Verze z 29. 9. 2019, 16:40, kterou vytvořil Holoubková (diskuse | příspěvky)

(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

BEDNÁŘ Antonín 1.11.1896-2.3.1949

Z Personal
Antonín BEDNÁŘ
Narození 1.11.1896
Místo narození Vamberk
Úmrtí 2.3.1949
Místo úmrtí Vamberk
Povolání 77- Hudební skladatel
78- Hudební interpret
Citace Biografický slovník českých zemí 3, Praha 2005, s. 322
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=40664

BEDNÁŘ, Antonín, * 1. 11. 1896 Vamberk, † 2. 3. 1949 Vamberk, dirigent a skladatel

Jeho hudební nadání se projevilo již v dětství. Na přání rodičů však nejprve navštěvoval obchodní školu v Praze. Soukromě se učil skladbu u Josefa Bohuslava Foerstera, který talentovaného žáka doporučil ke Karlu Boleslavu Jirákovi a k Františku Spilkovi. U nich B. studoval dirigování a potom u Jana Heřmana i hru na klavír. Do 1939, v době velkého rozmachu sborového umění, řídil jako sbormistr několik českých pěveckých spolků, mj. Vinohradský Hlahol, Pragu a pěvecké spolky jihočeských, východočeských a zvláště českých učitelů. Založil Orchestr českých železničářů. 1922–23 doprovázel operního pěvce Pavla Ludikara-Vyskočila na turné Severní Amerikou. Po návratu ho na krátkou dobu (1924–25) angažoval jako zkušeného a umělecky respektovaného sbormistra František Neumann, ředitel ND v Brně, kde B. řídil i Starobrněnský Hlahol. Dostal však příležitost pohostinsky dirigovat Českou a Šakovu filharmonii a pražský rozhlasový orchestr, a proto z Brna odešel. Brzy se uplatnil jako dirigent orchestrů v Drážďanech, Berlíně, Varšavě, Tallinnu, Bukurešti, Lipsku a ve Vídni. Vedle uznávané dirigentské, sbormistrovské a doprovázečské činnosti se prosadil i jako skladatel. Komponoval nejen skladby klavírní, pro mužský, ženský a smíšený sbor a upravoval lidové písně, ale vytvořil i několik scénických hudeb pro Divadlo na Královských Vinohradech a pro ND v Praze (1928).

D: soupis in: HS 1, s. 69.

L: OSND 1/1, s. 503; HS 1, s. 69; Významné osobnosti okresu Rychnov nad Kněžnou, 1994, s. 56.

Evženie Dufková