Biografický slovník
BERNT Johann Joseph 14.9.1770-27.4.1842: Porovnání verzí
(BERNT_Johann_Joseph_14.9.1770-27.4.1842) |
|||
| (Nejsou zobrazeny 2 mezilehlé verze od stejného uživatele.) | |||
| Řádka 3: | Řádka 3: | ||
| obrázek = No male portrait.png | | obrázek = No male portrait.png | ||
| datum narození = 14.9.1770 | | datum narození = 14.9.1770 | ||
| − | | místo narození = | + | | místo narození = Litoměřice |
| datum úmrtí = 27.4.1842 | | datum úmrtí = 27.4.1842 | ||
| − | | místo úmrtí = | + | | místo úmrtí = Vídeň (Rakousko) |
| povolání = 15- Lékaři | | povolání = 15- Lékaři | ||
| jiná jména = | | jiná jména = | ||
| − | }} | + | | citace = Biografický slovník českých zemí 4, Praha 2006, s. 454-455 |
| + | }} | ||
| + | |||
| + | '''BERNT, Johann Joseph,''' ''* 14. 9. 1770 Litoměřice, † 27. 4. 1842 Vídeň (Rakousko), soudní lékař, pedagog, průkopník očkování proti neštovicím'' | ||
| + | |||
| + | Gymnázium absolvoval v rodných Litoměřicích, filozofická | ||
| + | studia 1789–92 na pražské univerzitě, kde 1792–97 vystudoval i lékařskou fakultu. 1797 byl promován doktorem medicíny, | ||
| + | 1807 si rozšířil aprobaci na magistra porodnictví. Po | ||
| + | promoci působil krátce jako praktický lékař v Litoměřicích | ||
| + | a 1798–99 v České Lípě. 1799 přijal místo továrního lékaře | ||
| + | v Kosmonosech. 1801 podnikl studijní cestu do Bambergu, | ||
| + | kde se seznámil s výsledky vakcinace. 1804–07 pracoval jako | ||
| + | lékař v komisi ustavené v době hladu v Krkonoších. 1808 | ||
| + | byl jmenován členem vakcinační komise. Po spojení oborů | ||
| + | soudní lékařství a lékařská policie (1807), které do té doby na | ||
| + | pražské lékařské fakultě přednášeli jen mimořádní profesoři, | ||
| + | byl B. v únoru 1808 jmenován prvním řádným profesorem | ||
| + | obou oborů. V červenci 1813 odešel na lékařskou fakultu do | ||
| + | Vídně, tam pak působil až do smrti. Byl schopným organizátorem, | ||
| + | pedagogem i uznávaným vědeckým pracovníkem. | ||
| + | Zasloužil se o rozšíření očkování proti neštovicím v Čechách, | ||
| + | kde se tato účinná metoda boje proti chorobě s vysokou | ||
| + | úmrtností a trvalými zdravotními následky, objevená 1796 | ||
| + | anglickým lékařem E. Jennerem, šířila poměrně pomalu. Ve | ||
| + | výuce soudního lékařství prosazoval zásadu, že posluchači | ||
| + | mají nejen pitvat zemřelé, ale seznamovat se i s poraněními | ||
| + | a poškozeními u živých pacientů. 1818 se mu podařilo ve | ||
| + | vídeňské všeobecné nemocnici zřídit pro výuku soudního lékařství | ||
| + | zvláštní amfiteátr, který budil obdiv zahraničních kolegů. | ||
| + | Zavedl řadu nových vyšetřovacích metod, které výrazně | ||
| + | přispěly k rozvoji soudního lékařství. Jeho četné studie byly | ||
| + | přínosem i pro patologickou anatomii a B. učebnice patřily | ||
| + | v německy mluvících oblastech k nejrozšířenějším. Publikoval | ||
| + | řadu monografií i časopiseckých studií. Od 1832 se stal | ||
| + | spoluredaktorem významného rakouského lékařského časopisu | ||
| + | ''Medizinische'' ''Jahrbücher'' ''des österreichischen'' ''k. k. Staates''. | ||
| + | |||
| + | '''D:''' Systematisches Handbuch der gerichtlichen Arzneikunde, Prag – Wien | ||
| + | 1813; Systematisches Handbuch der Staatsarzneikunde, Wien 1816; Systematisches | ||
| + | Handbuch der öffentlichen Gesundheitspflege, Wien 1818; Beiträge | ||
| + | zur gerichtlichen Arzneikunde I–IV, Wien 1818–1823. | ||
| + | |||
| + | '''L:''' A. C. P. Callisen, Medicinisches Schriftsteller-Lexicon der jetzt lebenden | ||
| + | Aerzte, Wundärzte, Geburtshelfer, Apotheker u. Naturforscher aller gebildeter | ||
| + | Völker 2, Copenhagen 1830, s. 178n., 26, s. 264n. (kde bibliografie); Wurzbach | ||
| + | 1, s. 231n.; A. Hirsch, Biographisches Lexikon der hervorragenden Ärzte | ||
| + | aller Zeiten u. Völker 1, Wien – Leipzig 1884, s. 425; RSN 1, s. 655; ADB 2, | ||
| + | s. 504n.; ÖBL 1, s. 77; BSPLF 1, s. 79n.; E. Lesky, Die Wiener medizinische | ||
| + | Schule im 19. Jahrhundert, Graz – Köln 1965, s. 112n. | ||
| + | |||
| + | Ludmila Hlaváčková | ||
| + | |||
[[Kategorie:B]] | [[Kategorie:B]] | ||
[[Kategorie:15- Lékaři]] | [[Kategorie:15- Lékaři]] | ||
| − | |||
[[Kategorie:1770]] | [[Kategorie:1770]] | ||
| + | [[Kategorie:Litoměřice]] | ||
[[Kategorie:1842]] | [[Kategorie:1842]] | ||
| + | [[Kategorie:Vídeň]] | ||
Aktuální verze z 1. 10. 2019, 11:26
| Johann Joseph BERNT | |
 | |
| Narození | 14.9.1770 |
|---|---|
| Místo narození | Litoměřice |
| Úmrtí | 27.4.1842 |
| Místo úmrtí | Vídeň (Rakousko) |
| Povolání | 15- Lékaři |
| Citace | Biografický slovník českých zemí 4, Praha 2006, s. 454-455 |
| Trvalý odkaz | http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=41262 |
BERNT, Johann Joseph, * 14. 9. 1770 Litoměřice, † 27. 4. 1842 Vídeň (Rakousko), soudní lékař, pedagog, průkopník očkování proti neštovicím
Gymnázium absolvoval v rodných Litoměřicích, filozofická studia 1789–92 na pražské univerzitě, kde 1792–97 vystudoval i lékařskou fakultu. 1797 byl promován doktorem medicíny, 1807 si rozšířil aprobaci na magistra porodnictví. Po promoci působil krátce jako praktický lékař v Litoměřicích a 1798–99 v České Lípě. 1799 přijal místo továrního lékaře v Kosmonosech. 1801 podnikl studijní cestu do Bambergu, kde se seznámil s výsledky vakcinace. 1804–07 pracoval jako lékař v komisi ustavené v době hladu v Krkonoších. 1808 byl jmenován členem vakcinační komise. Po spojení oborů soudní lékařství a lékařská policie (1807), které do té doby na pražské lékařské fakultě přednášeli jen mimořádní profesoři, byl B. v únoru 1808 jmenován prvním řádným profesorem obou oborů. V červenci 1813 odešel na lékařskou fakultu do Vídně, tam pak působil až do smrti. Byl schopným organizátorem, pedagogem i uznávaným vědeckým pracovníkem. Zasloužil se o rozšíření očkování proti neštovicím v Čechách, kde se tato účinná metoda boje proti chorobě s vysokou úmrtností a trvalými zdravotními následky, objevená 1796 anglickým lékařem E. Jennerem, šířila poměrně pomalu. Ve výuce soudního lékařství prosazoval zásadu, že posluchači mají nejen pitvat zemřelé, ale seznamovat se i s poraněními a poškozeními u živých pacientů. 1818 se mu podařilo ve vídeňské všeobecné nemocnici zřídit pro výuku soudního lékařství zvláštní amfiteátr, který budil obdiv zahraničních kolegů. Zavedl řadu nových vyšetřovacích metod, které výrazně přispěly k rozvoji soudního lékařství. Jeho četné studie byly přínosem i pro patologickou anatomii a B. učebnice patřily v německy mluvících oblastech k nejrozšířenějším. Publikoval řadu monografií i časopiseckých studií. Od 1832 se stal spoluredaktorem významného rakouského lékařského časopisu Medizinische Jahrbücher des österreichischen k. k. Staates.
D: Systematisches Handbuch der gerichtlichen Arzneikunde, Prag – Wien 1813; Systematisches Handbuch der Staatsarzneikunde, Wien 1816; Systematisches Handbuch der öffentlichen Gesundheitspflege, Wien 1818; Beiträge zur gerichtlichen Arzneikunde I–IV, Wien 1818–1823.
L: A. C. P. Callisen, Medicinisches Schriftsteller-Lexicon der jetzt lebenden Aerzte, Wundärzte, Geburtshelfer, Apotheker u. Naturforscher aller gebildeter Völker 2, Copenhagen 1830, s. 178n., 26, s. 264n. (kde bibliografie); Wurzbach 1, s. 231n.; A. Hirsch, Biographisches Lexikon der hervorragenden Ärzte aller Zeiten u. Völker 1, Wien – Leipzig 1884, s. 425; RSN 1, s. 655; ADB 2, s. 504n.; ÖBL 1, s. 77; BSPLF 1, s. 79n.; E. Lesky, Die Wiener medizinische Schule im 19. Jahrhundert, Graz – Köln 1965, s. 112n.
Ludmila Hlaváčková
