BLÁHA František 9.6.1896-26.3.1979: Porovnání verzí

Verze z 10. 2. 2022, 17:02

František BLÁHA
Narození	9.6.1896
Místo narození	Písek
Úmrtí	26.3.1979
Místo úmrtí	Praha
Povolání	59- Společnost - ostatní 15- Lékaři
Citace	Biografický slovník českých zemí 5, Praha 2006, s. 528-529
Trvalý odkaz	http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=41657

BLÁHA, František, * 9. 6. 1896 Písek, † 26. 3. 1979 Praha, lékař, vysokoškolský pedagog, sokolský činovník, publicista, politik

Syn lékaře Františka B. (1861–1937). Po maturitě na píseckém gymnáziu (1915) absolvoval českou lékařskou fakultu na pražské univerzitě (MUDr. 1920). Po promoci působil nejprve jako elév na I. porodnické a II. chirurgické klinice Lékařské fakulty UK, ve školním roce 1923/24 jako nehonorovaný asistent I. porodnické kliniky. Od 1924 pracoval jako odborný lékař nemocí ženských a chirurgických v Jihlavě, 1925–38 jako primář gynekologického oddělení jihlavské nemocnice; zároveň byl činný v Sokole a v sociálně demokratické straně. Na počátku německé okupace patřil k organizátorům sokolského odboje; v září 1939 byl zatčen gestapem a 1940–45 vězněn v koncentračním táboře Dachau. Po válce se účastnil jako svědek obžaloby norimberského procesu s nacistickými válečnými zločinci a publikoval několik prací o nacistickém zneužití medicíny. 1945–48 působil jako šéflékař ambulatorií Nemocenské pojišťovny soukromých zaměstnanců v Praze, 1948–52 byl ředitelem Státní fakultní nemocnice v Praze. 4. 11. 1949 se habilitoval ze sociálního lékařství, 1. 7. 1952 byl jmenován řádným profesorem organizace zdravotnictví na UK. Od 1952 vedl katedru organizace zdravotnictví (později sociálního lékařství) na Lékařské fakultě hygienické UK, 1953/ 54–1955/56 byl děkanem, 1963/64–1964/65 proděkanem této fakulty. V březnu 1970 odešel na odpočinek. V době svého univerzitního působení se zabýval sociální hygienou, důsledky války pro lidské zdraví a gerontologií; publikoval řadu studií, dvě monografie a několik vysokoškolských učebnic. 1946–48 byl členem představenstva Československé sociální demokracie, kde patřil k levicovému křídlu; 1948 se podílel na sloučení ČSSD s KSČ (1948–49 člen, 1949–54 náhradník ústředního výboru KSČ). 1946–54 byl poslancem Národního shromáždění, 1948–52 předsedou sjednocené tělovýchovy sdružené v Československé obci sokolské. Od 1945 působil v organizacích účastníků druhého odboje, 1969 zastával funkci předsedy Českého svazu protifašistických bojovníků; od ledna do října 1969 byl poslancem Sněmovny národů Federálního shromáždění. Pro své postoje v letech 1968–69 musel na počátku normalizace odejít z veřejného života. Podepsal Chartu 77.. Získal řadu vyznamenání, včetně Řádu práce a Řádu republiky. Oženil se s Františkou, roz. Chmelovou (1901–1974), s níž měl dceru Milenu, provd. Honzíkovou (1925–2001), prozaičku, literární historičku a dramaturgyni, a syna Vladimíra (* 1928), lékaře. Jeho zetěm byl literární vědec, překladatel a editor Jiří Honzík (* 19. 4. 1924 Košumberk /č. o. Luže, u Chrudimi/, † 12. 3. 2018).

D: The Medicine Abused, 1945; Medicina na scestí, 1946; Zločin a trest, 1946; Jací byli, 1948; Prodloužení lidského věku, 1960; Chronická progresivní astenie, 1960; Následky války na lidském zdraví, 1962; Následky války na lidském zdraví: výsledky výzkumu po dvaceti letech od skončení války, 1966; Stopami paměti. Torzo vzpomínek, M. Kučera (ed.), 2021.

L: ČLČ 95, 1956, s. 802, 828n.; tamtéž 105, 1966, s. 632; ČBS, s. 49n.; Tomeš 1, s. 101; BSPLF 1, s. 152n.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Petr Svobodný