Verze z 2. 8. 2018, 09:25, kterou vytvořil Holoubková (diskuse | příspěvky)

(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

BAZIKA Eduard 19.9.1830-27.8.1914

Z Personal
Eduard BAZIKA
Narození 19.9.1830
Místo narození Olešná u Rakovníka
Úmrtí 27.8.1914
Místo úmrtí Praha
Povolání

29- Stavař

37- Doprava, pošty, spoje

BAZIKA, Eduard (Edvard), * 19. 9. 1830 Olešná u Rakovníka, † 27. 8. 1914 Praha, železniční stavitel, odborný publicista

Otec Martin B. (1794–1864), zámecký zahradník, zajistil šestičlenné rodině poměrně dobré hmotné zázemí. 1837 přesídlil v knížecích službách se ženou a čtyřmi dětmi do Krušovic, kde proslul zejména jako pěstitel ovocných stromů a okrasných rostlin. Synům umožnil získat odborné vzdělání. Tuto příležitost využil ve větším rozsahu jen Eduard B., který navštěvoval 1840–44 hlavní školu a podreálku v Rakovníce a 1845–49 vyšší reálku a stavovskou polytechniku v Praze. 1848 se účastnil v řadách studentské legie revolučních bojů. Před svatodušními svátky si však vyžádali rodiče jeho návrat do Krušovic, což ho uchránilo před možnou perzekucí. Dokončit studia a složit státní zkoušky odjel do Prahy až na podzim 1848. Po získání inženýrského diplomu si hledal místo ve státní správě. Krátkou dobu pracoval na Křivoklátsku ve vyvazovací komisi. 1851 odešel do Vídně, kde získal místo u soukromé stavební firmy Františka Šebka a současně absolvoval kurs pro c. k. telegrafní úředníky. Ve stejném roce vstoupil do služeb generálního ředitelství státních drah, které tehdy podléhalo ministerstvu obchodu. Už ve Vídni byl přiřazen k oddělení c. k. Severní dráhy. Se stavbou a zdokonalováním této železnice spojil B. převážnou část své pracovní kariéry. 1852 odešel z Vídně krátce do Prahy a odtud pokračoval do Pardubic, kde se mj. podílel na výstavbě druhé koleje v úseku Český Brod – Pečky – Kolín. V Pardubicích se B. seznámil se svou budoucí manželkou Annou Matiáskovou, se kterou se 1856 oženil. V tomto městě ho zastihla také významná změna v provozu železnice – její privatizace ve prospěch Společnosti státních drah. Pro B. to znamenalo lepší finanční zajištění a rychlejší postup. Po přechodném působení v Praze 1856–57 vystřídal B. řadu služebních míst např. v Roztokách u Prahy, Podmoklech, Kralupech nad Vltavou, Olomouci. Do Olomouce přišel těsně před prusko-rakouskou válkou 1866 a musel zde řešit problémy s využitím zanedbané železnice k přesunům rakouské armády a později s obnovou zničených tratí, zejména stržených železničních mostů. Počátkem 70. let byl opět v Praze, kde se podílel ve funkci vedoucího pražského stavebního odboru a v hodnosti vrchního inženýra (1871), stavebního inspektora (1873) a vrchního stavebního inspektora (1883) na většině významných železničních staveb, zejména na urychleném dokončení karlínského viaduktu a na výstavbě železniční stanice v Bubnech. V této době byly pod jeho vedením také poprvé probourány pražské hradby. V dalších letech opouštěl B. Prahu většinou v souvislosti s výstavbou místních tratí, jejichž rozvoj podporoval s odkazem na jejich národohospodářský význam. Často byl pověřován technicky a organizačně obtížnými úkoly, které B. předchůdci nezvládli. Jeho zkušenosti využívala i ČVŠT, která ho jmenovala do zkušební komise pro diplomové práce (1876) a do komise pro druhou státní zkoušku v oboru inženýrského stavitelství (1879). Do výslužby odešel B. 1892 v hodnosti dvorního rady. Po penzionování stále zůstával členem správních rad Podolské cementárny, rozhledny a lanové dráhy na Petříně, dále byl členem Matice školské severočeské, Českoslovanské jednoty, Měšťanské besedy v Praze, přechodně členem městského zastupitelstva na Královských Vinohradech, čestným členem České Besedy v Podmoklech, zakládajícím členem Spolku architektů a inženýrů (1911) a od následujícího roku jeho čestným členem. 1906 byl B. při příležitosti výročí vzniku pražské techniky udělen titul čestný doktor technických nauk. Jeho odborná pojednání vycházela tiskem zejména ve Zprávách spolku architektů a inženýrů v Království českém (1871–92), v Technickém obzoru (1893–1902), v Rundschau für Technik und Wirtschaft (1909), v Politik (1900–07). Podílel se také na zpracování hesel v Ottově slovníku naučném, která podepisoval šifrou Ba. Poslední léta svého života prožil v Praze. Pohřben byl na Olšanských hřbitovech.

D: E. B., Mé paměti (německy), in: Von Amts wegen, Wien 1998, s. 114n.

L: OSN 3, s. 536n.; P. Vošahlíková, E. B., in: Von Amts wegen, 1998, s. 113n.

P: rukopisné paměti česky v rozsahu 670 s. uloženy v Archivu NTM, Sbírka rukopisů, č. 1540.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Pavla Vošahlíková