BOŘKOVEC Pavel 10.6.1894-22.7.1972: Porovnání verzí

Verze z 16. 10. 2016, 20:35

Pavel BOŘKOVEC
Narození	10.6.1894
Místo narození	Praha
Úmrtí	22.7.1972
Místo úmrtí	Praha
Povolání	77- Hudební skladatel 61- Pedagog
Trvalý odkaz	http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=42728

BOŘKOVEC, Pavel, * 10. 6. 1894 Praha, † 22. 7. 1972 Praha, hudební skladatel, pedagog

Jeho otec Bohumil B. (1863–1935) byl stavebním inženýrem, který získal řadu zakázek při budování silnic a železnic v různých lokalitách rakouského mocnářství. V Praze je s jeho jménem spjat především sdružený plán regulace Vltavy na Maninách. 1913 byl zvolen prezidentem inženýrské komory pro Čechy. Matka Růžena, roz. Hozáková (1867–1945) pocházela z rozvětvené pražské obchodnické rodiny Haušildů (Hauschildů), její otec byl též stavebním inženýrem. Pavel B. byl druhorozeným synem, starší bratr Jan (1892–1963), se stal také stavitelem, mladší sestra Helena (1896–1918) zemřela při epidemii španělské chřipky.

B. patřil ke generaci, kterou osudově zasáhly obě světové války ve dvacátém století. První prožil jako voják na frontě v jižním Tyrolsku. Po návratu se již nevrátil ke studiu na Filozofické fakultě UK, protože se chtěl věnovat hudební tvorbě. Jeho rozhodnutí bylo v patricijském rodu stavitelů dosti dlouho přijímáno s nedůvěrou, přece však B. získal alespoň základní prostředky, aby mohl studovat nejprve soukromě skladbu u Josefa Bohuslava Foerstera a poté u Jaroslava Křičky. 1927 absolvoval mistrovskou školu Josefa Suka na pražské konzervatoři.

1922 se oženil s Olgou Zárubovou, která rovněž pocházela ze stavitelské rodiny. Zakrátko musel existenčně zajistit mladou rodinu se třemi dětmi. Proto B. načas přijal úřednické místo ve firmě svého tchána. Snažil se přitom uplatnit i jako hudební referent. Pozdější finanční podpora ze strany obou rodin mu však umožnila, aby se plně mohl věnovat hudbě. Jeho rané skladby s pozdně romantickou orientací nacházely příznivou odezvu u posluchačů i u kritiky, koncem dvacátých let se B. přiklonil k avantgardě. Úsilím o věcný a nesentimentální projev se již ve dvacátých letech vřadil do slohového proudu se skladateli evropské moderny, jako byli např. I. Stravinskij, D. Milhaud, A. Honegger, P. Hindemith, S. Prokofjev, ale také do české umělecké avantgardy dvacátých a třicátých let reprezentované Devětsilem – sdružením převážně levicově orientovaných literátů, výtvarníků, divadelníků i hudebníků, které umělecky ovlivňoval poetismus. B. se sblížil se skladateli mladší generace a ve třicátých letech se stal uznávanou vůdčí osobností hudební skupiny Mánesa (1932–39), k níž patřili Iša Krejčí, Jaroslav Ježek, František Bartoš a novinkový interpret Václav Holzknecht a jež se klonila k neoklacisismu. V poválečných letech B. působil jako profesor na pražské Akademii múzických umění (1946–64), kde připravil k profesionální skladatelské dráze řadu významných českých skladatelů (Radim Drejsl, Vladimír Sommer, Jan Novák, Petr Eben, Miroslav Raichl, Jan Klusák, Oldřich Flosman, Jiří Pauer, Jan Tausinger, Jan Bedřich, Rudolf Komorous). Soukromě pak vyučoval mj. Jiřího Bártu, Pavla Blatného, Ivana Jirku, Petra Pokorného.

B. díla byla poctěna v meziválečných letech i v pozdějším období mnohými čestnými cenami. Patřil po čtyři desetiletí k nejvýraznějším reprezentantům české hudby.

Prvotní pozdně romantickou orientaci v tvorbě reprezentovala symfonická báseň Stmívání (1920), poté díla blízká Sukovu lyrismu, např. 1. smyčcový kvartet (jednovětý 1925), 1. symfonie Des dur (1926–27) a další komorní díla.

Období stylových výbojů lze sledovat zejména ve skladbách: symfonické allegro Start (1929), II. smyčcový kvartet (1928 až 1929), 1. koncert pro klavír a orchestr (1931). Do tohoto období patřila také opera Satyr (1937–38), inspirovaná dramatem J. W. Goetha v překladu O. Fischera. V období zralosti se vyhranila autorská syntéza linearismu, motorismu, svébytná akordika s principy neoklasicismu a výraznou lyričností. Na předválečnou atmosféru reagoval B. baletem Krysař (1939), k němuž si podle starosaské legendy a Dykovy novely napsal vlastní libreto, v době okupace vznikl Nonet (1940) s kryptogramem citátu ze svatováclavského chorálu „Nedej zahynouti nám ni budoucím“. Do této kompoziční periody spadalo i Concerto grosso (1941–42), Komorní symfonietta (1945), opera Paleček (1945–47) na libreto F. Kubky, IV. smyčcový kvartet (1947). V poválečných letech se prohloubilo lyrické zvroucnění spolu s vysoce stylizovanými podněty českého folkloru. V šedesátých letech navázal B. kontakty s novějším slohovým vývojem (V. smyčcový kvartet, 1961, Silentium turbatum, 1965).

Jeho tvorba zahrnuje 52 opusů (díla orchestrální, symfonie, koncerty, komorní skladby pro sólové nástroje, kvartety, vokální skladby – písně, sbory; melodram, díla scénická – opery, balet).

L: HS 1, s. 122n.; V. Holzknecht, P. B., in: Listy pro umění a kritiku, 1937, č. 5, s. 386n.; týž: Druhá symfonie P. B., in: Hudební rozhledy, 1959, č. 2, s. 26n.; J. Kasan, P. B., osobnost a dílo, 1964; V. Holzknecht, Hudební skupina Mánesa, 1968; E. Hradecký, O technických prostředcích hudební mluvy P. B., in: Živá hudba, 1973, s. 89n.; J. Jiránek, P. B. a Ervín Schulhoff, in: Muzikologické etudy, 1981, s. 150n.; A. Burešová, P. B., 1994 (kde soupis díla a literatury).

P: České muzeum hudby, Praha.

Alena Burešová