BITTNEROVÁ Marie 10.2.1854-2.1.1898: Porovnání verzí

Verze z 11. 8. 2016, 13:12

Marie BITTNEROVÁ
Narození	10.2.1854
Místo narození	Vysočany (Praha)
Úmrtí	2.1.1898
Místo úmrtí	Praha
Povolání	83- Divadelní interpret nebo herec
Trvalý odkaz	http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=41641

BITTNEROVÁ, Marie (roz. Boubínová, též Baubinová), * 10. 2. 1854 Vysočany (Praha), † 2. 1. 1898 Praha, herečka

Narodila se jako nejmladší dcera z patnácti dětí v rodině továrníka a obchodníka. Matka byla sestrou herečky Eleonory Šomkové, která jako ochotnice hrávala v Tylově Kajetánském divadle. Pro hereckou dráhu B. připravovala Otýlie Sklenářová- Malá. V březnu 1873 byla B. angažována do Prozatímního divadla. O rok později se provdala za svého kolegu, herce a překladatele Jiřího Bittnera (1846–1903). Kvůli neshodám s vedením divadla a z existenčních důvodů odešli manželé 1877 do Meiningen k Dvornímu divadlu (Hoftheater) vévody Jiřího II. S tímto proslulým souborem vystoupila B. i v Berlíně, Lipsku, Drážďanech, Vratislavi, Frankfurtu nad Mohanem, Kolíně nad Rýnem, Hamburku a také v Praze. V sezoně 1879/80 působila v Berlíně v Královské činohře (Königliches Schauspielhaus), pak 1880/81 v Moskvě (Imperatorskije těatry). Do Prozatímního divadla se vrátila 1881 a 1883 se stala členkou prvního souboru Národního divadla. Pro opětné neshody v polovině 1890 angažmá zrušila. Zpátky přišla po ročním účinkování v Městském divadle v Rize. Se souborem naší první scény se 1892 představila v roli Hippodamie (Vrchlický, Fibich: Námluvy Pelopovy) na Mezinárodní hudební a divadelní výstavě ve Vídni. K definitivnímu odchodu B. z Národního divadla došlo 1893, kdy asi z rodinných důvodů na divadelní kariéru rezignovala. Vystoupila zde už jen pohostinsky (1897) jako Marie Stuartovna ve stejnojmenném dramatu F. Schillera, Adrienna ve hře E. Scriba a E. Legouvého Adrienna Lecouvreurová a Féňa Ignatěvna ve Špažinského díle Paní majorka. Přijímala i kratší angažmá v zahraničí, což česká společnost, u níž byla velmi oblíbená, nepřijímala vždy kladně. Spolu s O. Sklenářovou- -Malou byla dvacet let vůdčí osobností dámské části pražského činoherního souboru. Zpočátku byly jejím oborem neproblémové dívčí role. Brzy vynikla jako tzv. sentimentální milovnice a především jako tragédka. Z jejího projevu vyzařovala noblesní umírněnost i hrdá uzavřenost, grácie gest a postojů dodávaly křehkému a dlouho dívčímu zjevu oduševnělý půvab. Už v Meiningen měla však sklon prosazovat se jako hvězda – bez sympatií k sílícím snahám o ansámblové divadlo řízené režisérem. Do vládnoucího navyklého způsobu přednesu vnášela také civilnější projev. Snažila se na jevišti ztvárňovat ideál krásy, stále ovlivňovaný představami aristokracie, a působit tak na intimní život svých diváků. Vynikla jako herečka shakespearovských rolí (Ofélie, Hamlet, 1881, 1886; Julie, Romeo a Julie, 1881, 1884; Desdemona, Othello, 1882). V jejím repertoáru byl Goethe i Schiller. Ve druhé polovině 80. let vstupovala i do inscenací zvolna nastupujícího realistického směru, který svou autoritou pomáhala prosadit. Požadavek, aby herec každou roli individualizoval ve shodě s životní pravdou, jí zůstal však cizí. Její Nora (Ibsen, 1889) byla kritikou přijata jen zdvořile. S novými tendencemi se nejvíce sblížila v ruských hrách, které od poloviny 80. let pražská činohra uváděla častěji. Hrála Natašu v Palmově hře Náš přítel Něklužev (1887), Féňu ve Špažinského Paní majorce (1887), Věru Danilovnu v Ostrovského Lese (1888), Barušku v Ostrovského – Solovjovově Divošce (1888) aj. V těchto inscenacích si vytvořila jakousi ruskou šablonu na excentrická děvčata, kterou uplatňovala i v dalších hrách ze současnosti, např. v roli krajčířky Evy v Gazdině robě Gabriely Preissové.

D: výběr: Prozatímní divadlo: Anežka Sorelová (Schiller, Panna orleánská, 1873); Rafaela (Sardou, Vlast, 1874); Markéta (Goethe, Faust, 1874, 1881 j. h.); Ebba Brahe (Bozděch, Baron Goertz, 1875, 1881); Hero (Shakespeare, Mnoho povyku pro nic za nic, 1875); Pavlína (Bozděch, Světa pán v županu, 1876); Julie (Shakespeare, Romeo a Julie, 1881 j. h.); Desdemona (Shakespeare, Othello, 1882); Národní divadlo: Klára de Beaulieu (Ohnet, Majitel hutí, 1884); Rozárka (Tyl, Paličova dcera, 1884); Alžběta (Vrchlický, Noc na Karlštejně, 1885); Vivetta (Daudet, Arelatka, 1885); Kordelie (Shakespeare, Král Lear, 1887); Nataša (Palm, Náš přítel Něklužev, 1887); Féňa (Špažinskij, Paní majorka, 1887); Cyprienna (Sardou, Cyprienna, 1888); Eva (Preissová, Gazdina roba, 1889); Nora (Ibsen, Nora, 1889); Hippodamie (Vrchlický – Fibich, Námluvy Pelopovy, 1890); Valerie Messalina (Wilbrandt, Arria a Messalina, 1891); Mína (Jeřábek, Služebník svého pána, 1892); Eva (Madách, Tragédie člověka, 1892); Dvorní divadlo, Meiningen: Berta (Grillparzer, Pramáti, 1877); Amalie (Schiller, Loupežníci, 1877); Hermiona (Shakespeare, Pohádka zimního večera, 1878); Porcie (Shakespeare, Kupec benátský, 1878); Královská činohra, Berlín v sezoně 1879/80: Markéta (Goethe, Faust); Ofélie (Shakespeare, Hamlet); Klárka (Goethe, Egmont); Recha (Lessing, Moudrý Nathan); Městské divadlo, Riga, sezona 1890/91: Marie Stuartovna (Schiller, Marie Stuartovna); Porcie (Shakespeare, Kupec benátský).

L: J. Bittner, Z mých pamětí, 1897, passim; K. Mušek, Kousek divadelní minulosti. Zákulisní vzpomínka, in: Jeviště 3, 1922, č. 25, s. 379n.; J. Kvapil, O čem vím 1, 1946, s. 186n.; K. Engelmüller, O slávě herecké. Z letopisů českého divadelnictví 1, 1947, s. 88n.; J. Neruda, Podobizny 1, 1951, s. 310n.; ND a jeho předchůdci, s. 29n. (kde úplný soupis rolí v ND); OSN 4, s. 114; MČE 1, s. 475; BL 1, s. 103; Rokyta. Vlastivědný zpravodaj 30, příloha časopisu Devítka 12, 2002, č. 12, s. 93.

P: Archiv Divadelního ústavu, Praha.

František Černý