StránkaDiskuseZobrazit zdrojHistorie BIEBL Konstantin 26.2.1898-12.11.1951

Konstantin BIEBL
Narození	26.2.1898
Místo narození	Slavětín u Loun
Úmrtí	12.11.1951
Místo úmrtí	Praha
Povolání	63- Spisovatel
Trvalý odkaz	http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=41426

BIEBL, Konstantin, * 26. 2. 1898 Slavětín u Loun, † 12. 11. 1951 Praha, básník, prozaik

Jeho otec MUDr. Viktor B., mladší bratr ruského starodružiníka Jindřicha B., byl okresní zubní lékař a průkopník moderní stomatologie. Za první světové války na haličské frontě 1916 spáchal v Chelmu sebevraždu. Ordinaci po něm vedla jeho žena Hermína, roz. Rážová, sestra básníka Arnošta Ráže, která ve válce složila dentistické zkoušky. V kvintě lounské reálky B. propadl z češtiny, opakoval ji 1915 na reálce v Praze; 1916 nastoupil do armády jako jednoroční dobrovolník, 1917 skládal válečnou maturitu, po ní byl odvelen na balkánskou frontu, byl raněn v Černé Hoře v lednu 1918, zajat komity a odsouzen k smrti. Uprchl a z interní kliniky v Sarajevu byl v červenci 1918 odeslán domů s plicní tuberkulózou. Jako instrumentář pomáhal matce a aktivně pracoval v lounském kroužku levicové mládeže (K. Konrád, bratři Běhounkové, C. Purkyně aj.). 1921 absolvoval doplňující maturitní zkoušku z latiny a 1921–26 studoval Lékařskou fakultu UK (třetí rigorosum nesložil). Stal se příslušníkem umělecké avantgardy, vstoupil do brněnské Literární skupiny, s níž 1924 přešel do Devětsilu, od 1922 člen KSČ. V létě 1922 byl s přítelem J. Wolkrem na léčebném pobytu v Chorvatsku, který mu pomohl k uzdravení (poznal tam svoji lásku Jarmilu Miškovskou). 1925 cestoval po Francii, 1926–27 po Indonésii a Cejlonu, 1931 se oženil s Marií, roz. Bulovovou, s níž navštívil severní Afriku, načež se přestěhoval do Loun. Praxi zubního technika nevykonával, 1931–33 externě poslouchal dějiny umění na Filozofické fakultě UK, 1932 se účastnil mostecké stávky, 1934–45 byl členem Surrealistické skupiny. Za protektorátu žil z výdělku své ženy a podpory filmového producenta M. Havla převážně na venkově. V obavě před perzekucí u něho narůstaly depresivní stavy. 1945–51 se podílel na práci Filmové rady ministerstva informací. Po únorových událostech 1948 ho sužovala také bolestivá pankreatitida. Přátelství s K. Teigem nikdy nepřerušil, s V. Nezvalem se 1937–45 nestýkal. Po nepřímém obvinění stranického týdeníku Tvorba z „teigovštiny“ a uměleckého formalismu a také v souvislosti s prošetřováním styků emigranta B. Brouka, švagra B. ženy, Státní bezpečností, dobrovolně odešel ze života.

Jako básník patří k vrcholným zjevům české meziválečné avantgardy. V lounském časopise Cíl otiskoval prvotiny Písně souchotináře (1919), které svým sociálním tragismem předznamenaly proletářskou poezii. O vlastní vyjádření této wolkrovské tvůrčí orientace usiloval knižním debutem Cesta k lidem, v níž připojil své verše k básnickému cyklu A. Ráže (1923). V následujících sbírkách Věrný hlas (1924) a Zlom (1925) rozdílně od J. Wolkra, J. Hory a J. Seiferta podal osobní válečnou zkušenost s netypickou zasněnou melancholií. Ve spontánní sociální lyrice zlidšťoval svět věcí, tímto postupem vytvořil osobitou variantu proletářské poezie i v epických básních. Spoluzakladatelem poetismu se B. stal záměrně nedeprimujícím žalozpěvem za J. Miškovskou Zloděj z Bagdádu (1925). Slovní experimentátorství, založené na bravurní verbální hře a zvukomalbě, rozvíjel ve sbírkách Zlatými řetězy a Modré stíny (obě 1926). K prvnímu vrcholu dospěl básnickým deníkem z cesty na Jávu, Sumatru a Cejlon S lodí, jež dováží čaj a kávu (1927).

Monumentálním způsobem v ní vyjádřil rozpor mezi touhou po cestování a po domovu, sbírkou kulminovala záliba poetistických básníků v exotismu. Tematicky se k ní přimykají prózy Cesta na Jávu (posmrtně 1958). Nejplodnější surrealistické období v jeho tvorbě otevřela jedna ze špičkových skladeb české poezie – apollinairovské pásmo Nový Ikaros (1929). Touto skladbou B. zahájil tvárné úsilí avantgardy zaměřené na řetězení podvědomých asociací, jež později vyústilo do teoretických prací K. Teiga a básní i próz V. Nezvala. Bez přechodů se v ní střídají různé roviny: tragismus s anekdotou, lyrika s epikou, minulost s přítomností, realita se snem, domov se světem, a to i ve filozofickém a poetologickém smyslu. Princip podvědomí a fantastična poznamenal další B. surrealistická díla, sbírku Nebe, peklo, ráj (1930), básnickou prózu Plancius (1931) i sbírku Zrcadlo noci (1939), kde se objevily výrazově silné reakce na nebezpečí fašismu a války. Na sklonku života komponoval poslední sbírku Bez obav (1951) jako výbor z tvorby desetiletí 1940–50. Kniha sestává z několika celků. V prvním se ozvala sociální skutečnost meziválečné republiky, ve druhém, čtvrtém a pátém jsou verše námětově související s okupací a protinacistickým vzdorem, třetí celek shrnul reflexe cesty do Orientu, šestý cyklus imprese z léčení v Karlových Varech, v sedmém autor představil svoji poetickou konfesi (Manifesty) a osmý sledoval aktuální politickou problematiku v ideologicky popisných, poplatných verších. Sbírka sehrála pozitivní roli jako účinná opora zápasu některých mladých básníků (I. Diviše, M. Kundery, K. Šiktance, M. Holuba, M. Floriana) s bujícím stalinským schematismem v české poezii. B. publikoval také pod pseudonymy K. Slavětínský; Konstanty; Jiří Dörfler; K. Bava. Byl pohřben v rodišti.

D: Souborné dílo K. B., sv. 1–5 (ed. Z. K. Slabý – V. Nezval – J. Taufer – K. Konrád), 1951–54; Listy dvou básníků. Vzájemná korespondence K. B. s J. Wolkrem a Z. Wolkrovou (ed. J. Kühndel – Z. Wolkrová), 1953; Depeše z konce tisíciletí. Korespondence V. Nezvala (ed. M. Krulichová – M. Vinařová – L. Tomek), 1981; Svou tvář ti skrýti do vlasů (výbor z korespondence, ed. I. Markvart), 1998.

L: OSND 1/1, s. 602n.; Kunc 1, s. 43n.; Za K. B., 1952; K. Konrád, O K. B., 1952; H. Bieblová, Můj syn K. B., 1955; V. Nezval, Z mého života (ed. J. Taufer), 1959; O. Bartoš, Lounsko v díle K. Konráda a K. B., 1960; Slovník českých spisovatelů, 1964, s. 31n.; J. Taufer, K. B., in: Úděly a díla, 1973, s. 81n.; M. Bieblová, Vzpomínky na K. B., in: Tvorba, 1984, č. 15; LČL 1, s. 228n.; SČS 1, s. 41n. (s bibliografií).

P: V. Běhounek, Zelený anton, 1970 (rukopis); LA PNP, Praha; SOkA Louny.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Martin Kučera

• 

  Busta Konstantina Biebla na rodném domě ve Slavětíně u Loun

• 

  Hrob Konstantina Biebla ve Slavětíně u Loun