Verze z 16. 10. 2016, 20:10, kterou vytvořil Holoubková (diskuse | příspěvky)

(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

BOŘIL Jan 19.11.1891-10.11.1954

Z Personal
Jan BOŘIL
Narození 19.11.1891
Místo narození Libeň (Praha)
Úmrtí 10.11.1954
Místo úmrtí Praha
Povolání 45- Voják nebo partyzán

BOŘIL, Jan, * 19. 11. 1891 Libeň (Praha), † 10. 11. 1954 Praha, důstojník, účastník 1. a 2. odboje

Narodil se v rodině pekařského dělníka v Libni (Praha), 1911 maturoval na karlínské reálce. Studium na České vysoké škole technické nedokončil, protože na jaře 1915 narukoval na italskou frontu. Před válkou byl členem studentské organizace Masarykovy realistické strany. 3. 6. 1915 se dostal do italského zajetí. Prošel zajateckými tábory v Sulmoně, Fonte d’Armore a Santa Maria Capua Vetere. Od jara 1916 organizoval zajatecké hnutí, jako dobrovolník se přihlásil Národní radě československé mezi prvními zajatci v Itálii 20. 8. 1916. Byl zakládajícím členem Českého (Československého) dobrovolnického sboru zajatců, členem jeho předsednictva, zahraničním jednatelem a redaktorem jeho periodik. V Sulmoně na sebe upozornil vedení zahraničního odboje memorandem o řešení zajatecké otázky, vstoupil do písemného kontaktu s T. G. Masarykem. Byl mezi prvními spolupracovníky Kanceláře Národní rady v Římě, kam byl zařazen 2. 9. 1917 jako delegát sběrného tábora československých zajatců v Padule a kde spravoval zajatecký referát. V zajateckém odboru zůstal i po Štefánikově reorganizaci Kanceláře Národní rady v Odbočku (byl zástupcem jeho vedoucího R. Gábriše). Jako poručík byl 26. 6. 1918 formálně zařazen do 35. československého střeleckého pluku, na podzim 1918 se stal tajemníkem československého vojenského zmocněnce v Itálii. Do vlasti přijel v únoru 1919 s kurýrní poštou. Chtěl dostudovat a stát se středoškolským učitelem matematiky, pro administrativní potíže však zůstal v armádě. 1920–26 působil ve funkci vedoucího sociálního referátu Kanceláře legií ministerstva národní obrany, byl povýšen na kapitána, pak štábního kapitána, 1926–39 byl přednostou jejího Evidenčního úřadu (povýšen do hodnosti majora a poté podplukovníka). Od 1. 9. 1939 do 11. 4. 1945 byl vězněn nacisty na Pankráci, v Dachau a Buchenwaldu, 1945–49 zastupoval v hodnosti plukovníka ředitele Kanceláře legií. Publikoval ve sborníku Naše revoluce, v deníku Národní osvobození, byl autorem publikace Revoluční hnutí v Itálii (1923) a členem výboru Československé obce legionářské.

L: F. Bednařík, V boj! Kronika československé legie v Itálii 1914–1918, 1–2, 1927–1931, passim; J. Galandauer a kol., Slovník prvního československého odboje 1914–1918, 1993, s. 15.

P: osobní archiv autora.

Martin Kučera