BERGMANN Hugo Samuel 25.12.1883-18.6.1975

Z Personal
Hugo Samuel BERGMANN
Narození 25.12.1883
Místo narození Praha
Úmrtí 18.6.1975
Místo úmrtí Jeruzalém (Izrael)
Povolání 56- Filozof
Citace Biografický slovník českých zemí 4, Praha 2006, s. 433

BERGMANN, Hugo Samuel (též BERGMAN, Schmuel), * 25. 12. 1883 Praha, † 18. 6. 1975 Jeruzalém (Izrael), filozof, překladatel, knihovník, představitel kulturního sionismu

Otec Siegmund B. byl obchodním cestujícím, po sňatku s Johannou, rozenou Fischerovou, se 1880 usadil v Praze. B. projevoval od dětství nadání pro studium. Navštěvoval v Praze německou obecní školu a německé gymnázium, kde byl jako premiant osvobozen od školného. K jeho spolužákům a později životním přátelům patřil F. Kafka. 1901–05 pokračoval ve studiu na pražské německé a berlínské univerzitě. Zpočátku si zapsal chemii, protože se nechtěl věnovat tzv. židovským povoláním. Brzy však zvítězil B. zájem o filozofii a matematiku, i když při volbě témat vědeckých prací nezapřel prvotní zájem o přírodní vědy. Během studií v Praze se stal členem studentského sionistického spolku Bar Kochba. Od 1903 publikoval články se sionistickou tematikou. V tomto období se seznámil s Martinem Buberem. Společně s F. Kafkou, M. Brodem, E. Utitzem a A. Einsteinem navštěvoval salon rodiny Fantových, kde blíže poznal filozofické názory B. Bolzana, F. Brentana a R. Steinera. Setkal se zde také se svou první manželkou, Else Fantovou, se kterou se 1908 oženil. 1907–19 (mimo období první světové války, kdy sloužil v rakouské armádě) pracoval jako knihovník Univerzitní knihovny v Praze. 1910 navštívil Palestinu a začal uvažovat o založení univerzity a knihovny pro Židy. Po 1918 se rozhodl, přes nabídky nové československé vlády tlumočené tehdejším ministrem zahraničí E. Benešem, plně se věnovat práci v židovských organizacích. 1919–20 působil v Londýně jako tajemník kulturního oddělení Světové sionistické organizace. 1920 odešel i s rodinou (ženou a dvěma dětmi) do Palestiny, kde se podílel na založení Národní a univerzitní knihovny. Po jejím vzniku se stal jejím prvním ředitelem a tuto funkci vykonával až do 1935. Přispěl také ke vzniku odborové organizace Histadrut ha-ovdim a stal se členem jejího exekutivního výboru. Po založení Hebrejské univerzity v Jeruzalémě byl 1928 jmenován docentem a 1935 profesorem obecné filozofie. Byl také prvním rektorem této vysoké školy (1935–38). Patřil ke spoluzakladatelům hebrejsky psaného bibliografického periodika Kirjat sefer (Městečko knihy), působil jako editor filozofické části Ha-enciklopedija ha-ivrit a filozofického čtvtletníku Ijun (Úvaha). 1936 se B. rozvedl a oženil se podruhé. Jeho ženou se stala Else Escha Scholem (rozená Burchhardt). Když se na Hebrejské univerzitě konstituovalo hnutí Brit šalom (Mírová smlouva), které se zasazovalo o dvounárodnostní Palestinu, stal se B. jeho mluvčím. Již ve svých raných článcích B. upozorňoval na to, že židovské osidlování Palestiny se nesmí dít na úkor tamních Arabů. 1947 vedl jménem židovských organizací delegaci vyslanou z Palestiny na panasijskou konferenci, která se konala v New Delhi. 1954 obdržel B. izraelskou cenu za svůj spis Mavo le-torat ha-higajon (1953, Úvod do logiky) a 1974 byl oceněn za celoživotní zásluhy o židovský stát a společnost.

K hlavním oblastem B. vědeckého zájmu patřily filozofie a náboženství. V jeho filozofických názorech lze rozlišit dvě zásadní období: v prvním se u něho projevoval vliv B. Bolzana a F. Brentana, v druhém se přikláněl k neokantovské škole zejména v pojetí Hermanna Cohena a Ernsta Cassirera. Své první spisy psal německy (Das philosophische Werk Bernard Bolzanos, 1909, Das Kausalitätsproblem in der Geschichte, 1913, Der Kampf um das Kausalgesetz in der jüngsten Physik, 1929). Později začal psát i hebrejsky (Immanuel Kant, 1927), první moderní hebrejská monografie v této oblasti; Mavo le-torat ha-higajon, 1953; Ha-Filosofija ha-Dialogit mi-Kirkegaard ad Buber (Dialogic Philosophy from Kirkegaard to Buber), 1974. Do hebrejštiny přeložil některá díla I. Kanta, Edmuda Husserla a židovského myslitele Salomona Maimona. Své názory na náboženství čerpal z myšlenek Rudolfa Steinera, Martina Bubera a Franze Rosenzweiga. Ovlivnili ho i někteří křesťanští a indičtí myslitelé. Víru chápal ve smyslu přímé zkušenosti „setkávání“ s Bohem. Základním B. dílem v této oblasti je hebrejsky psané Hogim u-ma’aminim (1953, Myslitelé a věřící). Jako sionista zastával společně s Achad Haamem, M. Buberem a A. D. Gordonem morálně-kulturní koncepci, kterou kromě v četných německých a hebrejských článcích vyjádřil ve spisech Jawne und Jerusalem (1919) a ve Worte Mosis (1913).

D: H. S. B., Tagebücher und Briefe, vyd. M. Sambursky (kde podrobné biografické údaje), 1. díl 1901–1948, 2. díl 1948–1975, Königstein/T., 1985.

L: N. Rotenstreich, Das Spektrum von Bergmans philosophischem Werk, in: tamtéž, s. XI–XV; Encyclopaedia Judaica 4, Berlin 1929, s. 204n., Encyclopaedia Judaica, Jerusalem 1972 (zde uvedena i další literatura); Neues Lexikon des Judentums, München 1992, s. 68.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Bedřich Nosek