Stránka
Diskuse
Zobrazit zdroj
Historie

Zobrazení zdroje stránky BERAN Josef 29.12.1888-17.5.1969

{{Infobox - osoba
| jméno = Josef BERAN
| obrázek = Beran Josef portret.jpg
| datum narození = 29.12.1888
| místo narození = Plzeň
| datum úmrtí = 17.5.1969
| místo úmrtí = Řím (Itálie)
| povolání = 56- Filozof<br />49- Náboženský nebo církevní činitel

| jiná jména = 
| citace = Biografický slovník českých zemí 4, Praha 2006, s. 412-413
}}

'''BERAN, Josef,''' ''* 29. 12. 1888 Plzeň, † 17. 5. 1969 Řím (Itálie), pražský arcibiskup, kardinál''

Narodil se a vyrůstal v početné učitelské rodině. Maturoval
na gymnáziu v Plzni, 1907–11 studoval teologii a křesťanskou
filozofii na papežské univerzitě v Římě. 10. 6. 1911 získal
kněžské svěcení, 1912 doktorát teologie. Po návratu do
Čech působil jako kaplan v Chyších na Karlovarsku, 1914 na
Proseku, později v Michli (Praha). 1917 vyučoval náboženství
na učitelském ústavu, který vedla Kongregace chudých
školských sester v Ječné ulici v Praze. 1925 se stal profesorem
pedagogiky a ředitelem řádových škol, 1928 suplentem
pastýřského bohosloví na Teologické fakultě UK v Praze,
1929 tamtéž asistentem, 1932 docentem. 1932–46 řídil jako
rektor arcibiskupský seminář v Praze. 1934 byl jmenován
mimořádným, 1946 řádným profesorem Teologické fakulty
UK (s platností od 1. 5. 1939). Od 1927 byl arcibiskupským
notářem, skutečným konzistorním radou, tajným papežským
komořím a monsignorem. V červnu 1942 ho zatklo gestapo
a věznilo postupně na Pankráci, v Terezíně a v německém
Dachau, kde onemocněl tyfem. V květnu 1945 se vrátil do
Prahy a začal působit opět v semináři. V listopadu 1946 se
stal pražským arcibiskupem. Následně přijal ve svatovítské
katedrále biskupské svěcení a byl nastolen. 17. 2.–23. 11.
1947 řídil jako apoštolský administrátor neobsazenou litoměřickou
diecézi. Po změně mocenských poměrů v únoru
1948 se zprvu zdálo, že bude nalezen nějaký způsob existence
církve v režimu, který se hlásil k marxistickému učení. Arcibiskup
se uvolil celebrovat slavnostní Te Deum po zvolení
K. Gott walda prezidentem (14. 6. 1948). KSČ ovšem potřebovala,
aby církev byla vyvázána z vlivu Vatikánu a veškeré
dění v ní se dostalo pod kontrolu státu. B. zastával odmítavé
stanovisko k těmto snahám. Katolickým kněžím zakázal jakoukoliv
politickou činnost, vstup do politických stran a přijímání
veřejných funkcí. Exkomunikoval pátera J. Plojhara,
který kandidoval ve volbách za Československou stranu lidovou
a stal se ministrem ve vládě Národní fronty. K rozhodujícímu
střetu došlo 1949, když se úřady pokoušely přimět
věřící, aby se zapojili do Katolické akce. Tu původně založil
papež Pius XI. (1922). Snažila se oživit účast laiků na šíření
církevního učení o společnosti podle papežských encyklik.
Činnost měla být centrálně řízena Vatikánem. Tyto zásady
chtěli příslušníci vysokého kléru aplikovat na naše poměry.
B. už jako rektor semináře inicioval péči o děti z nejchudších
poměrů s využitím práce laiků. Chtěl v této práci pokračovat
i po válce, po založení Arcidiecézního pastoračního
ústředí, jehož místopředsedou se stal. Myšlenky účasti laiků
však chtěly využít v rámci svých chystaných proticírkevních
opatření i vedoucí orgány KSČ. 9. 6. 1949 zahájila činnost
Katolická akce řízená komunisty, v jejímž čele stála skupina
kněží ochotných respektovat pokyny stranických orgánů.
Akce měla odvrátit široké vrstvy věřících od vysoké hierarchie
a od Vatikánu. B. odpověděl oběžníkem, který měl být
čten při slavnosti Božího Těla a ve kterém upozorňoval, že
současná Katolická akce byla vyvolána státními úřady. Po
jeho přečtení v pražské katedrále vyvolali přítomní provokatéři
křik, pískot a hluk, což mělo být pokládáno za odsudek
arcibiskupa věřícími. Obřady však přesto byly dokončeny.
Když se B. vrátil z bohoslužeb do Arcibiskupského paláce,
byly prostory již obsazeny příslušníky policie. On sám už nesměl
opustit své sídlo – nemohl tedy vykonávat arcibiskupský
úřad. Jeho rezidence se mu pak stala na půldruhého roku
domácím vězením. Následovaly předem připravované zákazy
církevních tiskovin, školství, spolků a dalších organizací.
Církevní majetek podléhal zabavení, činnost řeholních řádů
byla zastavena. Po zatčení některých osobností z řad vysokého
duchovenstva a představitelů katolické inteligence byly
pak zinscenovány soudní procesy a vyneseny rozsudky s vysokými
tresty. Všechny zásahy řídily orgány KSČ, od 14. 10.
1949 prostřednictvím Státního úřadu pro věci církevní, jehož
hlavou byl A. Čepička, kterého vystřídal v dubnu 1950
Z. Fierlinger. Po nuceném pobytu v Arcibiskupském paláci
musel B. v březnu 1951 odjet do Roželova u Rožmitálu
pod Třemšínem. Pak měl přikázán pobyt v izolaci v Liberci,
od 1953 v Myštěvsi u Nového Bydžova a od 1957 v Paběnicích
u Čáslavi. Tam vážně onemocněl a dvakrát byl léčen
ve vězeňské nemocnici na Pankráci. Od 1961 žil v Mukařově
u Prahy, kde se jeho izolace zmírnila a brzy nato se směl
přestěhovat do Radvanova u Mladé Vožice a ubytovat se
s dalšími církevními hodnostáři. Jeho domácnost obstarávalo
postupně několik řádových sester. 1965 skončily rozhovory
zástupců papežského stolce a státu, které měly upravit
další vztahy církve a státu u nás. Jednání o těchto změnách
se děla již ve změněném ovzduší mezinárodních vztahů. B.
byl slavnostně jmenován kardinálem 22. 2. 1965, nadále
působil v Římě a pražskou arcidiecézi spravoval apoštolský
administrátor František Tomášek. V Římě byl B. přijat s nejvyššími
poctami. Nadále žil v koleji Nepomucenum a mohl
se zúčastnit ještě posledního zasedání II. vatikánského koncilu,
kde pronesl projev ''O svobodě'' ''svědomí''. V něm za zásahy
provedené proti této svobodě označil nejen upálení M. Jana
Husa, ale i násilnou pobělohorskou rekatolizaci. Zahájil tak
diskusi o Husově církevní rehabilitaci. Vedle dalších myslitelů
z řad katolíků i protestantů přispěl k zahájení ekumenického
hnutí a stál také na počátku příprav ke svatořečení
blahoslavené Anežky České. S finanční pomocí zahraničních
krajanů založil v Římě poutní dům Velehrad, který udržuje
styky s Čechy a Slováky po celém světě. To vše pomáhalo
šířit nenásilný odpor ke komunistickému režimu. Za svého
římského pobytu uskutečnil B. řadu zahraničních cest do
Francie, Švýcarska, Norska, USA a Kanady.

Již před válkou publikoval B. řadu prací z oboru pastýřského
bohosloví, z různých odvětví církevních dějin a z praxe. Patřila
k nim habilitační práce z historie mešní liturgie. Knižního
rozsahu dosáhla životopisná práce o G. Schneiderovi, jíž chtěl čtenáře seznámit s působením zakladatele Kongregace
chudých školských sester de Nôtre Dame a s působením
této kongregace u nás. Další knihy mohly vyjít až posmrtně
v cizině: ''Životní'' ''symfonie'' ''Antonína'' ''Dvořáka'' (1971), napsaná
na počátku B. internace, která je i dokladem jeho vřelého
vztahu ke skladateli. Za své hlavní dílo B. pokládal životopis
Blahoslavená ''Anežka'' ''Česká'' (1974). Tato monografie zahájila
proces svatořečení, o němž jednal B. již 1947–48. Šlo o obšírný
životopis blahoslavené Anežky, jenž respektoval všechny
požadavky odborných prací a přinesl též nová fakta. Na
díle začal B. pracovat už před svou internací, pokračoval pak
i ve velmi omezených možnostech po červnových událostech
1949. Do Říma přivezl 1965 již hotový text. V novém působišti
pak přehlédl a doplnil celý strojopis.

Kardinál byl pochován v kryptě pod bazilikou sv. Petra v Římě
vyhrazené pouze papežům, a to jako jediný Čech. Po listopadu
1989 dostal posmrtně Řád T. G. Masaryka I. třídy.
1998 bylo zahájeno jednání o jeho beatifikačním procesu.
Jako přípravné materiály k tomuto procesu vznikly dva sborníky,
sloužící jako podklady ke zpracování B. důkladného
životopisu. Mezi jeho dosud existujícími biografiemi zaujímá
zvláštní místo ''Velká'' ''mše'', životopis, který zapsala Marie Luňáčková,
jedna z těch, které B. doprovázely životem.

'''D:''' Gabriel Schneider, zakladatel Kongregace chudých školských sester de
Nôtre Dame v Čechách, 1931; Mešní liturgie secundum rubricam ecclesiae
Pragensis ve století XV. a XVI., 1931; Životní symfonie Antonína Dvořáka,
Řím 1971; Blahoslavená Anežka Česká, Řím 1974.

'''L:''' Malý bohovědný slovník, 1963; J. Radouchová, Československý stát a katolická
církev po únoru 1948, in: Revue dějin socialismu, 1969, s. 118n.;
M. Luňáčková, Velká mše (Životopis kardinála J. B.), Řím 1970; J. Beran,
Blahoslavená Anežka Česká, 1974 (předmluva, s. I–III); A. Kratochvíl, Žaluji.
Cesta k Sionu, 1991, s. 109n.; P. R. Pokorný, Biskupové Čech, Moravy
a Slezska po roce 1918 a jejich znaky, 1992, s. 14 (znak s. 6); J. Kettner, Dějiny
pražské arcidiecéze v datech, 1993, s. 130n., 136, 137, 170, 17 (znak);
D. Perstická, Osobnosti. Nositelé Řádu T. G. M., 1993, s. 21n.; Lexikon
für Theologie und Kirche, 2. Band, Freiburg – Basel – Rom – Wien, 1994,
s. 239; J. Erben, J. B., in: Pražské arcibskupství 1344–1944. Sborník prací…,
uspořádali Z. Hledíková a J. V. Pola, 1994, s. 313n.; Ilustrovaná encyklopedie,
1995, s. 129; J. Rataj – L. Šavrdová, Z Plzně do Vatikánu. Životní cesta
kardinála ThDr. J. B., in: Sborník Pedagogické fakulty Západočeské univerzity
v Plzni 16, 1995, č. 3–4, s. 81n.; M. Churaň a kol., Kdo byl kdo v našich
dějinách ve 20. století, 1998, s. 41; Kardinál J. B., sborník dokumentů,
úvod J. Škarvada, 1999; Kardinál J. B., in: Malý sborník dokumentů, 2000;
M. M. Buben, Encyklopedie českých a moravských sídelních biskupů, 2000,
s. 25n.; M. Vanáč, Výuka jednotlivých oborů na Katolické teologické fakultě
Univerzity Karlovy v letech 1891–1938, in: Sborník Katolické teologické
fakulty UK 3, 2000, s. 148.

'''Ref:''' [https://biblio.hiu.cas.cz/authorities/8834 Bibliografie dějin Českých zemí]

Eliška Čáňová

[[Kategorie:A]]
[[Kategorie:56- Filozof]]
[[Kategorie:49- Náboženský nebo církevní činitel]]
[[Kategorie:1888]]
[[Kategorie:Plzeň]]
[[Kategorie:1969]]
[[Kategorie:Řím]]


<gallery>
Beran Josef Dachau.jpg|Josef Beran krátce po propuštění z Dachau
Beran Josef papez.jpeg|Papež Pavel VI. žehná ostatkům kardinála Josefa Berana
</gallery>