spisovatel, novinář, kabaretiér

Pocházel z dobře situované živnostnické rodiny. Na staroměstské reálce maturoval 1905, poté 1905–06 se u otce vyučil kartáčnictví, 1906–07 byl obchodním zástupcem závodu v Curychu a Mnichově, kde poznal skupinu sdruženou kolem německé humoristické revue Simplicissimus a moderní kabaret. Rodinný podnik nepřevzal a po návratu do vlasti 1907 uzavřel smlouvu s pražským kabaretním souborem Establissement Schoebl u Bílé labutě v ulici Na Poříčí. Umělecky se plně profesionalizoval 1910. Tehdy začal vystupovat sólově jako herec, zpěvák, textař, autor i režisér skečů a strhl na sebe pozornost melodramatickou recitací básní Františka Gellnera a Fráni Šrámka i první řadou satirických Letáků. Podle svého hlubokého hlasu přijal pseudonym B., aby se odlišil od zakladatele českého kabaretu Františka L. Šmída. 1912–13 konferoval české pořady v Lucerně, od podzimu 1913 nastoupil do souboru Červená sedma, kde hrál, zpíval a režíroval a psal kuplety, šansony, skeče, aktovky a adaptace a také překládal. Byl intelektuální duší pražského kabaretu vůbec. Zprvu spolupracoval s anarchisty (Michael Kácha), později se sbližoval s mladočechy, přátelství udržoval s karikaturisty Josefem Ladou, Vratislavem H. Brunnerem, Zdeňkem Kratochvílem, Hugo Boettingerem. 1914–16 sloužil u sanitní služby v hradčanské vojenské nemocnici a byl uvolňován k vystoupením v Lucerně. 1916–17 působil jako ředitel kabaretu Rokoko, 1918–20 jako ředitel obnovené Červené sedmy. Od 1917 pracoval žurnalisticky v odbojovém protirakouském duchu – redigoval Věstník Červené sedmy, časopis Šibeničky, druhou řadu Letáků, edici kabaretních textů Syrinx. 1920 nastoupil do redakce Lidových novin, jejichž byl 1933–41 šéfredaktorem, současně 1926–30 působil jako šéfredaktor Světozoru. 1925–35 redigoval spolu s Jaroslavem Zaorálkem Spisy A. France. 1942 ho protektorátní úřady penzionovaly. Od 1918 byl členem státoprávní demokracie (národně demokratické strany), od 1925 Národní strany práce Jaroslava Stránského, s níž 1930 přešel do strany národních socialistů. Navzdory těžké srdeční chorobě soustředil kolem sebe za okupace kruh odbojové inteligence (Zdeněk Jirotka, Jan Drda, Vladimír Neff , Václav a Ema Řezáčovi, Ladislav Khás, Eduard Valenta, Bedřich Golombek) a za květnového povstání obnovil vydávání Lidových novin. Místa šéfredaktora byl zbaven po příchodu Ferdinanda Peroutky z koncentračního tábora. Po smrti B. ženy, kabaretiérky Táni Krykové († 22. 4. 1945), se jeho zdravotní stav neustále zhoršoval. Pohřben je na Vyšehradě.

B. literární dílo poznamenal kabaret, aktuální glosy, satiry lokálního zabarvení, avšak i okouzlení cirkusem a encyklopedický rozhled. B. písňové texty povznesly tuto disciplínu na umělecký obor, řadou aktovek rozvinul jevištní možnosti své doby. Jeho mistrovství parodie vyvrcholilo sbírkou To Arbes nenapsal, Vrchlický nebásnil (1930). Byl autorem teoretické příručky Jak se dělá kabaret (1917). V novinách se soustředil na fejeton, causerii a sloupek, rozvinul žánr novinářských pragensií (soubory Potulky pražského reportéra, 1929, Pod kohoutkem svatovítským, 1942, Kázáníčka, 1946, Letáky, 1955, Rozhlásky, 1957, Kukátko, 1970). Vedle bratrů Čapků a Karla Poláčka patřil k předním představitelům literárně žurnalistické školy Lidových novin. Pro mládež napsal humoristickou prózu (Klapzubova jedenáctka, 1922), pohádky (knižně 1957), je také autorem satirické prózy (Šest děvčat Williamsonových a jiné historky, 1930) a spoluzakladatelem české literatury faktu (Divoký život Alexandra Staviského, 1934, Čtení o roce osmačtyřicátém, 1940). B. beletristické úsilí vyústilo do vrcholných próz psaných v době odporu proti nacismu – do románu Cirkus Humberto (1941) a sbírky novel Lidé z maringotek (1942). Tyto knihy plné fantazie vynikly sdělností, oslavou pozitivních životních hodnot, nadhledem a věrností domovu. Široce pojatá vypravěčská epika, vždy vsazená do rámcového syžetu, znalost prostředí i historie lidové zábavy obě díla povyšují na mezinárodně srovnatelnou úroveň.

D: LČL 1, s. 156 (kde bibliografie); Dílo E. B. (vyd. A. Branald), sv. 1–8, 1955–63.

L: Kunc 1, s. 25n.; J. Červený, Červená sedma, 1959; A. Hájková, B. – románový epik, in: E. B., Cirkus Humberto, 1959; M. Grygar, Manéž – jeviště světa, in: E. B., Lidé z maringotek, 1966; L. Khás, Druhá sebranka (vyd. Z. Jirotka), 1970; DČD 3, s. 500; Smích Červené sedmy (vyd. J. Kazda – J. Kotek), 1981; E. B., Moje kronika (vyd. M. Krulichová – M. Vinařová), 1985; LČL 1, s. 155n.

P: LA PNP Praha; Biografický archiv ÚČL.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Martin Kučera